Hudební nakladatelství Českého rozhlasu uspořádalo v listopadu 2013 v ZUŠ Taussigova v Praze 8 představení publikace pro mladé interprety - klavíristy „Před písničkou smekni II“ skladatele a renomovaného jazzového pianisty Milana Dvořáka. Bylo překvapivé, jak se z obyčejné dopolední prezentace klavírních not stalo setkání příjemných lidí, které zajímá dobrá hudba a vzájemně si fandí. U klavíristů a klavíristek z prostředí ZUŠ vskutku nečekané.
Když stojí za to pokřtít i noty
Bc.
Jiří
Stárek
ředitel ZUŠ Hostivař, předseda AZUŠ ČR HMP
Na začátku setkání proběhl neformální interpretační seminář, na kterém vystupovali žáci z různých pražských ZUŠ i konzervatoří s repertoárem úprav lidových písní Milana Dvořáka. Ten byl redaktorem Hudebního nakladatelství panem Jiřím Dohnalem několikrát vyzýván, aby výkony a jednotlivá vystoupení žáků hodnotil, ale Milan Dvořák s přirozenou skromností a ostychem se této role ujímal jen nerad. Přitom poté, jako by sám byl zkušeným pedagogem, každé vystoupení citlivě a ohleduplně posoudil, vtipně okomentoval a bylo zajímavé slyšet a porovnat, jaký byl záměr skladatele a jak skladbu pojali mladí interpreti. K posouzení se postupně připojil i pianista Karel Růžička, ovšem ten nehodnotil jen výkony žáků, ale vzal si na paškál i samotného skladatele:
„Udělat písničku tak, aby tam zůstalo to podstatné, nezdeformovat ji a přitom tam dodat něco nezvyklého a nového, to není vůbec jednoduché. V tom je Milan skutečný mistr.“
Milan Dvořák byl původně osloven redakcí Hudebního nakladatelství Českého rozhlasu, aby připravil notový materiál, který se pedagogům na ZUŠ nedostává. Je pravdou, že klavírní literatury je hodně a s možnostmi, které nyní umožňuje internet a další média, by se mohlo zdát, že jazzové úpravy lidových písní příliš nezaujmou. Opak je pravdou a v rámci Edice ZUŠ, kterou nakladatelství založilo na základě impulzu pražské Asociace ZUŠ, se tak k žákům a učitelům dostává didakticky užitečný a zároveň poutavý notový materiál, složený z písní, jak řekl sám autor, kde je každá trochu jinak upravená a v každé je vložen nějaký vtip.
Hudební nakladatelství Českého rozhlasu
má mnoho vlastních aktivit (zakládá internetovou prodejnu, vydává noty v Braillově písmu apod.) a přesto jako první přispěchalo s pomocnou rukou, když byla zahájena reforma v českých ZUŠ. Nové pedagogické přístupy, metody a formy výuky vyžadují také jiné notové materiály.Ty mohou nyní díky založení Edice ZUŠ vznikat přímo podle potřeb konkrétních učitelů nebo sekcí uměleckých rad a k žákům se tak může dostat klavírní literatura, která je nejen kvalitní, ale i atraktivní.Příjemnou atmosféru dopoledního programu doslova ozdobila společná improvizace Milana Dvořáka a Karla Růžičky, která byla pro přítomné studenty určitě velkou inspirací. V reálu si tak mohli žáci, ale možná i učitelé, potvrdit, že platí pravidlo, čím větší mistr, tím větší pokora a skromnost.
Velkým protipólem „nabubřelých křtů uměleckých děl“ nejrůznějších celebrit bylo požehnání klavírním notám Milana Dvořáka od evangelického faráře. Pan Miloš Rejchrt již tradičně křtí noty z této edice a tentokrát je symbolicky posypal hlínou z Nelahozevsi – rodiště Antonína Dvořáka, kterou pro tento účel vlastnoručně nasbíral Jiří Dohnal. Při křtu pan Rejchrt pravil:
„Mám takový sen. V Praze je 1053 heren – to ovšem není sen, ale realita. Můj sen je, že tak jako ve filmu,Kdyby tisíc klarinetů’ se samopaly a jiné zbraně zázračně proměnily v hudební nástroje, podobně se v těch pražských hernách promění hrací automaty v klavíry a jiné instrumenty. Zvláště herny v blízkosti škol bude mládež hojně navštěvovat, hrát tam i několik hodin denně, přičemž někteří propadnou doživotní hráčské závislosti a nikdo už je z toho nevyléčí.
Tento sen je příliš divoký, já vím, ale něco z něj realizovat lze. Však jeden drobný zázrak už se podařil: Přes neutuchající pokusy zprivatizovat všechno, co ještě z veřejných statků v našem státě zbývá, též navzdory tzv. nastavování procesů optimalizace, nebyl ještě vytunelován náš národní klenot, totiž základní umělecké školství. Stále tu působí spousta výtečných, obětavých hudebních pedagogů, a dovolte mi v tuto chvíli vyznání vděčnosti a lásky: oni, spolu s jinými vzácnými muži a ženami, jsou ta sůl země, která je nad zlato a která našemu pobytu ve světě dává šmak. Bohudíky byli a jsou mezi námi tu a tam i moudří politici a úředníci, kteří jejich práci nemaří a snaží se umožnit ještě většímu počtu mladých lidí se umělecky vzdělávat, kultivovat tak svou duši, imunizovat ji proti ničivým závislostem i proti pasivnímu splývání s odpadním mainstreamem.
Po každých volbách je zase před volbami, a tak si politiky vybírejme také podle toho, zda vnímají nenahraditelnost uměleckého vzdělávání v naší zemi a hodlají ho velkoryse podpořit. Přece kdybychom na něčem jiném měli ušetřit a uskrovnit se, tak do vzdělávání, jak je ZUŠky poskytují, je třeba investovat štědře, neboť je to investice do budoucnosti. Nevíme, jaká bude, ale víme, že kdo prošel kázní hudební výchovy, jak ji základní umělecké školy poskytují, kdo se hraním ve školním souboru také naučil poslouchat druhé a uplatněním svého talentu přispívat k úspěchu i ostatním, ten snáze najde své místo i ve světě po nás, pokud po nás nezůstane jenom potopa.
Přejeme si ovšem, aby potopa nepřišla, a tak symbolicky nepoškodíme vzácné dílko Milana Dvořáka tekutinou, nýbrž ho šetrně poprášíme zeminou. Tentokrát, aby symbolika byla dokonalá, pro ni dojel pan Dohnal až do Nelahozevsi.
Prosím Karla Růžičku, nechť na výraz přání, aby z této země vzešli noví skvělí muzikanti, posype tento sborníček českých lidových písní úrodnou půdou. Ať Hospodin nad námi rozjasní svou tvář a požehná i tomuto dílu našich rukou, hlav a srdcí, amen.“
Miloš Rejchrt
Nad takovými slovy, v takovém prostředí, s takovými lidmi a s albem „Před písničkou smekni“ nezbývá než s úctou smeknout.