Mgr. Marie Gottfriedová

S přicházející chladnější částí roku o sobě znovu silněji dává vědět koronavir. Na některých lidech v mém okolí vidím obavy, nejistotu a určitou udolanost z toho, že už to všechno trvá příliš dlouho. Postoj k očkování, k epidemiologickým opatřením a omezením, ke zvýhodňování očkovaných či naopak diskriminaci neočkovaných, to všechno jsou témata, která na nás doléhají, zaměstnávají nás a – co je horší – rozdělují nás, zraňují a vnášejí mezi nás neklid.

Jsem učitelkou už více než dvacet let, z toho šestnáct zároveň v roli ředitelky základní školy. Učitelské povolání považuji za jedno z nejkrásnějších a zároveň za jedno z nejmocnějších – nahlíženo optikou toho, jak zásadně může učitel ovlivnit život druhých lidí, primárně svých žáků.

Začnu možná trochu překvapivě tím, že nemám ráda slovo „inkluze“. Je to pojem nový, budící z různých důvodů obavy a strach, mnoho lidí (pedagogy nevyjímaje) jej vnímá jako cosi cizího, co se nám násilím vkrádá do zaběhnutého a léty prověřeného systému vzdělávání.