Ing. Jaroslav Jirásko, MBA

Na konci září se v jedné veřejné učitelské facebookové skupině objevila diskuze na téma vytvoření společné jednotné platformy, která bude hájit zájmy všech pedagogických pracovníků. Celá diskuze začala vyjádřením nespokojenosti jedné z učitelských organizací v reakci na mediální výstup ministra školství pana Beka. Kdosi z diskutujících se pozastavil nad tím, že se vyjadřuje jen jedna skupina učitelů, a poznamenal, že by bylo fajn, kdyby existoval někdo, kdo bude hovořit za všechny učitele.

Kniha není jen informace, je to také vůně, očekávání a emoce. Je to interakce mezi tím, co čteme, a tím, kdo čte. Celá řada knih o řízení školy od zahraničních (převážně anglosaských) autorů je povětšinou velmi kvalitní, originální, podložená výzkumy, daty a čísly a inspiracemi. Ale s minimem emocí a interakcí. Tyto knihy málokdy hřejí, nevydávají žádnou radost, pozitivní náboj. Jsou nabušené, hutné, ale emočně ploché.

Začíná online hodina. Z černého monitoru zazní hlas učitelky: "Dobrý den, děti, svítíte mně tady všichni, tak si otevřete pracovní sešit na straně 16 a společně si dnes spočítáme příklady 4 - 7. Příklady tam máte napsané, tak si je samy přečtěte a vypočítejte, já budu tady, kdybyste se na něco chtěly zeptat, ptejte se. Za 30 minut si nasdílíme výsledky." Třecet minut hlubokého mlčení. Učitelka: "Tak čas nám uplynul a zkontrolujeme si výsledky. Chválím vás, že jste si věděly rady a nepotřebovaly jste moji pomoc. Kubo, přečti nám své výsledky." Kuba: "Šestnáct, dvacet osm, třicet pět, jedenáct." Paní učitelka: "Ne, to není dobře. Kdo má jiné výsledky? Maruška? Růženka?" Dlouhé mlčení. Maruška: "Já to mám stejně jako Kuba." Růženka: "Já také." Učitelka: "Tak to nevadí. Třetí příklad máte asi někteří špatně a společně si ho tedy spočítáme. Vezměte si sešit, něco na psaní a pište si..." Paní učitelka nadiktuje postup a výsledek třetího příkladu. Blíží se však konec hodiny a je čas na reflexi. "Za dnešek vs musím všechny pochválit, spočítali jsme všechny čtyři příkaldy, které jsme měli v plánu, a vy teď máte nárok na přestávku. Domácí úkol vám pošlu na WhatsApp. Nashledanou zítra, děti." (ukončí hovor)

V jedenácti letech jsem dostal k Vánocům soupravu Mladý chemik. Byla vybavena mnoha zkumavkami, pipetami, lahvičkami, a hlavně spoustou prášků, vodiček a kousků různých pevných látek. Jal jsem se provádět to nejúžasnější, co jsem si ve svém věku uměl představit – chemické pokusy. O chemii jsem nevěděl nic, to mě ale neomezovalo, abych nepozoroval při svých experimentech změny barev, skupenství a zápachů. Když jsem ve své cestě povinnou školní docházkou narazil v osmičce na předmět chemie, během několika prvních týdnů jsem zjistil, jaká to je obrovská nuda, a že ta moje chemie v domácí laboratoři je to, co mě baví a na co se těším. Moje souprava mě provázela paralelně se školní otravnou chemií a jsem přesvědčený o tom, že Mladý chemik byl ten, který ve mně vzbudil opravdový zájem o tu nádhernou vědu, která stojí na předních místech v odpovědích na otázku, co je život. První setkání rozhodlo o celoživotním postoji.

Jedním ze základních ukazatelů kvality školy je fungování komunity škola-rodiče. Jako zásadní faktor se toto jeví především u základních škol, neboť rodiče, respektive zákonní zástupci, jsou vzdělávacím partnerem školy, dítě je paralelně a soustavně vzděláváno jak ve škole, tak mimo školu, a proces by tedy měl být ideálně v souladu, ve vzájemném porozumění a v atmosféře spolupráce. Je nabíledni, že ne vždy se to daří, a to pravděpodobně nejčastěji v případech, kdy jsou vize školy, její koncepce a vzdělávací cíle v nesouladu s pohledem rodičů, a hledání společné cesty je tudíž velmi obtížné.

Slovo distanční má několik významů, kromě slova dálkový toto slovo také znamená vzdálený nebo mající odstup. Naše první zkušenosti s distanční nebo také s online výukou jsou ale naprosto překvapivé. Odstup, který mezi školou, rodiči a žáky dost často existuje, distanční výuka postupně bořila a naopak vzájemný respekt, pomoc, ohleduplnost a chápavost se staly tím, co bourá bariéry a spojuje lidi i přesto, že sedí doma u monitorů.

