Strašák inkluze

Speciální pedagogové volají po uvážlivých krocích, po zajištění podmínek, odmítají, že by se děti měly učit stejně. Když vyjde článek podporující inkluzi, stačí na chvilku nahlédnout do diskuze, kolik jedovatých slov se snese na jeho autora. Jsme společnost, která ráda segreguje i pro ten nejvznešenější cíl, zároveň je ale rovnostářská a ráda vytváří všelijaké skupiny pod záminkou dosáhnout jen toho nejlepšího.

V Česku máme mnoho desetiletí budovaný systém speciálních škol, který má pomoci dětem s handicapem. Speciálními vzdělávacími postupy má dojít k reedukaci obtíží v prostředí, v němž mají všechny děti stejné nebo podobné problémy. Jsou zde vysoce kvalifikovaní odborníci, kteří si opravdu umějí poradit s mnoha překážkami.

Dále máme značně centralizovaný systém pedagogických poraden a speciálně pedagogických center. Ty jediné mohou vydat platné odborné posudky, které pomohou dětem i školám v jejich integraci. Všichni však dobře víme, jaký je rozdíl mezi integrací a inkluzí.

Jsou státy, v nichž občany nenapadlo od sebe děti oddělovat. Prostě v nich chodí děti do veřejných škol všechny. Ředitel školy za pomoci psychologů a speciálních pedagogů (před nástupem do 1. třídy i za pomoci ředitelky mateřské školy) rozhoduje, zda bude dítě ve třídě s třiceti dětmi, nebo bude zařazeno do třídy, v níž se budou vzdělávat pouze čtyři děti. Ředitel spolu s týmem odborníků vytváří podmínky pro vzdělávání každému dítěti zvlášť, protože každé má jiné vzdělávací potřeby. Pokud potřebuje něco navíc, jedná ředitel se zřizovatelem školy, obhajuje své nároky a prostředky na vzdělávání dětí s vyššími nároky dostane. V těchto zemích nerozlišují děti na chytré a hloupé, takové nebo makové. Je ale také pravdou, že je zde mnoho soukromých škol, které vyhovují rodičům ve své nabídce.

Problém je v našem pojetí vzdělávání. V inkluzi jde opravdu (jak uvádí Bc. Šárka Dušková v předcházejícím článku) o změnu paradigmatu vzdělávání všech dětí s ohledem na jejich individuální vzdělávací potřeby. Naše obavy, strach a zaručeně správné povědomí o tom, jak se mají děti s problémy vzdělávat, z nás činí osoby, které inkluzi úspěšně blokují. Stojí za námi i velká část veřejnosti, která nás utvrzuje v rigidních postojích. Základní otázky, které jsou často kladeny, jsou zbytečné: Jak máme zajistit péči o děti ve třídě s třiceti žáky, kde bude jeden se sluchovým postižením, dva s mentálním, několik dětí s ADHD atd.? Jak se budou učit všechny děti to samé? Nijak! To nejde a nemá cenu o tom stále dokola diskutovat.

Musíme si připustit, že každé dítě má jiné vzdělávací potřeby, že budeme mít více práce se sestavováním plánů pro vzdělávání, že budeme muset do škol zvát odborníky na danou problematiku, že možná vzniknou velká speciálně pedagogická centra, z kterých si budeme najímat speciální pedagogy a budeme žádat jejich služby podle potřeby. Tito pedagogové budou terénními pracovníky a budou s dětmi s postižením pracovat přímo ve škole. Psycholog a speciální pedagog obecně by měl být součástí každého školního týmu, byť na zkrácený úvazek. V neposlední řadě budeme zajišťovat pro dítě služby asistenta pedagoga. Materiální podpora je samozřejmostí. Toto není utopie, ale dnes už i realita některých škol. Každá škola se musí umět postarat o žáky ve svém spádovém obvodu. Představa, že zrušením speciálních škol se do jedné školy vřítí desítky dětí s handicapem, je mylná. Na druhou stranu, pokud budou tyto školy existovat, vždy se najde cesta, jak dítě ze spádové oblasti nepřijmout. Pokud má být inkluze úspěšná, měli by se s ní pedagogové i veřejnost ztotožnit, což je náročný cíl.

