Ze setkání s řediteli ZUŠ, při "vědomí konečnosti"

V tomto časopise jsem před časem četl zajímavou myšlenku, která byla pro mne, jako lektora psychologie práce, překvapující. Do té doby jsem byl přesvědčen, že vzdělávání na ZUŠ, když pominu nehudební obory, je především výuka na nejrůznější hudební nástroje. Přesto, že jsem člověk zvyklý uvažovat „s vědomím na konec“, nenapadlo mne položit si otázku, co je vlastně cílem vzdělávání na ZUŠ, o co ve skutečnosti jde, co je to ta „konečná“?

V dokumentu, který je asi nejdůležitějším materiálem, podle kterého se ve školách vyučuje (RVP ZUV), jsem se dozvěděl že, cílem vzdělávání na ZUŠ jsou čtyři „konečné“ cíle:

Bylo mi jasné, že musím číst dál a nastudoval jsem si kapitolu Klíčové kompetence. Zde se v zásadě popisuje, jak bude vypadat v ideálním případě žák, kterého po letech usilovného (nebo neusilovného) studia potká „konec“. Ať jsem to četl ze shora dolů, zespodu nahoru, nebo četl „mezi řádky“, nikde se prostě neobjevovala témata, která jsem v prostředí ředitelů a učitelů slýchal nejčastěji – úspěchy dětí na soutěžích, čím více veřejných vystoupení, tím lépe, počty přijatých žáků na konzervatoře apod.

Myslím, že stále více ředitelů ZUŠ si uvědomuje, že se doba změnila a dorazila potřeba změny v uvažování o poslání a cílech uměleckého vzdělávání. Že úspěch v potvrzení úspěšné reformy, zahájené před několika lety, a s tím související potvrzení i samotné existence těchto škol, nepůjde donekonečna odvozovat od povrchních parametrů zveřejnitelných úspěchů, cen a známek na vysvědčení.

Zeptal jsem se několika účastníků mé přednášky, zda vidí nějaké rozdíly v tom, co získává student a absolvent ZUŠ navíc oproti těm, kteří se umělecké činnosti intenzivně nevěnují. Z jejich vyjádření mi bylo jasné, že tito ředitelé mají jasno. To jsou ale ředitelé, kteří pravidelně navštěvují nejrůznější školení a přednášky, a to právě z důvodu, že mají pocit, že si potřebují věci „vyjasnit“ (ti, kteří sebevzdělávání nepokládají za podstatné a jsou přesvědčeni, že mají jasno, na přednášky nechodí).

Myslím si, že jde o hodně argumentů, co všechno umělecké vzdělávání přináší a jaké kompetence žáků rozvíjí. Tuto argumentaci lze jistě využít například tehdy, když chce žák studium z nejrůznějších důvodů předčasně ukončit (nebo si to přejí jeho rodiče). Dovedu si představit, že je to dobrá munice i při argumentaci potřebnosti tohoto typu školy při jednáních se zřizovateli.

Komplexní změny není možno dosáhnout u každého žáka ve stejné výši. Každé dítě je jiné a každé má své limity jinde a je jasné, že u těch, kteří jsou bystří a nadaní, to půjde snadněji. Díky rozšířenějším osobnostním kompetencím se ale mohou všichni absolventi ZUŠ později ucházet o významnější pozice na trhu práce a postupně se stát i leadery ve svém oboru (a tím nemyslím „hudebním“ nebo jiném).

A na závěr ještě jeden poznatek ze setkání s řediteli ZUŠ. Velká nejednotnost a rozpaky existují v oblasti vzhledem k jejich výkonům. Mnozí tvrdí, že dříve byla situace snazší, když existovaly závazné osnovy a žák buď zvládl předepsané učivo, nebo ne. Nyní, při vědomí klíčových kompetencí, je téma hodnocení žáků daleko složitější a od ředitelů přicházejí otázky:

Při hledání odpovědí je třeba mít na paměti, že způsobem hodnocení, jaký si škola zvolí, můžeme významně poškodit sebevědomí i sebepojetí dítěte do budoucna. Ale protože jsem si „vědom konečnosti“, tak o známkování dětí zas někdy příště.