Zdravotní a pohybové aspekty hudební pedagogiky

Vydáno:

Hudba je od nepaměti spjata s lidskou společností. Vliv hudby na psychiku se projevuje také ve stavbě a činnosti mozku, zejména v souvislosti se sluchovým vnímáním a řízením pohybu. Nálezy píšťal překvapivě čistého ladění vyrobených ze zvířecích kostí dokládají, že hudební aktivity tu byly už před 30 tisíci lety.

Zdravotní a pohybové aspekty hudební pedagogiky
Miroslav
Vencel,
Ph. D.,
hudební pedagog, fyzioterapeut, houslista, muzikolog se specializací na hudební fyziologii a psychologii
Hra na hudební nástroje, tanec a zpěv byly jako celek součástí života kmenových společenství a jejich funkce byla podobná i té dnešní: poznávání, hra se zvukem a zábava, vyjádření emocí, ovlivnění psychického stavu, komunikace s nadpřirozeným světem, organizace chování jednotlivců a kolektivů, vyprávění příběhů a jejich ukládání do paměti, estetická funkce a v neposlední řadě také léčení.
Hudba je mocným, nikoliv však všemocným prostředkem k ovlivnění nálad, je v ní zakódován pohyb. Tyto dvě vlastnosti spolu s do různé míry individuálně vytvořeným pozitivním emočním vztahem k múzickým uměním jsou podstatné pro léčebné využití hudby. Hudební teoretik Jozef Kresánek rozlišuje tři základní principy v hudbě: sonorický, dynamický a tematický. Na člověka tedy působí již samotný zvuk hudebního nástroje, pak dynamika hudby projevující se stupněm „rozpohybování“ či zklidnění a nakonec míra organizace hudebního materiálu.
Jinými slovy - blahodárný vliv může mít jak zvuk gongu či lidského hlasu, tak ukolébavka, taneční melodie nebo Mozartova symfonie. Pokud se hudba využívá v lékařství, hovoříme o muzikoterapii. Výrazný léčebný efekt pozorujeme při některých neurologických poruchách pohybu -rázná pochodová hudba zlepší náladu pacientovi s Parkinsonovou nemocí, který se najednou může normálně pohybovat, ba i tančit. Jiná hudba může zklidnit hyperaktivní dítě či odvést pozornost od bolesti v zubařském křesle.
Významnou funkci má léčba s využitím prvků hudby při rehabilitaci po cévních mozkových příhodách, při obnově řeči a jemné motoriky, při omezení schopnosti slovní komunikace. Ještě větší využití má muzikoterapie jako součást psychoterapie. V současnosti začíná být v trendu psychosomatický přístup v lékařství, který klade důraz na souvislosti mezi tělem, duší a zdravím člověka. Nejde o nic nového - již ve starověkém Řecku chápali hudbu jako vyjádření vzájemného vztahu mezi tělem a duší a důležitý nástroj profylaxe (prevence), která byla považována za hlavní princip medicíny.
V podobném duchu se nese tzv. afektová teorie v barokní hudbě, která tvrdí, že afekty jako radost, smutek či bolest lze hudebně vyjádřit a hudba může takové pocity a hnutí mysli u posluchače vyvolávat. Skladatelé jako například J. S. Bach a D. Buxtehude s tímto cíleně pracovali a také z tohoto důvodu může mít jejich hudba tak blahodárné účinky. Luis de Mercado, osobní lékař španělských králů v 16. století, zdůrazňoval sílu hudby překonávat smutek a navozovat radost, což je obzvlášť důležité pro léčbu nemocí zapříčiněných smutkem. Mohli bychom uvést množství příkladů léčivého působení hudebních událostí. Tyto ke svému zaznění ale potřebují kvalitní hudebníky, jejichž výchova ovšem trvá obvykle mnoho let.
