Jde o to, aby se z dětí stávali dobří lidé

AISIS založili čtyři pedagogové, protože jsme už nechtěli vyučovat ve školách, které podle nás nedávaly vzdělávání smysl. Za cíl jsme si dali „opravit“ dostatek škol zvenku dříve, než dorostou naše děti do školního věku. Naivitu cíle podtrhuje fakt, že tehdy měl jedno dítě pouze jediný z nás. Dnes jich je devět.

DNA AISISu určil projekt Dokážu to?, jehož cílem bylo dostat do škol témata osobnostního rozvoje a sociálních kompetencí. Psal se rok 2000 a my se pohybovali v pedagogickém punku - nebo, chcete-li, disentu. Zpočátku vzdělávací semináře, výcviky a workshopy navštěvovali zejména iniciativní učitelé, kteří dobře věděli, že nechtějí učit jako doteď, ale moc neměli představu jak jinak. Odcházeli nadšení a ihned se snažili měnit zaběhlou praxi. Mnohdy samozřejmě narazili. Proto jsme šli dál a vytvořili páteřní program pro vedoucí pracovníky škol Trvalá obnova školy (TOŠ), založený na leadershipu a řízení změny.

Dodnes hodnotíme projekt Dokážu to? jako velmi úspěšný. Programem Osobnostní a sociální výchovy prošlo více než 12 000 pedagogů, téma se etablovalo a dostalo se jako průřezové téma do rámcových vzdělávacích programů. Přes 120 škol prošlo změnovým programem a OSV implementovalo do výuky i života školy. Absolventi programu TOŠ založili svůj spolek a dodnes spolupracují a scházejí se. Je to zřejmě největší funkční network škol v ČR.

Druhá část DNA naší organizace spočívá v tom, že jsme se díky spolupráci na velkých projektech s globálními firmami naučili dobře postavit a efektivně řídit projekty. Naše struktura řízení je projektová, projektově přemýšlíme.

Ačkoli jsme vytvořili či převzali a adaptovali desítky programů zdánlivě velmi různorodých, naše DNA se v nich odráží. Soustředí se na tu složku vzdělání, která činí lidi lidmi - pomáhá jim vyznat se v sobě a uspořádat si život tak, aby ho mohli prožít smysluplně a spokojeně s ohledem na lidi ve svém okolí.

Shodou okolností jsme se zároveň trefili do sílícího globálního trendu, který vznikl jako reakce na 2. světovou válku. Do 19. století bylo lidstvo přesvědčeno, že klasické vzdělání povznáší ducha a jaksi automaticky činí člověka dobrým. Jenže holokaust byl naplánován a realizován vysoce vzdělanými lidmi. Poznání sebe sama a učení se schopnosti vyjít s ostatními je reakcí na tuto historickou zkušenost.

Druhým globálním trendem, který odráží potřebu rozvíjet témata osobnostní a sociální výchovy, je exponenciálně se zrychlující technologický pokrok, strmě narůstající počet inovací a změn napříč celou společností, který odsuzuje způsob vzdělávání naší generace do pedagogického pravěku. Klíčové kompetence nebo, chcete-li, jakési univerzální dovednosti, které se budou hodit v jakémkoli světě, spadají bez výjimky do oblasti osobnostní a sociální výchovy. Klíčové kompetence definované v rámcových vzdělávacích programech jsou ještě stále oficiálními cíli vzdělávání (a podle nás je to velmi moudré), ačkoli mnoho lidí se snaží tento fakt zatemnit důrazem na „očekávané výstupy“, „gramotnosti“, „testovatelné standardizované znalosti“ apod.

Aby bylo jasno, neusilujeme o vzdělávání, které se zabývá pouze námi samými a vychovává „šťastné blbce“, ale protože pedagogické fakulty neustále chrlí absolventy oborově vzdělané v obsazích bez základní znalosti v praxi použitelné pedagogiky a psychologie, 95 % výuky je stále cíleno na zvládnutí obsahů. A tak se to snažíme vyvažovat.

Naše heslo zní: „Aby si toho všimly děti.“ Rozuměj: Aby se skutečnost, že vzděláváme učitele, projevila na zlepšení učení a vůbec života dětí v dané škole. Proto se soustředíme na vytváření programů, které vedou efektivně k reálným žádaným změnám ve školách. Nazýváme to „implementační projekty“.

