Záškoláctví

V případě, že (dále jen „OSPOD“). V neposlední řadě patří do této kategorie i kdy dítě manipuluje se svými rodiči požadováním omluvené absence. Ti mu vyhoví ve strachu, aby se neobrátilo proti nim a nezačalo upřednostňovat druhého rodiče.

Sem patří typické ve snaze vyhnout se škole. Zde by měli být rodiče opatrní, k simulaci se totiž děti často uchylují právě v (např. strach z určitého předmětu, učitele, písemky, šikany nebo neshod s kamarády). Zejména u mladších žáků je na místě zbystřit v případě častého opakování „nevolnosti“.Často jsou tyto nevolnosti spojeny s adaptačními potížemi, které se však dají včasnou psychologickou intervencí ošetřit.

S tímto problémem se setkáváme u mladších i starších žáků. V případě mladších žáků se nejčastěji jedná o úzkost při odloučení od rodičů, kdy děti odejdou ze školy bez vědomí učitelů ve snaze vrátit se ke svým rodičům. Dále se s tímto problémem setkáváme u impulzivních dětí, které zjistí, že jim chybí nějaká pomůcka na hodinu, a opustí školu ve snaze zjednat nápravu. U dochází k odchodům ze školy zejména v těch situacích, kdy hrozí obávaná písemka nebo má přijít obávaný předmět. Odchod může být plánovaný, často však má toto jednání spíše impulzivní charakter. Dítě jednoduše řeší situaci odchodem ze školy (nebo jen odchodem ze třídy - zůstává pak v budově školy, není ale přítomno ve vyučování) a poté se někdy do třídy opět vrátí. V momentu rozhodování se o odchodu si většinou uvědomuje negativní důsledky svého chování, možnost zmírnění nepříjemného psychického napětí spojeného s nutností zůstat ve vyučování a situaci čelit je však v tuto chvíli silnějším motivem.

Zde se jedná o ty případy, kdy A to jak v případě nezvládnuté výchovy, kdy dítě vzdoruje rodičům, tak v případě skutečných školních fobií nebo depresí v dětském věku. Přitom nelze jednoznačně odlišit, o který případ se u konkrétního dítěte jedná. Rozhovory s rodiči nám sice mohou mnohé naznačit, v obou případech je však zapotřebí Lehčí formy školních fobií se často dají poměrně dobře zvládnout za podpory školního psychologa. V případě větších problémů a v případě depresí je však nutná dlouhodobá psychoterapeutická a mnohdy i psychiatrická péče. V případě nezvládnuté výchovy mohou pomoci např. střediska výchovné péče. Vždy bychom se tedy měli ptát rodičů na příčiny absence.

Ten nejčastěji ať již z důvodu nižšího nadání žáka, nebo sociokulturního znevýhodnění. Přispět k tomu však může i negativní hodnocení výkonu žáka učitelem nebo rodiči. Pedagogové by tedy měli žáka hodnotit s ohledem na jeho psychický stav, volit vhodná slova a v neposlední řadě zjistit a rozvíjet jeho silné stránky. Odpovědností rodičů je pak pravidelná domácí příprava, spolupráce se školou, případně zajištění doučování.

Šikana je vážným problémem, který působí oběti silné psychické problémy. Záškoláctví je pak formou úniku, který však s sebou přináší další problémy. Každá škola by se tedy měla této problematice věnovat, a to jak v rámci prevence, včetně vypracování konkrétních postupů při zjišťování a prevenci šikany či zajištění školení pedagogů, tak (např. formou práce se žáky v třídnických hodinách). V případě zjištění šikany je vždy nutné řádně ji vyšetřit a podniknout opatření k jejímu zastavení.

Přestože se v případě lenosti může zdát, že je snadno řešitelným problémem, ne každý rodič si s touto situací umí poradit, a tak se s touto příčinou záškoláctví setkáváme častěji, než by se mohlo na první pohled zdát. Zde je zapotřebí pracovat zejména na motivaci dítěte, bez spolupráce rodičů však mnoho nezmůžeme.

Zejména ve starším školním věku, kdy pro dítě výrazně roste význam kamarádů a naopak slábne vliv rodičů, je záškoláctví s tímto motivem více než typické. Děti se v době školního vyučování potulují po sídlištích, obchodních centrech, v klubech nebo restauracích. Tento motiv je také většinou první, který přijde rodičům i pedagogům na mysl, pokud se záškoláctví u starších žáků objeví. Často se u starších žáků setkávám s tímto „podezřením“ v jejich okolí, ne vždy je však oprávněné. U mladších žáků je tento motiv spíše výjimečný.

Na vytváření vztahu ke škole má rodinné prostředí zásadní vliv. Působí zde celá řada faktorů, jako je sociální a kulturní postavení rodičů, početnost rodiny, věk rodičů, dosažené vzdělání rodičů i hodnotový systém rodiny. V dnešní době se čím dál tím častěji setkáváme s fenoménem zaměstnanosti rodičů, kdy nemají na své děti dostatek času. Ty jsou pak frustrované, přetížené, nervózní, nemají čas na společné sdílení a psychický odpočinek. Takto zaměstnaní rodiče často skvěle fungují na materiální úrovni, ale ztrácejí nad svými dětmi kontrolu. Nesledují, s kým se děti kamarádí a jak tráví volný čas. V případě, že se dítě potýká s problémem, chybí potřebná důvěra k tomu, aby se s ním svěřilo rodičům a mohlo ho dobře vyřešit. Stejně tak dítě negativně ovlivňují rodinné problémy. V tomto případě se pod tíhou problému často na dítě „zapomíná“, na něj přitom problémy doléhají stejně jako na jeho rodiče.