Soutěže ZUŠ jsou nedílnou součástí fungování celého uměleckého vzdělávacího systému. Hrají důležitou roli jako přirozený motivační stimul pro nadané a zdravě ambiciózní žáky, jako jeden z účinných evaluačních nástrojů, jako prostředek sebehodnocení a sebereflexe jednotlivých kantorů, jako otevřená dílna metodických přístupů i výkladní skříň špičkových výsledků práce na ZUŠ.
Soutěže v ZUŠ -zušlechťování veřejného i privátního prostoru?
Miloslav
Esterle,
člen kolegia předsedy ÚUR ZUŠ ČR, ředitel ZUŠ Starý Plzenec
Přesto není možné dopustit, aby se úspěch v soutěži ZUŠ stal převažujícím (ne-li někdy jediným) cílem a hnacím motorem fungování škol.
Základní umělecké školy vstupují do mnoha rovin života společnosti, obcí, měst, do kulturního dění od zájmové po profesionální sféru, do života rodin a do výchovy nejmladší generace. Cíl zušlechťování veřejného i privátního prostoru je obrovským úkolem ZUŠ, který (především v menších obcích) nebývá zastupitelný jinými organizacemi či aktivitami.
V jednáních grémií, která sdružují a organizují společnou práci ZUŠ či zastupují ZUŠky navenek (AZUŠ, ÚUR ZUŠ), však soutěže zabírají stále znovu velmi významné místo a roli téměř hlavního tématu, o němž je nutné stále znovu rozhodovat. Atmosféra soutěží pak díky určitému přecenění jejich významu často přináší všelijaká napětí, rozčarování, vzájemné útoky a nedůvěru.
V této situaci přichází požadavek změny soutěžních pravidel vůči porotám, požadavek zveřejňování bodových hodnocení každého jednotlivého porotce s konsekventním úkolem obhájit osobně každý hodnotící výrok. Hodnocení každého uměleckého díla, artefaktu či výkonu je vždy subjektivní akt, byť jsou mnohokrát stanovena kritéria a hodnoticí rastry. Umění zasahuje vždy duši člověka i hodnotícího porotce. Jeho výrok bude vždy odrazem zcela subjektivního stavu vkusu, vnímání, priorit, zkušeností i vnějších okolností daného okamžiku. Proto také máme poroty vždy vícečlenné a výsledkem jejich práce je bodový průměr, aby se minimalizoval tento nutný subjektivní prvek. Nemůžeme mít jediného porotce se stopkami či metrem, kterému stačí, aby výkon změřil. V ústředních kolech v sedmičlenných porotách dokonce ještě eliminujeme extrémní bodová hodnocení (nejnižší a nejvyšší), aby krajní názor jednotlivce neshodil výrok celé poroty. Výrok poroty je proto vždy nutné vnímat jako společný, kolektivní projev hodnocení.
Je velmi povrchní se domnívat, že zveřejňování osobních hodnocení jednotlivých porotců přispěje k lepšímu či transparentnějšímu průběhu soutěží. V dnešní obecné atmosféře společnosti by takový krok vedl k ještě větším osobním animozitám a k obviňování (ať už veřejnému, či vnitřnímu) jednotlivých porotců z dílčích neúspěchů některých žáků, učitelů či škol, které soutěže přirozeně přinášejí.
Soutěžní řád i manuály hodnocení jsou dlouhodobě aktualizovány, optimalizovány a upravovány prací uměleckých rad všech stupňů. Stále znovu se zapracovávají připomínky zdola či nové okolnosti fungování ZUŠ shora (např. ŠVP). V současné chvíli není žádný jiný orgán, který by věnoval této problematice hlubší a pečlivější úsilí, odborné i organizační nasazení. Soutěžní dokumenty, které byly uměleckými radami zpracovány, jsou věrným odrazem současných konkrétních potřeb organizace soutěží.
Proto by bylo vhodné respektovat práci uměleckých rad, respektovat také způsob hodnocení soutěžními porotami tak, jak je formulován, a soutěžím ponechat jen takovou roli, která jim v komplexním pohledu na práci ZUŠ náleží. Ze systémového hlediska není vhodné, aby do tohoto koncepčního a kultivačního procesu, který je uměleckým radám svěřen jako jejich výhradní kompetence, vstupoval jiný subjekt, např. rada AZUŠ, zabývající se řadou dalších podstatných okruhů řešení situace ZUŠ. Ve všech těchto jí svěřených otázkách a kompetencích je s plnou důvěrou podporována uměleckými radami všech stupňů, včetně ÚUR. Myslím, že i respektování rozdělení rolí je součástí zušlechťování veřejného prostoru.