Zpravidla pracujeme dlouhodobě s významnou částí sboru a vedením, navazujeme se školou blízký vztah. Zároveň si intenzivně uvědomujeme, že škola musí zajistit kvalitní výuku, a tak zvažujeme každou hodinu, po kterou pedagogy vytrhujeme z práce. Nemůžeme tedy zařazovat plnohodnotné výcviky, které by zabraly stovky hodin, ale spíše se snažíme posunout učitele z módu „nevím, že nevím“ do módu „vím, že nevím“. Autonomní učitel v tu chvíli začne na sobě pracovat. Místo plného natrénování si spíše pedagogové přístup vyzkoušejí a následně mají ještě možnost konzultovat a reflektovat svou školní praxi. Takto fungovaly a fungují projekty Dokážu to?, Minimalizace šikany, Školy v pohybu, Mediace do škol, Škola pro všechny, Trvalý rozvoj středisek volného času a další.

Naučili jsme se, že nejprve je potřeba změnit postoje, a to se děje prožitkem a jeho reflexí. Prožitek nahradí tisíce slov. Vzdělávání probíhá nelineárně a individuálně - vhodný je konstruktivistický přístup, kdy každý účastník vkládá svoji exkluzivní zkušenost a získává univerzální zobecnění. Změna se neudá v seminární místnosti a je potřeba podporovat experimentování v praxi - vhodné formy jsou mentoring, supervize a intervize, konzultace, facilitace.

Naším cílem je, aby učitelé pochopili a přijali, že jejich aprobace - všechny ty obsahy, vědomosti, látky, gramotnosti - jsou „jen“ prostředky vzdělávání, že všechno nestihnou probrat, natož naučit, takže se soustředí více na budování a posilování autonomních, sebevědomých, samostatných a morálně ukotvených osobností, které se umějí učit, rozhodovat se, řešit problémy a tvořit.

Vzdělávání ve škole bude dávat dětem smysl. Budou se zabývat obsahy, které je budou zajímat. Skrze modelování, zobecňování, tvoření, kritické posuzování atd. budou rozvíjet svou schopnost myslet. Důležitější, než co kdo zná, bude, čeho chce dosáhnout a jak dokáže být užitečný a prospěšný ve svém okolí.

Ta vize zcela koreluje s tím, o co bezmála 20 let usilujeme. Vytvořila se tu energie lidí, kteří přemýšlejí podobným směrem jako my.

Slyšel jsem dobrý příměr. Ve středověku byla respektována lékařská praxe pouštění žilou, vzdělaní lidé - experti byli bytostně přesvědčeni o účinnosti této léčby. Je to dost podobné s většinou dnešních škol. Přestože mají skvěle vybavené počítačové učebny, interaktivní tabule, odborné učebny a hřiště s umělým povrchem, všichni se učí ve stejnou chvíli to samé, na osvojení mají zhruba stejně času. Děti jsou do učebních skupin rozřazovány podle věku. Předmět výuky se střídá po 45 minutách, což je průměrná doba, po kterou průměrný žák od 1. do 9. třídy průměrně udrží pozornost. Na výstupu jsou děti testovány standardizovaným testem, který je určující pro další životní dráhu. Nezohledňuje se snížený výkon z důvodů menstruace, migrény, zamilování nebo rozvodu rodičů. Střední školy drží čtyřleté vzdělávací a učební obory v kvalifikacích, které již za čtyři roky budou s pravděpodobností hraničící s jistotou nahrazeny roboty a umělou inteligencí. Jsme pořád v pedagogickém středověku. Věříme, že takto vzdělávání může fungovat, a tak si pouštíme žilou.

Musíme zcela zásadně změnit paradigma vzdělávání. Přečtěte si klíčové kompetence. Rozložte je na elementy. Zacilte na ně vzdělávání ve své třídě. Aby všechny děti mohly ve škole zažívat úspěch, musíme vedle sebe postavit na roveň zvládnutí neelementární početní operace, postavení modelu jaderné elektrárny nebo fiktivního ostrova, vytvoření uměleckého objektu, zorganizování debaty na aktuální palčivé téma ve třídě, škole, komunitě, ušití deky, naprogramování gyroskopu na kameru, udržování komunikace s dětmi z partnerské školy v angličtině, vypěstování rajčat pro školní jídelnu, procítěnou recitaci autorské básně, realizaci obecně prospěšného projektu, zorganizování, vyhodnocení a zveřejnění ankety, formulaci a odeslání petice starostovi města, vytvoření videodokumentu ze školní akce, aktivní účast na divadelním představení atd.

Učení musí být smysluplné pro každého učícího se tady a teď. Šesťák se neučí na přijímačky na střední školu. Deváťáci jsou pro něj dospělí, nepozná, jestli je jim 15, nebo 25 let.

Se sudokopytníky, Mendělejevovou soustavou prvků, hledáním největšího společného dělitele či nejmenšího společného násobku, příslovečným určením místa, korintským, dórským a jónským sloupem, roznožkou letmo přes kozu nadél, kružnicí vepsanou a opsanou, plochojevným zobrazením, Lumírovci a bitvou na Bílé hoře 1620 si už v budoucnosti a ani v současnosti nevystačíme.