Ten, který vsadil na otevřenost

Vydáno:

Není to tak docela dávno, co se na kulturní mapě Prahy objevila nová hudební instituce s názvem "PIANOTÉKA". Jejím majitelem a provozovatelem v jedné osobě je skladatel, klavírista, básník a organizátor, pan Jakub Zahradník. Přinášíme s ním rozhovor.

Ten, který vsadil na otevřenost
Ve Vašem případě stoprocentně platí, že jablko nepadá daleko od stromu. Vaším otcem totiž nebyl nikdo jiný než slavný dirigent Václav Zahradník a Váš mladší bratr Václav je pro změnu zase dirigentem v Národním divadle. Vím, co je to kartotéka, diskotéka, apotéka a vinotéka, ale co to je pianotéka?
Název
Pianotéka
mě napadl v Mnichově, kde stojí slavná obrazárna Pinakotéka. Chtěl jsem, aby šlo o název s tajenkou, který by vyjadřoval, že jde o něco víc než "jen" obchod s klavíry. Mohlo se to jmenovat jednoduše "prodej pian", ale to by bylo značně nepoetické a vlastně by to nevyjadřovalo všechno, oč mi jde. Já se snažím nabízet lidem daleko víc než tradiční prodejci nástrojů, což vychází z toho, že jsem sám kumštýř. V obchodě mám obří výlohy, ve kterých jsou ta piana (i já) vidět jak v akváriu. Visí tu obrazy, stojí sochy, ve výloze mám hudební časopisy a pozvánky na kulturní akce, ve stojanu se lze přehrabovat v notách. Zkrátka, člověk, který si piano zrovna koupit nejde, se sem nebojí vstoupit a na něco se zeptat.
Takže je to vlastně galerie nástrojů i současně tak trochu vzdělávací středisko?
Přesně tak. Otevřením
Pianotéky
jsem si splnil sen - žít obklopen krásnými piany a mým cílem je pomáhat lidem, aby si uvědomili, co pro ně klavír, potažmo hudba, v životě znamená. Někdo přivede dítě, zaimprovizuji si s ním. Někdo se chce začít "na stará kolena" učit. Někomu rozmluvím, aby vyhodil starý klavír po babičce a dá si ho mým prostřednictvím naladit, odstěhovat nebo opravit, Jiný si tu vyřeší otázku, zda koupit nový, nebo starý nástroj - mám totiž obé - mohu mu piano za drobný poplatek uskladnit, když ho třeba nemá kam dát. Nebo ke mně může přijít hrát, cvičit, skládat. Na to mám vzadu v obchodě zvláštní místnost a lidé ji hojně využívají. Například hudebníci, kteří jedou přes Prahu a nemají kde cvičit. Svědčí o tom zápisy v kronice, které jsou dnes už nejen v češtině, ale i v němčině, angličtině, ruštině, francouzštině, ale třeba i v korejštině.
To zní pěkně, plnit si sny, ale není to někdy drahá záležitost? Každý si asi obchod s piany nemůže otevřít. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Moje tíhnutí ke klavírům je dlouhodobé. Už v mládí jsem si koupil tucet nástrojů - šest křídel a šest pianin. Neměl jsem je ale pořádně kam dát, tehdy jsem se stále někam stěhoval. Tak jsem je postupně nechal opravit a všechny je prodal, polovinu z nich do Německa, kde jsem tou dobou žil. A mnohem později, před pár léty jsem už jednu Pianotéku provozoval. Bylo to díky klavírnické firmě Rendl, která si uskladnila přebytečné nástroje ve velkém bytě na Smíchově, a já tam pak bydlel. Ústilo to však v to, že jsem často ráno vstal, sedl si k jednomu Steinwayi, potom ke druhému, pak tam bylo kouzelné pianino Blüthner a historické křídlo Petrof a další. A najednou byl večer. Vloni se mi po tom začalo stýskat, tak jsem si otevřel Pianotéku vlastní. Můžu tu skládat, aranžovat a připravovat svůj další koncertní program, navíc mi sem chodí lidi, což je pro mě ideální, jsem totiž společenský typ.
Položím Vám teď takovou obvyklou otázku, na kterou ale asi nikdy nikdo nedostane uspokojivou odpověď. Čemu má dát člověk přednost, novému, nebo starému a dobře rekonstruovanému klavíru?