Nejčtenější učitelský tištěný časopis Učitelské noviny přinesl od čísla 1/2020 čtenářům nové překvapení – rubriku „Nekorektně“. A „nekorektnost“ začala opravdu těžkým kalibrem – rozhovorem s údajně „nejčtenějším“ sociologem Petrem Hamplem. Aby čtenáři náhodou neměli pochybnosti o tom, že přestává veškerá korektnost, článek byl nadepsán „Evropa se bezpochyby islamizuje“.

Pedagogové mají důležitou společenskou pozici. Ač finančně podhodnoceni, co se týká prestiže, udržují si konstantě pozici v první pětce. Obecně jsou tím pádem považováni za lídry vzdělané společnosti a nároky na jejich vzdělanost jsou vysoké. Kdo jiný by také měl dobře vzdělávat než vzdělanec.

Národní vlastností Čechů je odbornost na všechno, doprovázená mimořádnou schopností každému poradit. Školství jakožto oblast, se kterou má každý dospělý Čech osobní zkušenost, je postiženo radami všemožných „expertů“ úplně nejvíce. Všelijaká možná i nemožná hlasování na sítích a v internetovém prostoru pak přinášejí jurodivé pohledy expertního týmu tvořeného lidem. A tak se nám, ředitelům základních škol, skrze média dostává mnohých cenných rad. Jedno hlasování požaduje návrat tělesných trestů do škol, jiné hlasování navrhuje zakázat žákům ve školách mobilní telefony a třetí anketa vzkazuje školám, že úkoly musejí být pro všechny žáky stejné a povinné. Až by se jednomu zdálo, že se v této zemi nic jiného nedělá, než radí a hlasuje. Nebo opačně, hlasuje a pak radí.

Členové žákovského parlamentu na Základní škole K. V. Raise Lázně Bělohrad před třemi lety vymysleli projekt zaměřený na sblížení učitele se žákem a na podrobnější poznání učitelovy práce z pohledu žáků. Nazvali ho Den s učitelem. Žáci při běžném provozu školy totiž sice vidí nejdůležitější, ale pouze menší část učitelovy práce.

V úterý 13. listopadu jsem měl tu čest zúčastnit se diskusního setkání Akvárium ve Skautském institutu v Praze společně s ostatními hosty - Michalem Řezáčem (Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd), Robertem Čapkem (psycholog a lektor), Pavlem Kraemerem (Institut pro podporu inovativního vzdělání) a Jaroslavem Pinkasem (Ústav pro studium totalitních režimů). Téma znělo: „Smí učitel žákům vnucovat svoji ideologii?“ Celé setkání bravurně moderoval Tomáš Feřtek.

Ředitelem jsem 18 let a za dobu své kariéry jsem se čtyřikrát zúčastnil konkurzu na ředitele školy, kde působím. První konkurz v roce 2000 jsem vyhrál z pěti účastníků, byl jsem hodně nervózní, ale hodně intenzivně jsem se připravoval, studiu legislativy, knih a výročních zpráv ze školy jsem věnoval desítky hodin času. Ředitelem jsem chtěl být a udělal jsem pro to maximum. O to více mě tenkrát překvapila skutečnost, že konkurz proběhl jen krátkým rozhovorem, dostal jsem pár lehkých otázek a obhajoval své vize a koncepci.

Emoce opadly, zákon byl smeten ze stolu, politická garnitura prosazující kariérní řád je minulostí. Nastal klid zbraní, přišel čas začít znovu budovat. Budovat kariérní řád. Ten je nutnou podmínkou k tomu, aby se školství, potácející se v krizi a nevědoucí, co samo se sebou, pohnulo dál. Kvalita učitelovy práce není prázdným pojmem. Musíme ji správně uchopit a začít s ní pracovat. Kvalita učitelovy práce je faktorem, který úzce souvisí s kvalitou vzdělávání, a ačkoliv se obtížně měří a sleduje, je nesporné, že ji lze alespoň vědomě a plánovitě ovlivňovat. V tomto smyslu je dobré přistupovat i ke kariérnímu systému jako k procesu řízení kvality učitelovy práce a následně také k jejímu hodnocení a sebehodnocení. Nový kariérní řád by měl vzniknout co nejdříve - takový, aby plnil svůj účel a aby v něm smysl spatřovali jak ředitelé, tak především učitelé, o nichž je známo, že přijímají změnu až ve chvíli, kdy jsou přesvědčeni o jejím smyslu.

Na úvod chci zdůraznit, že článek píšu s vědomím neznalosti přesné hranice mezi občanským a politickým postojem, že úplně přesně nevím, co je jen politické a co čistě občanské, že jsem přesvědčený o výrazném překryvu těchto dvou pojmů a že každý chápe hranici individuálně. Zatímco znám případy lidí, kteří odmítají práci v obecním zastupitelstvu s tím, že s politikou nechtějí mít nic společného, jiní tu samou činnost chápou jako občanskou aktivitu.