Sebehodnocení žáků ZUŠ - nástroj k efektivní domácí přípravě, 1. část

Vydáno: 8 minut čtení

Už druhým rokem pracuji na tématu sebehodnocení žáků a na způsobech, jak ho podporovat a rozvíjet. Pracuji na tom, jak využít sebehodnocení k sebemotivaci a k seberegulaci žáka. Tomuto tématu jsem se začal věnovat v rámci svého vlastního osobního plánu profesního rozvoje, který si nastavuji a aktualizuji sám.

 

Sebehodnocení žáků ZUŠ - nástroj k efektivní domácí přípravě
Mgr.
Egli
Prifti,
Ph.D.,
učitel hry na klavír, ZUŠ Hostivař, Praha 10
Často jsem si kladl otázku, jak je možné, že dítě v hodině klavíru problém ve studované skladbě chápe a zvládá ho vyřešit, ale následující hodinu (další týden) to občas nejen nejde, ale vypadá to, jako kdyby se s touto problematikou setkal poprvé. Je jasné, že hlavní důvod je i ten, že mám žáka v hodině jenom jeden den v týdnu a dalších šest dnů (pokud hraje každý den) pracuje sám nebo s rodičem (který si často neví rady anebo dítě odmítá, aby s ním seděl u klavíru během cvičení).
Proto jsem hledal cestu k tomu, jak zařídit, aby žák dokázal pracovat
samostatně a co nejefektivněji.
Ale jak tohoto cíle dosáhnout? Kdo by žáka doma kontroloval a opravoval, když rodič hře na klavír nerozumí nebo žák rodiče u cvičení nechce? Jediná cesta je, aby žák uměl hodnotit vlastní práci, aby měl dostatečně rozvinuté
sebehodnocení
a uměl se sebehodnocením pracovat.
Systematicky se věnovat tomuto tématu (sebehodnocení žáků) jsem začal díky zapojení se do osobního plánu profesního rozvoje (OPPR), do kterého jsme se pustili na naší škole. První rok jsem si jako cíl nastavil:
„Seznámení se s metodami vývoje sebehodnocení žáků a jejich aplikace v učitelské praxi“.
Abych tohoto cíle dosáhl, naplánoval jsem si prostudovat veškerou dostupnou zahraniční i českou literaturu a také chodit na kurzy zaměřené a věnované tomuto tématu. Bohužel semináře, které by se zabývaly přímo sebehodnocením, jsem v ČR nenašel. Existují sice zajímavé kurzy pořádané NIDV, ale ty se zabývají především hodnocením. Také literatura zabývající se sebehodnocením není příliš rozsáhlá
.
Téma se objevuje jen sporadicky a většinou jde pouze o vysvětlení, co tento pojem znamená. Opřel jsem se proto o zahraniční literaturu (především z anglicky mluvících zemí).
Splnění cíle by se mělo odrazit na výkonech mých žáků tak, že žák bude umět sám sebe hodnotit, a
především pracovat samostatně.
Dosažení cíle by se dalo rozpoznat podle toho, že žák bude umět kriticky ohodnotit vlastní výkon, na základě vlastního výkonu bude schopen efektivně naplánovat svou další práci, a nakonec se bude schopen ujmout „role učitele“. Abych uměl doložit splnění cíle v plánu OPPR, naplánoval jsem natočit výuku hodin klavíru a vývoj žáka dokumentovat. Ředitele naší školy jsem požádal hlavně o podporu finanční a kolegy o pomoc při vyhodnocování posunu mých žáků.
Začal jsem tedy tím, co sebehodnocení vůbec je. Využil jsem definici, kterou uvádí Oxford Dictionary:
„Sebehodnocení je hodnocení nebo posouzení úrovně získaných vědomostí a dovedností, a to ve srovnání s objektivizovaným nebo předepsaným standardem
.
Rozuměl jsem tomu tak, že
žák musí znát nějaký standard nebo cíl
a svůj výkon sám hodnotit a umět posoudit vzhledem k tomuto cíli.
Je výborné, když žák ví, co mu jde a co ne a jakých cílů dosáhl, ale bylo potřeba najít cestu, jak to využít k dalšímu rozvoji žáka. Po semináři o time managmentu mě zaujal diagram seberegulace, který jsem si pro své účely zjednodušil takto:
Diagram seberegulace
Z diagramu seberegulace jsem zjistil, že sebehodnocení je vlastně jeden z článků řetězce a snažil jsem se to využít. Vytvořil jsem pro žáky „formulář“ a vyplnil ho s žáky v určitých časových intervalech, které jsme společně nastavili (ze zkušenosti mohu říci, že pokud je cíl příliš dlouhodobý /například dva nebo tři měsíce/, cestou se děti ztrácejí). Jako nejvhodnější se ukázalo nastavení max. do tří týdnů (vše ovšem probíhalo po domluvě s žákem). Formulář pak vypadal takto:
Jméno, Datum
Co dokážu:
Co potřebují vylepšit:
Nové cíle:
Co pro to udělám:
Kdy bude cíl splněn:
Jak může pan učitel pomoci:
Systém fungoval následovně: Nastavili jsme si dlouhodobý cíl, např.
do pololetí se naučit první větu sonáty v tempu, se správným prstokladem, dynamikou, agogikou a pedálem
. Abychom dosáhli tohoto cíle, tak jsme určili i dílčí cíle, např.
do dvou týdnů umět obě ruce v pomalém tempu se správným prstokladem
. Pokud bychom toto zvládli, následoval by další cíl, např.
do tří týdnů umět obě ruce v rychlejším tempu se správným prstokladem a dynamikou
. A dále podle toho, jak žák zvládal předem nastavené cíle.
Diagram využití krátkodobých cílů k dosažení dlouhodobého cíle
Plán jsem nejdříve zkusil u starších žáků a velmi brzo to začalo mít efekt. Protože jsem formulář používal jen několik měsíců, nebyl jsem si jistý, jestli opravdu tento formulář funguje, nebo je úspěch jinde (vybral jsem si totiž především žáky, kteří se docela rychle učí). Bylo potřeba to vyzkoušet i u dalších (trochu časově náročnější to bylo u menších žáků, u kterých byl interval víc než týden příliš dlouhý). Školní rok ale končil a více se nedalo stihnout.
Ve druhém roce jsem se rozhodl pokračovat v tomto tématu a OPPR rozšířil o další cíl:
„Aplikace metod sebehodnocení žáků do učitelské praxe“.
Rozhodl jsem se pro formativní sebehodnocení a udělal plán pravidelně na každý týden. To mi dovolilo pracovat systematičtěji podle aktuálního posunu žáka. Kladné výsledky byly sice okamžitě poznat, ale potřeboval jsem univerzálnější, efektivnější a jednodušší metodu, kterou bych využil u všech žáků. Chtěl jsem najít způsob, aby žák dokázal sám doma (po každé, když cvičí)
napravit svoje nedostatky.
Aby mě v podstatě nepotřeboval. Navíc jsem chtěl, aby to zvládl i bez pomoci rodičů, aby se stal opravdu
samostatným
. Myslím si, že je velmi důležité u žáků pěstovat samostatnost už od raného věku (toto plánování dělám i s těmi nejmenšími dětmi).
Potřeboval jsem najít způsob, jak zjistit,
„co“
a
„jak“
žák doma dělá a jestli vůbec cvičil to, co by měl (žáci si často hrají úplně něco jiného, než by měli, což není špatně, ale nevede to ke splnění cíle). Šlo mi o to, abych pochopil,
proč
žákovi něco nejde a naopak. Zároveň jsem chtěl zjistit, jak často a jak dlouho cvičí.
Nechal jsem se inspirovat tabulkou z time managmentu a vytvořil jsem
týdenní plán
, kde jsme si s žáky napsali časy v konkrétních dnech,
kdy
žák bude cvičit a také jaké skladby bude hrát. To jsem kombinoval se seberegulací podle diagramu. Ale vzhledem k tomu, že jsem vybral pravidelný interval (každý týden), vypustil jsem bod „
Kdy
ho dosáhnu“ a zjednodušil jsem postup na 3 kroky: 1.
Co mi šlo
(odpověď na otázku:
Co
zvládám)
,
2.
Co ještě neumím
(odpověď na otázku:
Proč
mi to nejde) a 3.
Co pro to udělám
(odpověď na otázku:
Jak
to napravím). Tyto sebehodnoticí body jsme pak s žákem společně řešili (cíl byl krátkodobý, tedy vždy do následující hodiny).
Zjednodušený diagram práce se sebehodnocením
Týdenní plán žáka. Žák píše časy, kdy hrál a co hrál. Na konci týdne píše: Co mu šlo, Co ještě neumí a Co pro to udělá další týden
Kromě času a skladeb, které žák hraje, může dělat i poznámky, v případě, že se plán změní. Například nemohl hrát, protože byl se školou na výletě, u kamaráda (i toto je pro žáka důvod) apod. Domluvili jsme se, že změna plánu je v pořádku, ale časy, které si
sám
napíše, v případě, že by je nemohl dodržet, musí sám nahradit jindy. Kdyby je doopravdy nešlo nahradit, musí napsat důvod, proč to nešlo. To jsem nechal plně s důvěrou v rukou žáka. To proto, aby byl sám
odpovědný
za domluvené časy. Postupně jsme tak mohli také (s důvěrou) společně objasňovat, které důvody jsou
relevantní
a které ne (nelze předpokládat, že dítě dokáže vždy samo rozlišit podstatné od nepodstatného).
Potom, co si žáci zvykli dělat analýzu týdenní práce a posuzovat vlastní posun, bylo na čase se pustit do další fáze. Totiž nastavení ještě kratších cílů a děti přivést k tzv. „každodennímu cvičení“. O tom ale až v dalším čísle Speciálu pro ZUŠ.