První dva díly této minisérie byly věnovány principům asertivního přístupu a jednotlivým asertivním právům. Nyní se zaměříme na techniky náležející do komunikační výbavy těch, kdož umí s ostatními jednat zdravě sebevědomě neboli asertivně. Připojíme názorné příklady a nabídneme praktická cvičení. U jednotlivých technik se blíže zamyslíme nad tím, které z nich jsou, či naopak nejsou vhodné pro užití v konkrétních komunikačních situacích.
Je asertivita pro každého?
Odpověď na otázku, zda z osvojení asertivních technik mají více užitku lidé se sklonem k agresivitě, nebo spíše ti nenápadní a tiší, je jednoduchá: jedni i druzí. I když úplně na počátku tomu bylo zřejmě jinak, tedy alespoň z pohledu Andrewa Saltera, amerického psychoterapeuta a psychologa, jehož jsme již minule zmínili jako autora deseti takzvaných asertivních práv.
Důvod, proč tato „práva“ v polovině dvacátého století formuloval, souvisí s jeho kritickými názory na tehdy tradičně užívané zdlouhavé i nákladné a podle něj značně problematické léčebné postupy obvyklé při odstraňování psychických potíží klientů, jak je v té době nabízela zejména psychoanalýza.
Salter se domníval, že je možné pomáhat lidem od úzkostí a depresivních stavů nebo třeba „jen“ od extrémní ostýchavosti mnohem rychleji a účinněji. Využil k tomu poznatků z experimentální psychologie a rozhodl se jít cestou cíleného působení na změnu lidského chování prostřednictvím specifických forem učení.
Takže asertivita je pro neprůbojné?
Mohlo by se nyní zdát, že asertivní přístup je přece jen vhodnější pro lidi uzavřené nebo úzkostné. Jestliže si však představíme pasivitu a agresivitu jako dva protipóly, uprostřed nichž leží asertivita symbolizující rovnováhu a harmonii, je zřejmé, že se k tomuto asertivnímu ideálu můžeme přibližovat z obou stran spektra.
Proto je přijetí asertivních zásad a zdokonalování osobního zdravě sebevědomého komunikačního stylu stejně užitečné pro ty, kdo se ve společnosti projevují spíše málo nebo vůbec, jako pro ty