Tomu i tomu, proč klidně nemít doma hned dva? Jsem toho názoru, že jestli má někdo peníze na nový kvalitní nástroj dražší řady - to je podstatná podmínka - ať si ho určitě pořídí. Hodnotný klavír je skvělá investice. Co zbude ze sebelepšího auta, lyží, kola a dalších věcí, které kupujeme, za deset, dvacet let a kolik za ně dáme? Dnes už je zjevné, že dobře vypracované piano z dobrých materiálů má prakticky neomezenou životnost, pakliže se o něj staráte, samozřejmě. Klavíry, na kterých jsem já před půl stoletím vyrostl, jsou ještě stále funkční. Asi jako ta tramvaj T3, která brázdí naše ulice. Zrovna jsem četl, že ji kdysi vyprojektovali z dnešního pohledu "až příliš dobře". Dokáží ji totiž donekonečna repasovat, přestavět na nízkopodlažní, udělat z ní třeba "mazačku", dát do ní elektroniku té které doby a ona dál a dál slouží. A stejně je to s piany.
Piano se ale přece jednou dostane na konec své životnosti, ne? Přestane držet ladění, popraská resonanční deska, vymlátí se mechanika...
Až na kovový rám je všechno v pianu vyměnitelné. Nedrží-li kolíky, zatlučou se větší, v krajním případě se vmontuje nový količník. Mechanika se dá celá vyměnit. Dá se zabudovat samozřejmě i nová resonanční deska, i to jde, jen se to obvykle nedělá. Také skříň se dá opravit a staré skříně jsou vzhledově nádherné. Nároky v základních uměleckých školách jsou ale jiné. Na klavír se tam hraje třeba osm hodin denně. Když bych to porovnal s použitím auta, piano na ZUŠ po dvaceti letech má najeto přes milion kilometrů. Jaké auto si pro takový provoz koupíte? No přeci to, které je solidní a něco vydrží.
Kvalitně postavený klavír je jistě terno, ale chcete říci, že v dobře stavěném nástroji je vše donekonečna vyměnitelné?
To je, ale v některých případech to nemá smysl. Pokud se týče hudebních škol, musíme uvažovat tak, že se v nich často nachází odkaz v podobě nástrojů z doby socialismu. A to je podle mě klíč k posouzení. Klavír, který vzešel z výroby jako výborný, má cenu opravit a bude z něho zase dost pravděpodobně výborný nástroj. Ale z průměrného nebo špatně znějícího nástroje se dobrý nikdy nevykřeše, což platí stejně jako pro každý jiný nástroj.
Ne všechny základní umělecké školy si mohou dovolit nakupovat nové drahé nástroje. Řešením by mohly být podle Vás opravené nástroje dokonce starší než z doby socialismu?
Dokud se nenajde jiné řešení, tak ano. Víte, kdo dnes kupuje levné asijské značky - tvářící se co do názvu sebevíc evropsky a nechá se zpravidla zlákat vysokým bezchybným leskem jejich povrchů - prokazuje tím medvědí službu budoucnosti. Chci říct, že piano orientačně po roce 1925, což je zhruba doba, kdy všechny firmy na světě už vyráběly konstrukčně soudobé nástroje (ať pianino, nebo křídlo), tak že takový klavír, který dodnes slouží, se prostě materiálově osvědčil a je také jasné, z jakých materiálů se skládá. U starých, kompletně opravených nástrojů se pohybujeme na úrovni poloviny ceny souměřitelného nového nástroje, a to je láce. Piano do třídy by mělo hlavně držet bytelně ladění a mít nosný zvuk a snadný chod, aby se na něm nikdo nenadřel a nemusel z něj tón doslova dolovat. Učitel musí poslouchat ten nástroj několik hodin denně. Je utrpení potýkat se se zvukově nelahodnými a technicky tupými nástroji. Vím, co říkám, sám jsem také učil.
Jak si vlastně v tomto ohledu vede jediná a tradiční česká firma?
