Dějiny jinak: Prožít Palachovu smrt či spojit politiku se sportem

Žijeme v postmoderně, tedy v době, která se jen velmi nerada vrací do minulosti, která jen velmi nerada řeší, co se odehrálo v dějinách. Vždyť v době sociálních sítí ranní status už odpoledne nemá žádnou váhu. Otakar Funda ve své knize Znavená Evropa píše: „Člověka postmoderny nezajímají minulá velká vyprávění. Nezajímají jej historické kontexty, idey a fronty minulých zápasů. Ahistorismus postmoderny bude mít za následek kulturní barbarství, ztrátu tradice, kontinuity a tím i identity.“ Přiznejme si to, historie není tématem dnešní doby, přestože vznikají senzační projekty – Post Bellum, Příběhy bezpráví a další.

Tento problém jednoznačně začíná již v rodinách – dějiny se v nich neřeší, mladí lidé vědí málo i o historii svých rodin. Neznají příběhy babičky a dědečka, nevědí, jaký žili život, co například prožívali právě v roce 1968. Pokud se nezajímám o „malé“ dějiny svých předků, jen složitě se budu dostávat k dějinám „velkým“. Funda dále píše: „Člověk postmoderny chce zakoušet, chce prožívat, vstřebávat prožitky. Prožívání je pro něho přednější než exaktní, kritická analýza jevů.“ Jinými slovy: pokud studenty v hodinách dějepisu nevtáhneme emočně do hry, nezaujmeme je a dějepis bude i nadále popelkou na okraji zájmu.

Deset let jsem učil na obchodní akademii v pražském Karlíně. Dějepis tam nemá příliš velký prostor – jen první dva roky studia. Při výuce dějepisu je potřeba přemýšlet jinak, je nutné změnit systém výuky. Učit v bloku, řešit případové studie, přinášet do středního odborného školství projektové vyučování i v předmětech, které nejsou hlavní osou školy. Malý prostor pro dějepis jsme vyřešili akcentem na porozumění nejnovějším dějinám, které považujeme za klíčové. Podařil se nám nadlidský úkol – pravěk až 19. století jsme dali do prvního ročníku. Tím pádem nám zůstal na 20. století celý druhý ročník a to již při dotaci dvou hodin týdně není špatné. Nemusíte odříkávat dějiny, jako byste četli ze Zlatých stránek, můžete se ponořit hlouběji. Můžete začít prožívat příběhy, můžete dějiny začít stavět na konkrétních lidských osudech.

běžných hodinách dějepisu si představme výklad první světové války tak, že v jedné hodině přijede rychlík Sarajevo s vraždou Ferdinanda jako záminkou k rozpoutání první světové války – a jede se dál. Najednou máte v hodinách prostor pro to, vzít deník vojáka z první světové války, máte možnost se do něho začíst, jak špatně psychicky onen voják snášel pobyt na frontě. Na základě analýzy tohoto textu můžete vnést do hodin dějepisu téma posttraumatického syndromu. V ten moment je z toho naprosto aktuální téma, protože stejným procesem procházejí vojáci, kteří slouží v Iráku či Afghánistánu. Najednou přestává být dějepis jen nudnou látkou s hromadou letopočtů, ale stává se konkrétním a srozumitelným.

Své hodiny v Karlíně jsem se snažil dělat hodně „přes emoce“, skrze ně vzbudit o dané téma zájem. Když jsem například probíral Jana Palacha, mou ambicí bylo, abychom se všichni ocitli v lednu 1969 a celý příběh si s Palachem prožili. Se studenty jsme prošli všechna důležitá místa v Praze – Václavské náměstí či Olšanské hřbitovy – a zapalovali na nich svíčky. Vhodné je využít dokumenty Jan 69 a Ticho či komiks Poslední Čech. Studenty do tématu vtáhne, když naturalisticky popisuji poslední den Palacha a nezastavím se ani před tím, abych popsal, jak moc byl popálený a jakou prožíval bolest. Důležité je však neztratit linii a nenechat zapadnout význam jeho oběti.

Od září učím na soukromé škole Da Vinci v Dolních Břežanech. Pro učitele, který chce učit jinak, alternativně, je to sen. Proč? Protože vzdělávání probíhá formou tematických povinných modulů v jednotlivých trimestrech, které se často vyučují napříč předměty. Moduly doplňují průběžné volitelné projekty, nyní jsem vypsal průběžný projekt Dějiny filmu / Film v dějinách. Důležitou součást školy tvoří pestrá paleta týdenních projektů a výjezdů (celkem sedm týdnů v roce), během kterých se odehrávají delší a složitější tematické projekty.

V říjnu jsem koordinoval dějepisný projektový týden, tématem byly tzv. osudové osmičky. Na začátku jsem si stanovil několik cílů. Prvním z nich bylo seznámení s důležitými událostmi, které letos mají kulaté výročí. Pozornost byla zaměřena na konkrétní postavy, sledovali a mapovali jsme jejich život, jejich příběh. Díky tomu jsem se snažil vzbudit zájem studentů o události 20. století přes konkrétní osudy, tzn. přes malé, osobní dějiny.

Jedním z cílů bylo také připravit v Da Vinci výstavu o sportovcích, do jejichž života zasáhla politika 20. století – pod názvem Osudový sport. Začali jsme rokem 1998, kdy si Češi prožili hokejovou slávu v Naganu, a skončili v roce 1918. Záměrně jsem zvolil retrospektivní přístup. Každý rok měl své nosné sportovce, kterým do života zasáhly dějiny a politika. Rok 1968 jsme si tak prožili s osudem Věry Čáslavské, u které byla důležitým aspektem osobní statečnost, kterou studenti konfrontovali s postoji politiků pražského jara. Rok 1948 jsme strávili s hokejovými mistry světa, kteří se po vykonstruovaném procesu ocitli ve vězení – zde jsme zase proti sobě stavěli vinu a nevinu. Studenti byli rozděleni do pěti skupin a každá z nich připravovala k letopočtu s osmičkou jeden sportovní příběh. Podařilo se, aby studenti přes znalost konkrétních lidských osudů daleko lépe chápali dobový kontext a souvislosti. Jinými slovy tím, že pro výstavu analyzovali příběh hokejových mistrů z roku 1949, porozuměli dobře problematice 50. let.