Důležitým tématem je hudební vývoj dětí. Zde se jeví rozvoj základních hudebních schopností jako téměř nepostradatelná součást zdravého vývoje mozku. Ještě výraznější účinky má profesionálně směřovaná hudební výchova. Ten, kdo se učí hrát na hudební nástroj, propojuje mozková centra, která jsou příslušná pro slyšení, vidění a pohyby. Při včasném začátku intenzivního hudebního tréninku (asi do sedmého roku života), dochází dokonce k nárůstu objemu šedé kůry možkové v příslušných částech senzorického, motorického a sluchového kortexu. Hudebníci mají více neuronových spojení a souvisejících gliových substancí v pohybových, řečových a sluchových centrech. Propojení mezi hemisférami je výraznější a nervové dráhy jdoucí z pohybových center mozku do motoneuronů v míše jsou tlustší a vedou informace rychleji.
Vliv hudby na člověka je tím větší, čím víc se člověk hudbě věnuje. Nejedná se ovšem pouze o výše zmíněné pozitivní, léčivé účinky. Zde se dostáváme k odvrácené straně profesionální hudební výchovy a výkonu povolání hudebníka. Ten, kdo se rozhodne pro dráhu profesionálního interpreta (např. klasické hudby) vyžadující dlouholetou intenzivní specializaci, má hudbu zajisté velmi rád a líbí se mu natolik, že neváhá mít ve věku 20 let odcvičeno až 10 tisíc hodin s nástrojem, což je podmínka nutná (nikoliv postačující) pro dosažení potřebné virtuozity. Následky takové specializace se však projeví mimo jiné také na stavu pohybového aparátu, kde sotva můžeme mluvit o pozitivech.
Tělo hudebníka se pomalu, ale jistě přizpůsobuje dlouhodobé zátěži, více či méně asymetrické podle příslušného nástroje. Tato kompenzace však má své hranice, po jejichž překročení dochází k bolestivým obtížím. Orchestrální hráči patří mezi profesní skupiny s velmi vysokým výskytem profesionálních nemocí pohybového aparátu. Podle mnoha průzkumů má zkušenost s bolestí značně omezující hraní 86% hráčů, 14 % hlásilo neurologické problémy, 46 % dermatologické, 60 % zrakové, 24 % sluchové, 6 % problémy čelistí a zubů, 5 % s vnitřními orgány. Psychické problémy uvedlo 39 % a tyto často souvisejí s objevením se bolesti. Nejčastějším je strach z vystoupení (nadměrná tréma) - 24 %, následovaná depresemi - 17%, poruchy spánku přiznává 14 %, úzkost, strach a obavy 13 %.
Zatímco psychické poruchy a závislosti se obvykle řadí mezi nemoci omezující výkon povolání hudebníka, strach z vystoupení, chronické bolesti a syndrom vyhoření jsou již považovány za nemoci z povolání. O moc lépe než profesionálové na tom nejsou ani studenti hudebních akademií a konzervatoří. Navíc příčiny problémů tkví někdy již v pohybovém vývoji v raném v dětství a častokrát v chybné či chybějící metodice výuky na základních uměleckých školách.
Interpretace hudby na umělecké úrovni patří k nejnáročnějším lidským činnostem, a to i z hlediska nároků kladených na pohybový aparát. Hudebník musí zvládnout komplikované pohyby s mimořádně vysokou časovou a prostorovou přesností a s patřičným výrazem, za neustálé sluchové kontroly, často v podmínkách stresu. Proto je možné virtuosy vnímat jako „atlety jemné motoriky“.
Jemná motorika je systém obratné manipulace řídící pohyby prstů, rtů a jazyka. Jako hrubá (posturální a lokomoční) motorika se označuje udržování polohy těla a chůze. Složité pohyby rukou hudebníka je potřebné provádět při současně dobře fungující posturální motorice zabezpečující stabilní pracovní polohu ruky. Pokud je stabilita stoje, trupu, ramenních pletenců a lopatek u hudebníků nedostačující, dochází po čase k bolesti zad, horních končetin a k omezení pohybu. Proto je potřeba cvičit pohybový systém jako celek, hbitost prstů nesmí být na úkor zdravého postoje, jak tomu často bývá.
