Jeden můj kolega klavírista mi před časem nabízel záskok za něho v jistém podniku a když jsem namítl, že to není zrovna za moc peněz, přesvědčivě pravil: „My ale děláme hudbu přece proto, že ji přece milujeme, ne?” „No jo, ale miluje také ona nás...?” odtušil jsem.
Sny, tedy důvody, proč děláme hudbu, jsou většinou krásné. Život umělcův už tak skvělý ale nebývá. Pravda, učitelé teď dostali přidáno... Ale ne každý chce a má schopnost být pedagogem a vyučovat. Leckdo chce hlavně hrát. Věhlasným sólistou, kterého čekají nabité sály, se ovšem stane jen málokdo.
Mám dojem, že platy v orchestrech a divadlech nebourají zrovna žebříčkové stropy, až by se tyto musely podepírat. A tak tito skvělí hráči bývají viděni, kterak z nezbytí natáčejí hudbu k béčkovým hollywoodským filmům, hrají v narychlo sestavených souborech KMČ („kdo má čas”) a o různých podivných klubech a „fesťácích” ani nemusíme mluvit. Když je člověk mladý, tak to prostě nějak jde...
Všeobecně je „mnoho povolaných a málo vyvolených”. Problém hudby ale spočívá ještě v tom, že jí je všude mnoho a je dnes velmi snadno dosažitelná. Hudebníků je vlastně jako máku. To různí laici, co tvrdí, že dělají hudbu (a ve skutečnosti spíše „klikají“), dnes získávají více „laiků” než ti, co hudbu skutečně ovládají a kteří ji studovali. Kvalitní provozování hudby od „hudebníků“ se tak stává skoro bezcenné.
Zajímavé je, jak kontrastuje touha „být umělec” s variantou „být řemeslník” a jak zejména pokulhává realizace. Člověk nemusí být zrovna Einstein, aby si všiml, že spíše než po umělcích je hlad po řemeslnících – ti nejsou nikde. A kdo myslíte, že si potom asi může diktovat podmínky – umělec, nebo řemeslník?
Proto bych vám rád představil řemeslo, obor, o kterém se možná zatím příliš nepřemýšlí a které zatím nepatří k těm populárním. Je jím opravář klavírů neboli „klavírník“. Kdybychom to chtěli vzít nějak statisticky, tak kolik myslíte, že je v republice asi klavírů? Dle odhadů prý každá čtvrtá až pátá domácnost vlastní piano. Veliké množství nástrojů pak stojí v základních uměleckých školách, konzervatořích, kulturních domech a jiných institucích.
Nejsem statistik a nevím ani, jak se definuje „domácnost“. Nevím, jestli tam patří třeba také „tichá domácnost” (v níž se možná pouze ozývá hra na klavírth). Celkově lze ale s jistotou říci, že se jedná o statisíce pian mezi lidmi (a to neuvádím fakt, že lidí, kteří hrají na klavír, je ještě mnohem více než samotných klavírů. A teď si zkuste říci, kolik je asi v zemi certifikovaných ladičů, klavírníků?
Jedinou školou, kde se učí ladění klavírů, je Konzervatoř a střední škola Jana Deyla v Praze. Od roku 1970 vychovala přibližně 200 ladičů, poměrná část (možná třetina z nich) ale obor v praxi nedělá. V zemi jsou města i kraje, kde žádný vystudovaný ladič nepůsobí. Obor ladič je už dva roky vázanou živností, takže nikdo, kdo v něm není vzdělán, správně ani ladit nesmí.
Pokud se týče klavírníků, situace se má přibližně takto. Žijí zde stovky vyučených lidí, kteří většinou prošli provozy klavírních fabrik a opraven. Počet těchto provozů se v minulosti snížil, a tím došlo i k redukci pracovních míst.
Valná část klavírníků dnes je nebo brzo bude důchodového věku. Někteří se po případném propuštění nebo přechodu „do soukroma“ museli zařídit jinak a pro obor jsou tak definitivně ztraceni. Na internetu sice najdete desítky klavírníků, ale když budete pátrat po někom opravdu dobrém, zjistíte, že kvalitních dílen a jednotlivců je tu jen pár. Pro tak velký počet klavírů v domácnostech je to zoufale málo.
S pádem socialismu a odklonem od učňovského školství (dnes chce zřejmě podstatná část mladých lidí pracovat na počítači) se situace nových kádrů v oboru snížila až na samou mez přežití. Jediná škola, kde se obor stavitel a mechanik klavírů (dnes umělecká výroba hudebních nástrojů) vyučuje, je Střední uměleckoprůmyslová škola hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. Na této škole jsou dnes 4 (slovy čtyři) adepti oboru klavírník!
Nově se od září 2019 otevírá tento obor na Konzervatoři a střední škole J. Deyla, ale zatím jsou zde přihlášeni pouze dva uchazeči. Zda dostudují a zda se pak budou oboru věnovat, je ve hvězdách. Jak je to málo oproti skutečným potřebám! Přitom na tak malou zemi je tu obrovský potenciál! Od práce ve světoznámých továrnách Petrof a Bechstein přes požadavky stovek hudebních škol a mnoha kulturních institucí (vrcholně profesionální potřeby koncertních klavíristů, nahrávacích studií, orchestrů, sálů, divadel, muzeí atd.) až po udržování nástrojů v již zmíněných domácnostech.
Ne každý student hudby se bude hudbou opravdu živit. Popravdě, bude to menšina. Není nečekanou a lákavou možností podílet se na hudbě i jiným, řemeslným způsobem? A to nemluvím o možnostech vyučit se varhanářem, opravářem harmonik a restaurátorem a stavitelem replik historických klávesových nástrojů.
Všem adeptům, kteří navštěvují základní umělecké školy, i jejich rodičům, všem, kteří by o tyto obory projevili zájem, nabízím zdarma konzultaci s předáním kontaktů na konkrétní instituce i lidi.