V předcházejících číslech Speciálu pro ZUŠ se otevřela zajímavá diskuse nad pojetím soutěží v základních uměleckých školách u nás a v zahraničí. Rozhodl jsem se, že diskusi rozšířím i o pohled pedagoga, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá.
Pár postřehů k zamyšlení (nad zamyšlením) o soutěžích
Miloslav
Tengler
ředitel ZUŠ U Dělnického cvičiště, Praha 6
V úvodu bych rád sdělil svůj zásadní pohled na věc, od kterého se další už pouze odvíjí.
Nikdy neříkejme, že jedině takto je něco správně.
Kolegyně Mgr. Nikolova (autorka článku Soutěže v komorní hře – současnost, a co budoucnost? v únorovém čísle Speciálu pro ZUŠ) jistě míní svá slova dobře, komorní hudba – stejně jako každá jiná hudba, je jen dvojí: dobrá a špatná. Je velmi potěšitelným faktem, že se u nás věnuje studiu hudby tolik nadaných a hudbě oddaných mladých lidí. Všichni, bez rozdílu příslušnosti k dechovému či smyčcovému táboru, se
snažíme zajistit jejich kvalitní vzdělávání a jejich zdárný hudební rozvoj.
Nikdo si samozřejmě neklade za cíl nějak omezovat či škatulkovat jejich hudební vnímání, leč je jen několik z nás, kteří se kromě výuky či řízení školy věnují ještě jakési nadstavbě, která má výuce hudby pomoci. Jakým způsobem kdo z nás pomáhá, může být samozřejmě předmětem kritiky, či naopak pochvaly. Jisté ale je, že je to práce, která nepřináší žádné finanční požitky, a děláme ji často ve svém volném čase.
Když jsme před časem společně s předsedou ÚUR ZUŠ ČR panem Alešem Chalupským zvažovali, jakým způsobem pokračovat v soutěži komorních souborů, měli jsme pouze dvě cesty.
Buď soutěž zmenšit
(tak velký rozsah soutěžících žádná škola v ČR neobhospodaří)
nebo soutěž nějakým způsobem rozdělit.
Udělat dělicí čáru mezi převahou dechových či smyčcových nástrojů nám přišlo nejlogičtější, neboť tak jsme mohli i rozumně rozvrhnout své vlastní síly a zajistit rozumný rozsah soutěže i pro školu, která zorganizuje ústřední kolo.Tímto krokem se podařil zachovat maximální možný počet soutěžících. Ze svých letitých zkušeností vím, že stejně vždy narazím na něčí otázku, proč je tak málo míst v ústředním kole. Vezmeme-li v úvahu, že každý komorní soubor se smíšeným obsazením má buď více smyčců, nebo více dechů, je odpověď jednoduchá – může soutěžit v komorní hře s převahou dechů či smyčců. Ani komorní soubory s klávesovým nástrojem nezůstávají stranou. Zde se zastavím nad tvrzením kolegyně Nikolové, že v porotě pražského kola byli jen zástupci dechových nástrojů. Všimneme-li si důkladně složení poroty, zjistíme, že jejím členem byla i např. významná pražská cembalistka Edita Keglerová.
Samozřejmě že nastavíme-li pravidla pro převahu dechových či smyčcových nástrojů, nevejde se nám do těchto mantinelů každý soubor, zejména soubory s velice pestrým obsazením. Ale takový už je život. Soutěží, ve kterých můžeme soubory s nesmyčcovým a nedechovým obsazením uplatnit, je jistě dost. Je také dobrým příkladem aktivita např. ZUŠ Taussigova, která při absenci soutěže ve čtyřruční hře v našem systému soutěží zorganizuje soutěž svoji. Ano, stojí to mnoho úsilí, vytrvalosti a nadšení pro tuto práci, ale je to vždy přínosnější než vzdychání nad tím, jak by to mělo být jinak.
A ještě poznámku na okraj. Pracoval jsem 5 let jako učitel hudby v Německu a po této zkušenosti si myslím, že přejímat zrovna tento model výuky by pro náš systém ZUŠ, za který musíme být vděčni, nebylo to nejšťastnější.
Pracujme s tím, co máme, pečujme o to, jaké možnosti stále máme a především dávejme hlavy dohromady, ať vytěžíme pro děti z možného maximum.
A hlavně nikdy neříkejme, že je něco jedině takto správně.