Dílna čtení se stala pravidelnou součástí výuky v mnoha třídách prvního stupně a sem tam i na druhém stupni po celé České republice. Přináší hodně radosti a uspokojení dětem i učitelům. Dává větší naději na to, že se z dětí stanou celoživotní čtenáři a že díky důvěře ve čtení zvládnou i náročné texty nejrozmanitější povahy, které na ně při učení i při běžném životním chodu čekají.
Starší sestra dílny čtení – dílna psaní – má cestu do našich tříd zatarasenou víc. Naše tradice hodně dbá na to, aby děti uměly naplnit požadavky slohových útvarů a také aby psaly bez chyb. Obsah a smysl sdělení ustupuje do pozadí. Školní psaní zůstává psaním spíše cvičným. Nese ho víra, že až jednou děti vstoupí do opravdového života, budou si umět poradit pomocí nástrojů, které ve škole – když ještě o nic nešlo – nacvičily. V důsledku toho děti příliš často píšou o cizích tématech, jako by na tématu nezáleželo a jako by ani žádná vlastní témata neměly. Trefují se do zadaných formálních nároků bez ohledu na to, zda vyhovují tomu, co a komu oni sami jako autoři chtějí sdělit. Psaní se tak stává jen školním úkolem, který je potřeba jakkoli splnit, navíc úkolem pro mnohé žáky trýznivým, plným bezradnosti a obav nebo naopak nezájmu.
Jaký vztah k psaní si žáci odnášejí do dospělého života? Nabízíme několik autentických výroků paní učitelek, které se prvně sešly na pisatelském semináři.
„Přišla jsem na tenhle seminář o dílně psaní, abych zjistila, o čem to je, ale rozhodně tady nebudu n