Vždycky se můžeme mýlit ve svých predikacích. Ve škole máme chlapce v 7. ročníku. Od první třídy jsme říkali, že by maminka měla uvažovat o přeřazení žáka do školy, v níž vzdělávají děti s lehkým mentálním postižením. Ne my, ale statečná maminka, která řekla ne, dokázala, že její dítě se zapojilo do vzdělávacího proudu ve škole. Ona nás donutila přemýšlet o jiných vzdělávacích postupech a přístupech k tomuto dítěti.

Zrušení přílohy pro vzdělávání žáků s lehkým mozkovým postižením také není žádná tragédie. Škola, která podle tohoto programu vzdělávala, se nyní bude pouze pohybovat v širším manévrovacím prostoru, než je zvyklá. Umožní tak dítěti přístup ke vzdělání v oblastech, které tato příloha neumožňovala. Velká většina dětí je schopná se naučit cizí jazyk, připouštím asi ne „slovem i písmem“.

Měli jsme chlapce, který za podpory rodiny, asistentky - tlumočnice do znakové řeči - a samozřejmě učitelů absolvoval celou základní školu se všemi předměty. Rodiče zajistili i kontakt s dětmi neslyšícími, aby nebyl vyloučen ze skupiny lidí se stejným postižením. Jeho jednička z češtiny samozřejmě nebyla srovnatelná s jedničkou premianta třídy. Do šesté třídy chodí dívka se zrakovým i tělesným postižením. Nemá asistenta pedagoga, protože si jej zákonný zástupce nepřál. Potýká se ona i učitelé s mnoha úskalími, ale nikoho nenapadne poslat ji do speciální školy. Děti, které s ní chodí do třídy, ji přijímají a problémy nemají.

Každá škola je schopna přijmout a vzdělávat všechny děti, které jsou v její spádové oblasti. Už před vstupem do školy by měl ředitel vědět, s jakými problémy děti přicházejí, učitelé v 1. třídách by měli mít informace od kolegyň z předškolních zařízení. Spolupráce ředitelů mateřských a základních škol je nevyhnutelná. Návštěvy učitelů ve třídách mateřských škol by pak měly následovat. V neposlední řadě je na programu i výzva: Maminko, tatínku, prosíme, pomozte nám!

Přijetí dítěte, které přichází do školy během školní docházky, musí předcházet týmová práce stávajících a budoucích učitelů, psychologa, speciálního pedagoga, rodiče, případně dalších osob. Program vzdělávání musí mít dítě před vstupem do nové školy. Je to zase jenom o ochotě spolupracovat a věnovat dostatek času těmto dětem. Speciálně pedagogická centra navrhnou opatření a škola na ně dostane finanční prostředky, tak to musí fungovat ze strany státu.

Česko není země, v níž by platil alespoň nějaký konzensus ohledně vzdělávání. 90. léta minulého století jsme promarnili a nyní jej těžko dáme dohromady. Na závěr uvádím názor jednoho z rodičů: „Pořád slyšíme, jak stát nemá koncepci vzdělávání, často vidíme odcházející ministry, kteří vždy překopou práci toho předcházejícího, ale ve školách to funguje docela dobře. Byli jsme spokojeni ve školce, teď jsme spokojeni ve škole, každé zařízení si svoji vzdělávací politiku vytváří samo.“ Přesvědčit všechny se asi nepodaří. Stačí, když přesvědčíme ty, kteří žijí ve spádových ulicích. Přijmout děti do běžného vzdělávacího proudu znamená zbavit se dogmat, která máme v sobě, a překonat strachy a obavy, které nás provázejí. Každý systém, i ten neustále vyzdvihovaný finský, někdy začínal.