Velmi dobře. To je tak, já na nástrojích Petrof vyrostl a znám osobně i rodinu Petrofových. Jsou to pro mě tak trochu hrdinové. Klavírnické umění v českých zemích je světově význačné. Patříme mezi země, kde byla původně víc než stovka stavitelů pian, a to řemeslo se tu podařilo udržet dodnes na vysoké úrovni. Vedle těch nejlepších, což byla firma Petrof, Scholze a August Förster, tu dobrých výrobců bylo víc - Rösler, Dalibor, Koch & Korselt, Hofmann & Czerny, Marha, Brož, Kašpar, Lhota, Rous, Lídl a Velík, Repia (dříve Raehse) a další. Všechny zdecimovala válka a pak nástup komunistů. Ti všechny provozy zabrali a některé větší sloučili do jedné Továrny na piana, později přejmenované na Československé hudební nástroje. Kvalita pak hodně kolísala, převyšovala ji kvantita. Petrofovi si po sametové revoluci museli drtivý podíl svého dědictví od státu odkoupit zpět. Do toho je podvedl americký distributor, který je odřízl od jejich nástrojů v Americe, a než s ním vyhráli soud, ztratili řadu let a příležitostí. Východoevropský trh se, jak známo, po roce 89 zhroutil, výroba zavedená na tisíce nástrojů ročně spadla maximálně na stovky. Museli dělat nepopulární opatření. Do toho se objevila konkurenční firma
Bohemia
piano, která mimochodem vyráběla solidní nástroje. Tato firma ovšem konkurenční tlak neustála a spolkla ji firma Bechstein, která si v Hradci Králové otevřela filiálku. Kdyby ale konkurenční boj sestával jen z toho, bylo by to ještě dobré. Několik asijských značek vyrobí (a prodá) za jeden jediný rok stejné množství nástrojů, kolik vyrobila a prodala firma Petrof nebo Steinway za celou svou stopadesátiletou existenci! To bylo v posledních dekádách pro evropské a americké výrobce tak drtivé, že skončily mnohé slavné podniky, přičemž další, jako třeba Bösendorfer, přešly do cizích rukou. Dnes je kvalitních výrobců pian na světě přibližně 25 a firma Petrof je jedním z nich. Mimochodem, ve střední Evropě je největší koncentrace klavírnického umění na světě. Působí tu firmy August Förster, C. Bechstein, Blüthner, Bösendorfer, Petrof, Sauter, Seiler, Schimmel, Grotrian Steinweg, Steinway & Sons a Steingraeber & Söhne.
Jak můžete být užitečný učitelům a ředitelům základních uměleckých škol?
Radou i názornou ukázkou toho, o čem mluvím, v podobě vystavených nástrojů u mě v Pianotéce. Klavíry jsou má veliká vášeň. Však jsem o nich také napsal knihu (je dnes bohužel rozebraná). Jmenuje se
"Forte nebo Piano?"
a obsahuje i cédéčko, kde hraji na 15 historických nástrojů. Řekl jsem si, že jestli něco mám, tak je to jméno, a to si nemohu dovolit prohospodařit. V Pianotéce se setkávají klavírníci, intonéři, výrobci a ladiči. Chci, aby můj obchod byl takovým permanentním festivalem klavírnického umění a vědění. Výrobci i klavírníci-opraváři se liší estetikou provedení a přístupu a rozdílů je víc, než by si kdo pomyslel. Mám tu také pár vestaveb, což je další možné řešení problému, o kterém se bavíme. To znamená, že do historické skříně klavírník vestavěl soudobé piano, popřípadě byla vyměněna zastaralá mechanika za novou. Jeden ten nástroj je obzvlášť dobře znělý, mechanicky zdařilý a slouží jako referenční nástroj pro poměřování ostatních. Učitelé ZUŠ a jejich žáci s rodiči mohou využít celého tohoto know-how a spoustu věcí si u mě ujasnit. Krom toho můžou přijít zahrát vždy o poslední neděli v měsíci na klavírní akademii, kterou pravidelně pořádám. Já jsem prostě vsadil na otevřenost.
Děkujeme za rozhovor.
Jakub Zahradník
(1964) vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři, poté hrál ve skupině Balet, big bandu svého otce, v pražských muzikálech, v Německu se věnoval rockové hudbě. Jako organizátor pořádal mnoho kulturních akcí (Festival autorského šansonu, záchranu kostela v jihočeském pohraničí, program Poetické kavárny Obratník apod.). Od roku 2000 se věnoval výhradně vlastní tvorbě a sólovému koncertování v Čechách a po Evropě. Je autorem mše, dětských sborů, komorních a duchovních děl. Na kontě má tucet autorských CD a půltuctu básnických knih.
www.pianoteka.cz

Související dokumenty