Už tolik let usilujeme, aby základní umělecké školy veřejnost vnímala jako "školy" a ne jako nějaké odpolední volnočasové aktivity nebo zájmové vzdělávání (po té dopolední "opravdové škole"). Není pochyb o tom, že se nám to nedaří. A chyba určitě nebude v nepochopení rodičů, v jejich neznalosti, kam to vlastně své dítko přivedli.
Když slýchám stesky na to, že nás zase někde zařadili do oblasti "zájmového vzdělávání", snažím se dopátrat, co všechno jsme podnikli, aby tomu tak nebylo. Na čem je založená naše argumentace (chcete-li agitace) vysvětlující, že hraní na kytaru ve volnočasových aktivitách má se vzděláváním na základní umělecké škole společné tak struny, ozvuční desku a krk? Co způsobuje, že i v renomovaných veřejnoprávních médiích (které nám fandí a podporují) je možné zaslechnout tvrzení, že dát své dítě do "lidušky" je prima, když se už třicet let od sametové revoluce jmenujeme základní umělecká škola?
Je evidentní, že ta tzv. "tvrdá" argumentace, kterou nejčastěji používáme (protože ve chvíli, kdy se takováto věc řeší, jsou mnozí ředitelé již oprávněně rozhořčeni), nefunguje. Odkazovat se na vysvědčení, učební plány, ŠVP a z toho plynoucí povinnosti (např. navštěvovat všechny předměty uvedené ve studijním zaměření) se ukazuje jako nefungující.
Přesto "tvrdou" argumentaci sále dokola používáme a opakujeme. Ale sdělování, že kvalita výuky na naší škole je pravidelně kontrolována Českou školní inspekcí, že učitelé jsou plně kvalifikovaní odborníci apod., má pro rodiče asi takovou informační hodnotu jako nápis na tričku prodavačky v supermarketu, že "kvalitní zaměstnanci naší prodejny jsou tady pro vás!".
Základní umělecké školy jsou podle školského zákona definovány jako školy. Mají svůj Rámcový vzdělávací program - státní zakázku na kvalitu a úroveň vzdělávání, což volnočasové aktivity nebo zájmové vzdělávání nemají. Ale upřímně, koho z rodičů to zajímá? A rodiče, to nejsou jen zákonní zástupci, jsou to často současní nebo budoucí zastupitelé v obcích a krajích, kteří svůj "odborný" pohled na umělecké vzdělávání často odvozují maximálně od vlastní zkušenosti z "navštěvování klavíru".
Stačí se podívat na dlouhodobé záměry vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v krajích, aby "bylo jasné", že to stále "není jasné". Už z nastavení struktury obsahů jednotlivých dlouhodobých záměrů krajů lze vyčíst, jakým způsobem je o našem typu škol uvažováno. Ve školském zákoně je (v části osmé) kapitola s názvem "Základní umělecké, jazykové a zájmové vzdělávání", a proto lze chápat, že při sestavování obsahu dlouhodobých záměrů se ocitáme společně se zájmovým vzděláváním. Co je už méně pochopitelné, je fakt, že v takovýchto kapitolách jsou pak také zařazeny např. školní družiny, školní jídelny nebo ubytovací služby.
Někdy je slyšet argument, že naše zařazení ve školském zákoně v části osmé (společně s jazykovým a zájmovým vzděláváním) je proto, že tyto typy vzdělávání neposkytují stupeň vzdělání. Je jasné, že závěrečné vysvědčení ze ZUŠ nemůže být závaznou podmínkou pro přijetí žáků na střední a vyšší školy uměleckého typu. To by se pak mohlo některým, umělecky orientovaným jedincům stát, že by se bez absolvování ZUŠky nemohli ucházet o vzdělávání na např. v konzervatořích. Proto také (podle školského zákona) poskytujeme "základy uměleckého vzdělání" a ne "základní vzdělávání" (a přitom, i když "de iure" stupeň vzdělání ZUŠ neposkytují, "de facto" poskytováno je, protože největší část žáků přijímaných na konzervatoře nebo střední a vyšší odborné školy s uměleckým zaměřením jsou žáci, kteří absolvovali vzdělávání na ZUŠ).
Hlavní důvod, proč je část osmá (školského zákona) rozdělena do několika paragrafů, je ale ten, že dané typy vzdělávání mají zcela odlišný charakter. Základní umělecké vzdělávání a jazykové vzdělávání je na rozdíl od vzdělávání zájmového prováděno ve školách (DDM, kluby apod. uskutečňují své činnosti ve školských zařízeních). Důvodová zpráva k návrhu školského zákona rozdíl mezi vzděláváním v ZUŠ a zájmovým vzděláváním upřesňuje:
"Vzdělávání v základních uměleckých školách je důležitou součástí celého systému vzdělávání. Návrh tohoto ustanovení vychází ze současného stavu, základním uměleckým školám zůstává status školy, absolventi po dokončení základního uměleckého vzdělávání dosáhnou základů vzdělání v jednotlivých uměleckých oborech. I když se nejedná o stupeň vzdělání, je dosažení základů vzdělání v uměleckých oborech důležitou přípravou pro další studium absolventů například v konzervatořích." O zájmovém vzdělávání pak důvodová zpráva hovoří následovně: "Školská zařízení pro zájmové vzdělávání nabízejí všem mladým lidem alternativní nabídku aktivního a společensky užitečného vyplnění volného času."
