Psalo se...

Nebo další: tácy tam smrděly stejně jako dřív. Dával jsem to očichat kuchařkám a ptal se jich: „Na takovém tácu byste servírovala jídlo manželovi?“ Nemluvě o tom, jak ty kuchařky vypadají: bílé pláště, pogumované zástěry, na hlavě čepice nebo čelenky a vlásenky, zpocené chlupaté podpaždí...

... kuchařky jsou pohodlné. Přijdou do práce v šest, udělají si kafe, přečtou noviny, začnou pracovat v osm. Napustí kotel, nasypou tam prášek a mrazenou zeleninu. A mají hotovo. Nad nimi je hospodářka, která honí bonusový program od nějaké „práškovací“ firmy: sbírá body, a když jich má hodně, dostane velkou plazmu, případně dovolenou v tuzemsku pro celou rodinu. A první cena je pobyt u moře.

Stačí si vylézt na rampu a pozorovat je. Kolik z nich vyjde ven s „nákupem“, aniž by byly v obchodě... Jednu jsem dohonil, ve dvou taškách měla máslo, mouku, cukr. Když mě viděla, položila je a utekla.

Když náš syn, žák třetí třídy, na otázku, co měl dnes k obědu, podezřele často odpovídal: „rozblemcanou rejži s takovou divnou omáčkou“ nebo „spečené těstoviny s uzeným“