Ing. arch. Kristýna Stará, Ph.D.

Veřejný prostor zrcadlí naši společnost, její zvyklosti, chování, přístup ke skupině a jednotlivci. Prostor kolem nás nabývá rozličných podob. Od monumentálních kamenem dlážděných náměstí, která demonstrují sílu a upomínají na společensky významnou událost či osobu, až po křivolaké uličky starých čtvrtí naplněných prádelními šňůrami a směsicí trhovců, cestovatelů a hrajících si dětí.

Zahrada stojí u samého počátku škol a vzdělávání. Základním archetypem prostoru pro vyučování je totiž obraz učitele a žáků pod stromem. I řada světových náboženství s tímto archetypem pracuje – vzpomeňme na Buddhův strom nebo getsemanskou zahradu. Ostatně v teplém klimatu takové prostředí pro výuku často musí stačit i dnes. Spojení objektu a zahrady bylo obvyklé i u křesťanských kostelů a klášterní zahrady si svůj význam podržely dodnes.

Antický svět, který stál u zrodu školství a vzdělávání, považoval péči o tělo za stejně podstatnou jako péči o ducha. Ne náhodou tak ve středoevropském prostoru užíváme slova gymnázium pro elitní středoškolské vzdělávání. Po jistém odloučení vzdělanosti a tělesné zdatnosti v křesťanství se péče o tělo vrátila nejprve v národoveckých hnutích 19. století

V předchozím článku jsme psali o propojení školních chodeb s učebnami jako o obdobě města s ulicemi a domy. Hranici mezi nimi by neměla tvořit zeď s jedněmi neprůhlednými dveřmi. Častá námitka může znít, že třída vytváří do sebe soustředěný prostor, který nemá být zvenčí rušen. O důležitosti individuality a vyčleněnosti třídy nikdo nepochybuje, nicméně toho lze dosáhnout přívětivějším způsobem, který podporuje kvalitu prostředí na chodbě i v učebně.

V roce 2002 povodeň zaplavila do výšky jednoho metru pavilon prvního stupně, tělocvičnu, pavilon dílen, zázemí kuchyně a pavilon družiny Základní školy T. G. Masaryka v Písku. Ukažme si na její rekonstrukci možnosti zkvalitnění vnitřního i vnějšího prostředí, které se mohou stát inspirací i pro jiné české školy.

V minulém textu1) jsme se snažili upozornit na důležitost a možnosti předprostorů škol. Nyní pokročíme dále, již do samotné školní budovy, a podíváme se na její vstupy a navazující prostory chodeb či šaten.

Každá budova na nás při příchodu nějak působí a zejména u veřejných institucí je důležité, jakou tvář nastavují společnému veřejnému prostoru. Nejedná se však o prostou reprezentaci těch, kdo v budově bydlí nebo pracují, jde o prezentaci celé společnosti. Právě předprostory veřejných budov jsou navíc nejhojněji užívanými prostory. Mezi nejfrekventovanější objekty se pak rozhodně řadí školy, pro které je, na rozdíl od radnic, knihoven či kostelů, zavedena povinná docházka. Působení školy je ještě podstatnějš í z toho důvodu, že děti velmi intenzivně vnímají. Podle toho, v jakém prost ředí se pohybují, si nastavují pohled na celý život. Je tedy na nás, oč budeme usilovat.

Velké město i malou obec tvoří kromě soukromé výstavby i budovy, které obci slouží a zároveň ji reprezentují. Ukazují, že lidská společnost není jen souhrnem jednotlivců či rodin, ale že potřebuje něco společného. Ve hmotě města tvoří základní opěrné body.

Rozvoj našich sídel a celé krajiny ze své podstaty představuje nikdy nekončící sled změn a událostí, na kterých se svou měrou, vědomě či nevědomě podílíme každý den. Avšak k dosažení výsledku většinou považovaného za optimální je třeba nejen kvality, konsensu či komplexního řešení, ale též vědomého zapojení odborné i laické veřejnosti. Takové zapojení se však zakládá na uvědomění si propojení kvality života a prostředí a rozvíjení vztahu k němu.