K této, trochu strohé definici zájmového vzdělávání bych doplnil, že děti se zde zabývají užitečnými společenskými, tělovýchovnými a samozřejmě také esteticko-uměleckými aktivitami. Ty ale mají formu příležitostné rekreační nebo relaxační činnosti, která má povahu jakési ušlechtilé zábavy a je hodnotnou náplní trávení volného času. Plní tím také sociálně preventivní funkci proti rizikům spojených s dětskou kriminalitou (ta mimo jiné vzniká také tím, že se děti ve volném čase nudí). Zájmové vzdělávání nemusí mít progresivně vzdělávací charakter, jako je tomu ve školách. Jde zde zkrátka o to, aby si dítě v co nejkratší době osahalo co největší množství nejrůznějších činností (včetně uměleckých) a pak si některou z nich vybralo - a aby se o ni "zajímalo".
Lze se setkat s názorem, že naši žáci (na rozdíl od docházky do ZŠ) navštěvují základní umělecké vzdělávání dobrovolně, svobodně, v odpoledních hodinách, "ve svém volném čase". Nikdo je přece k tomu nenutí, a je tedy logické, že jde o "volnočasovou aktivitu". Tak to ale není! Pouze základní škola (ZŠ) má v našem vzdělávacím systému režim "povinné školní docházky" (ze zákona). Do všech ostatních typů škol, středních i vysokých, chodí žáci (studenti) také ve "svém volném čase" a ještě jsem neslyšel, že by nějaká střední škola měla letitý problém, že je veřejností vnímána jako "volnočasová".
Snažíme se samozřejmě proti těmto názorům bojovat, ale často používáme (a pouze) onu "tvrdou" argumentaci - jsme škola jako každá jiná! Na gymnáziu se s rodiči přece také nediskutuje, že bude dítě chodit na češtinu a matematiku, ale dějepis už vynechá, protože má v tu dobu trénink karate. To na ZUŠ se s takovýmito požadavky ze strany rodičovské veřejnosti setkáváme ("on na trubku hrát bude, ale do hudební nauky chodit nemůže, má už jiné aktivity").
Problém není v tom, že rodiče nepochopili, na jakou vzdělávací instituci přivedli své dítě. Problém je v naší nedostatečné schopnosti poskytnout jim hluboce odborné a zároveň srozumitelné odůvodnění smyslu a významu komplexního vzdělávání na ZUŠ! Odůvodnění, díky kterému si budou umět představit zcela konkrétní osobní prospěch pro jejich dítě! Díky kterému si uvědomí, jaké individuální zisky dítěti přinesou nově získané kompetence a jak je bude moci využít pro následné úspěšné uplatnění v běžném ("neuměleckém") životě! Pouhá argumentace, že jsme škola, která má své postupové zkoušky, vysvědčení, katalogy a povinné výstupy v ŠVP (... a když se vám to nelíbí, tak běžte jinam), je nedostatečná a potvrzuje naši bezradnost.
To, že umíme sdělit, že hlavní rozdíl mezi vzděláváním na ZUŠ a zájmovým vzděláváním je systematická a dlouhodobá činnost, je jistě dobře. To, že jde o státem nastavené komplexní studium poskytující "základy vzdělání" v jednotlivých uměleckých oborech a tyto základy jsou obsahově propojeny se studiem v dalších vyšších školách uměleckého nebo pedagogického zaměření, lze jako argumentaci také použít (i když to tak, při pohledu na text RVP ZUV a např. konzervatoří, úplně pravda není). Pro rodiče jsou ale všechna takováto sdělení jen další informační cedulí v supermarketu.
Tolik let usilujeme o to, aby základní umělecké školy veřejnost vnímala jako "školy", a stále se nám to nedaří. Snažíme se (dokonce za pomoci nadace) "popularizovat" naše školy, aby se tzv. "o nás vědělo". Ale to skutečně podstatné se o nás pořád neví (a vyhrávání po ulicích a na nádražích nám v této věci nijak nepomůže). To si budeme muset s rodičovskou veřejností odpracovat jinde, a především jinak!
Zkusím nabídnout k úvaze, zda by nebylo prospěšné (po evidentním nezdaru třicetiletého snažení) vyzkoušet jinou, tzv. "měkkou" metodu. Ta spočívá v tom, že naše vysvětlování založíme na argumentech, které zcela úmyslně vynechají neustálé zdůrazňování našeho statusu "jsme škola!" (protože, jak vidno, to stejně nefunguje). Naopak zacílíme na konkrétní osobní prospěch dítěte [v žargonu RVP ZUV - na klíčové kompetence, které dítě pro sebe získá (v oblasti umělecké, osobnostně sociální, kulturní), když bude navštěvovat ZUŠ. Ale ty opravdu konkrétní, ne tlachy o "rozvíjení citově hluboké umělecké vnímavosti, vedoucí k estetičnosti v každém z nás..."]. Těchto "krasovět" jsou kapitoly "Zaměření školy a její vize" v našich ŠVP už plné.
Nebylo by užitečné se takovýmto tématům věnovat třeba na valné hromadě asociace? Připustit tvořivou diskuzi a vzájemně se vybavit spoustou "měkkých" argumentů, se kterými bychom pak vyrazili do terénu - před rodiče? Dávám tomu maximálně dalších třicet let, než se dostaví skvělé výsledky.
Kdo z ředitelů má zájem se (při vědomí šestiletého funkčního období) se mnou vsadit? :)