Příčiny bolestivých postižení nespočívají pouze v specifické povaze hry na jednotlivé hudební nástroje (největší odchylky od normálního postoje jsou u příčné flétny, violy, kytary, houslí, rizikové jsou i klavír, hoboj, fagot, klarinet, harfa, akordeon, kontrabas a další). Podle typického pohybu, držení těla, ale i lokalizace bolestivých problémů dokáže odborně vzdělaný fyzioterapeut znalý způsobu hry na hudební nástroje správně odhadnout, na jaký hudební nástroj jeho klient hraje.
Návykové držení těla má na stav pohybového aparátu velký vliv. Současné vymoženosti západní civilizace přinesly spoustu nástrah pro zdraví pohybového systému: nedostatek v minulosti samozřejmých pracovních aktivit a pohybu vůbec, stres a přejídání vedly ke značnému nárůstu bolestí zad a katastrofálnímu úbytku fyzické kondice zejména u školou povinných dětí. Hra na hudební nástroj může být dalším z negativních faktorů, proto je velice důležitá dobrá ergonomie.
Cílem ergonomie je vědět, jakým způsobem dosáhnout žádoucí zvukový výsledek co nejšetrněji, nejúsporněji, s minimálním a zároveň optimálním úsilím. Ergonomie hry na hudební nástroje je v podstatě optimální technikou hry na hudební nástroje. Nejde však jen o hbitost prstů či kvalitu tónu. Dobrá ergonomie znamená také stabilitu a zpevnění těla, které se dosahuje správným nastavením výchozích pozic a jejich osvojením. Jedná se o stabilitu vzpřímeného stoje, správný sed a dýchání, optimální centraci kloubů a vyváženost práce svalových skupin, propojení polohy těla s vědomím a úmyslem pohybu. Z centrovaného, pevného, avšak nenásilného postavení nedokážeme horní končetinu připravenou k cílenému pohybu jen tak lehce vychýlit působením vnější síly a můžeme lehce hrát na nástroj.
Z uvedeného je zřejmé, že k dosažení optimálního způsobu hry ze zdravotního hlediska je potřebný aktivní přístup zainteresovaných hudebníků. V reálném životě často vidíme pravý opak. Hudebníci neřeší zdravou životosprávu, dostatek obyčejného pohybu a hudební ergonomii, ignorují varovné signály těla a bláhově se domnívají, že bolest při cvičení na nástroj je normální věc, jen je potřeba ji překonat delším cvičením. Nesnesitelné bolesti pohybového aparátu už ukončily kariéru mnohdy i skvělých muzikantů, o kterých se ovšem nemluví.
Správné používání pohybového aparátu se zkrátka musí cvičit stejně jako hra na hudební nástroj. Kdybychom měli dostatek běžného, pro člověka obvyklého pohybu, bylo by ideální kompenzací cvičení pozic známých z jógy. Avšak u velké většiny lidí pozorujeme nedostatky v kvalitě pohybu a držení těla, což je potřebné řešit speciálním cvičením. Takovým cvičením může být především znovuobjevení zapomenutých zdravých pohybových stereotypů známých z vývoje člověka v prvním roce života. Schopnosti získané cvičením podle principů vývojové kineziologie se stávají oporou pro náš každodenní pohyb a pomáhají nám také lépe zvládat obtížné situace vznikající v průběhu hry na hudební nástroj.
Zdravotní, pohybové a další fyziologické aspekty hudebních aktivit jsou obsahem hudební fyziologie, která je součástí výuky hudebních akademií zejména v západních zemích (např. na 19 hudebních vysokých školách v Německu). Kromě praktických „na tělo orientovaných postupů“, jako například fyzioterapie, Feldenkreisova metoda, Tai-chi, Alexandrova technika, jóga, se žáci dovídají o anatomii a fyziologii lidského těla, řízení pohybu, hlasu a zpěvu, sluchu a jeho ochraně, trémě apod. Nyní budou mít možnost seznámit se s hudební fyziologií a psychologií také učitelé na ZUŠ, a to v rámci akreditovaných seminářů.

Související dokumenty