Alexandra Luhanová vzpomíná na to, jak se ona jako začínající učitelka i její třeťáci pustili do dílny psaní. Je učitelkou prvního stupně v ZŠ Zvole, t. č. na mateřské dovolené. ZŠ Zvole spolupracuje s projektem Pomáháme školám k úspěchu, který financuje rodinná nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových.
Jak jsme začínali s dílnou psaní ve třetí třídě
Mgr.
Alexandra
Luhanová
učitelka ZŠ Zvole
Proč ses rozhodla jako začínající učitelka udělat z dílny psaní klíčovou součást své výuky češtiny?
Pro mě je asi nejdůležitější to, že mi pisatelství umožňuje učit děti češtinu tak, aby mi to dávalo smysl. Abych neměla pocit, že si děti ve škole odbudou školní věci, které si ale nikam dál neodnesou.
A jak dílna psaní vnáší smysl do výuky?
Než jsem ke třeťákům nastoupila, prošla jsem hodně učebnic a materiálů pro výuku češtiny. Věděla jsem, že budu mít sedm hodin češtiny týdně a že dvě z nich chci věnovat dílně čtení. Ale dál jsem nedokázala sama pro sebe najít smysl v tom, že půjdeme cestou hotových materiálů. Věděla jsem, že umím vystavět hodiny konstruktivisticky, tak, že se děti budou učit, třeba si toho i víc zapamatují a že je to bude i zajímat. Ale neuměla jsem najít propojení s reálným životem dětí. Tím vůbec nemyslím, že by děti ve škole měly dělat jen takové ty primitivní praktické věci, jako že „počítat musíš proto, abys uměl zkontrolovat, jestli tě paní prodavačka nešidí“.
Uvědomila jsem si, že pisatelství je pro děti příležitost, jak být doopravdy aktivní. Jak dát najevo svůj názor, zájem, zkušenost, to, co se v nich odehrává. Díky psaní jsou slyšet. Tím myslím, že jinak skoro všechno, co ve škole dělají, vede k tomu, že jsou dost pasivní. I když jako učitelé využíváme nějaké aktivizační metody, děti pracují na něčem, co my pro ně přichystáme. Nebo i když čtou, což samozřejmě chceme, pořád od někoho něco přijímají a pak s tím zacházejí vesměs podle našich instrukcí. Až příliš často netuší, kam je vlastně vedeme. Ale v dílně psaní mají příležitost, aby dělaly věci podle sebe. P