Proti větám, že děti otužujeme pro dospělost, když jim neumetáme všechny cestičky, že i neúspěchy jsou v posledku v jejich prospěch, nelze nic namítat a proti jejich údernosti se lze jen obtížně bránit. V těsném příbuzenství je myšlenka, že dítě si má odmala zvykat na prohry a neúspěchy, že nemůže jen vyhrávat. Jenže podobně jako jiné záležitosti týkající se života člověka, tedy i dítěte, tak i v tomto případě je vše poněkud složitější a pestřejší, než uvádějí zmíněné a zdánlivě neprůstřelné teze. Uvedené věty odrážejí jen dílek reality a možná někdy jen velmi marginální.
Za uvedeným pohledem je patrně myšlenka, že ten, kdo překážku s vynaložením úsilí a času úspěšně překoná, je tímto výsledkem posílen – pro budoucnost se zvýší jeho vnímaná osobní účinnost, tedy víra v to, že stejnou nebo podobné situace rovněž zvládne. Tato myšlenka je tedy obecně logická a v některých případech patrně odpovídá skutečnosti. Alespoň tímto způsobem vykládá řada dospělých vztah mezi vlastním dneškem a náročnějším dětstvím či dospíváním. Jenže podaří se všem dětem překonat vše