Samostatná soutěž ve hře na bicí nástroje je skutečností...

Když si vzpomenu na doby minulé a možná i „předminulé“, skoro se mi nechce věřit, že se nám to podařilo – zakotvit do soutěží a přehlídek ZUŠ také samostatnou soutěž v sólové a souborové hře na bicí nástroje. Jak ta historie ale začala?

Když jsem zahájil svou pedagogickou kariéru v Lidové škole umění na Praze 2 – tehdy ve Španělské ulici – setkal jsem se s uznávaným pedagogem hry na bicí nástroje panem Jaroslavem Šprunkem. Tento noblesní pán s vizáží laskavého dědečka podle ilustrátorky Heleny Zmatlíkové byl autorem Školy hry na bicí nástroje, podle které také s velkou vážností vyučoval. Kromě tympánů používal malý bubínek, bicí soupravu, triangl a několik malých xylofonů... a k doprovodům gramofon s nahrávkami známých symfonických i populárních skladeb. Vcelku skromné vybavení odpovídalo době 80. let minulého století. Dnes si těžko umíme představit, že by někdo takhle vyučoval...

Porevoluční boom v roce 1989 u bicích nástrojů znamenal nové možnosti materiálního vybavení. Současně ale Obecně se tehdy na bicí začínalo až kolem 10. roku žáka, ale začínali se hlásit i zájemci mladší. Na některých školách pozvolna začínali experimentovat, až se dostali na hranici osnov. Je také třeba připomenout, že zatímco ve větších městech byla šance získat kvalitního aprobovaného pedagoga, který působil v místním orchestru, pro výuku bicích, na venkově a zejména na menších školách byli ředitelé rádi, když některý z „dechařů“, kteří v rámci studií na konzervatoři absolvovali i určité základy hry na bicí, mohli v tomto případě škole s výukou bicích pomoci „z nejhoršího“.

Právě skutečnost, že v historii uměleckého vzdělávání byli studenti hry na dechové nástroje v konzervatořích vzděláni okrajově také na bicí nástroje, nepochybně přispěla k tomu, že na školách byli (to je ale dnes již záležitostí pouze organizační). Také v soutěžích LŠU (později ZUŠ) byla hra na bicí nástroje součástí sólové i komorní soutěže dechových nástrojů. Asi je důležité si uvědomit, že toto řešení, byť přinášelo nejrůznější problémy dané odlišností dechových a bicích nástrojů, umožnilo žákům studujícím hru na bicí se soutěží vůbec účastnit. Také v uměleckých radách neměli učitelé hry na bicí své zastoupení, i tady je často zastupovali dechaři.

Taková byla situace až do doby, kdy jsme začali připravovat Rámcový vzdělávací program. Do tvorby bylo potřeba zapojit i pedagogy na bicí nástroje. Ze začátku to nebylo jednoduché, ale pak se postupně zapojili učitelé těch škol, které šly ve výuce na již zmíněnou hranu osnov, a někteří učitelé z pilotních škol. Bylo jasné, že musí vzniknout také samostatná sekce pedagogů v ÚUR.Tu se podařilo založit na podzim roku 2008, což vzbudilo velké nadšení mezi kantory bicích. Spokojeni byli také kolegové dechových oddělení, kteří si po letech „nucené“ historicky dané spolupráce oddechli, že už se nebudou muset problematikou výuky i soutěží bicích nástrojů zabývat. Někteří samozřejmě s určitou škodolibostí poznamenávali, že jsou zvědaví, jak si kolegové v bicích se svou samostatností poradí.

Do určité míry jsem těmto obavám rozuměl a možná je částečně i sdílel, protože bylo třeba kolegům bubeníkům vysvětlit, že práci v sekci za ně nikdo nebude dělat ani v krajích ani na úrovni republiky, a že o výuce, metodice i o soutěžích a jejich pravidlech a také se této diskuzi učit. A to potřebovalo určitý čas, přesvědčení a pochopení, že i nehonorovaná práce má smysl.

Už v roce 2008 jsme se na kolegiu ÚUR shodli na potřebě reformy soutěží v jejich skladbě v rámci tříletého cyklu. Kromě změn v soutěži LDO jsme chtěli prosadit obnovení soutěže ve sborovém zpěvu, novou soutěž ve hře na EKN a samostatnou sólovou a souborovou soutěž pro bicí nástroje definitivně oddělenou od soutěží dechových nástrojů. Důležitým argumentem byl soulad s RVP ZUV. Diskuze o tom, jak tyto obnovené i nové soutěže uspořádat, probíhaly na jednáních ÚUR celé čtyři roky, abychom nakonec uspěli na MŠMT s návrhem na nové uspořádání soutěží až v roce 2012. Vůbec to ale nevadilo, protože se to podařilo v okamžiku, kdy ZUŠky začaly naplno učit podle ŠVP.

V tu chvíli se mohlo zdát, že se nám podařilo naplnit naši vizi o změnách v soutěžích a že teď už všechno půjde v nových kolejích tak, jak to šlo předtím v těch starých. Skutečnost byla a je však odlišná,

Vraťme se ale k soutěžím ve hře na bicí nástroje. Poslední soutěž v souborové hře proběhla v roce 2010 v Liberci v rámci komorní hry s převahou dechů, sólová byla součástí soutěže ve hře na dechové nástroje v roce 2012 v Kladně. Podmínky pro tyto soutěže už byly připraveny sekcí bicích nástrojů ÚUR, ale bylo patrné, že sekce se teprve „hledá“ a že ne všichni její členové jsou ve shodě, jak by podmínky měly vlastně vypadat. Velkým problémem byla vzájemná komunikace. Proto jsem trochu s obavami přemýšlel už od února tohoto roku o tom, kde a jak uspořádat ústřední kolo soutěže ve hře na bicí, a také o tom, jak přesvědčit kolegy bubeníky, že si nestačí posílat pouze e-maily, ale je nutné se sejít, a to v době, kdy MŠMT už cestovné na naše schůzky neproplácí...

S předsedou sekce bicích panem Jakubem Kupčíkem ze ZUŠ E. Marhuly v Ostravě jsme se nakonec na schůzce v Praze dohodli a stanovili termín na 24. dubna. Mezitím se mi podařilo zajistit ZUŠ Praha 8, Taussigova pro organizaci ústředního kola v roce 2015. Tato ZUŠ má zkušenosti s organizací ústředních kol soutěží a ředitel školy pan Bedřich Kameník nám vyšel maximálně vstříc a organizaci ÚK přijal.

Schůzka sekce bicích nástrojů ÚUR, na které byly přítomni i zástupci MŠMT, proběhla velmi dobře. Přijelo 12 zástupců krajů, pouze 2 se omluvili. Diskuze byla velmi otevřená, přínosná, dospěli jsme společně k základní formulaci nových podmínek soutěže a dohodli se na dalším postupu. Velmi mne potěšilo, že kolegové přijeli připraveni a měli jasnou představu nejen o soutěži, ale také o důležitých vazbách a souvislostech mezi soutěží, RVP ZUV a vlastním ŠVP, resp. studijním zaměřením hra na bicí nástroje. Měl jsem v tu chvíli dobrý pocit, že nová generace kantorů si uvědomuje význam své práce v sekci a že nejistá cesta, na kterou jsme se vydali před několika lety, pozvolna dochází k naplnění očekávaného cíle. Ještě nejsme na konci, ale máme dobře nakročeno...