Kdo je proškolen, není zaskočen

Vydáno:

Pojem „další vzdělávání pedagogických pracovníků“ mi v kantorských začátcích doslova naháněl strach. Pro mě, jakožto učitelku nauky o hudbě, to znamenalo dopoledne strávené v ponožkách na koberci s kupou neznámých a praxí protřelých kolegyň a při této představě se mi vždy ježily vlasy na hlavě.

 

Kdo je proškolen, není zaskočen
Mgr.
Eva
Polášková
učitelka NOH a sborového zpěvu ZUŠ E. Marhuly, Ostrava – Mariánské Hory
Letos jsme měla možnost absolvovat dva kurzy a shodou okolností se sešly v jednom týdnu. Na osvědčení to v součtu vydalo neuvěřitelných 25 hodin náslechů, praktických cvičení a především setkání. Už první akce DVPP si mě získala na roky dopředu. Inspirace, burza nápadů, to vše je jistě užitečné, ale větší cenu mělo pro mě
ono setkání.
Setkání s lektory, kolegy, učiteli různého zaměření, různé praxe, příležitost s nimi mluvit a ptát se.
První workshop se jmenoval
„Tvořivý přístup v hodinách hudební výchovy“
a proběhl v prostorách JFO. Janáčkova filharmonie byla nejen hostitelem akce, ale i sponzorem, a pro učitele byl tak kurz zcela zdarma. Lektora
Martina Ptáčka
jsem znala již z dřívějších setkání ze ZUŠ v Orlové a tvůrčích letních dílen. Velkým vkladem je zejména jeho osobní a osobnostní přístup. Jako zkušený „orffista“ vedl kurz s lehkostí a skvěle organizačně. Jak už je jeho dobrým zvykem, z jednoduchého kánonu vytěžil maximum – střídání nástrojů, skupinová improvizace, práce s boomwhackery, rytmická chůze, zvnitřnění a relaxace dle Orffa.
Velmi jsem ocenila i technické zázemí ve zkušebně JFO: koberec, dostatek nástrojů pro každého účastníka, ale i taková drobnost, jako je polštářek, díky němuž mohli pohodlně hrát na zemi i učitelé starších ročníků, zcela bez ztráty funkce ledvin. Přestože jsou tyto kurzy akreditované a dotované, je mi záhadou, proč jej využilo tak málo pedagogů z Ostravy. Mám za to, že v této dvouhodinové dotaci je kurz dostupný i pro nás, učitele ZUŠ, kteří musíme, bohužel, svou ztracenou výuku nahrazovat. Směle bych tento workshop doporučila všem kreativním učitelům kolektivů, ale i nástrojové hry. Já se v budoucnu opět ráda zúčastním.
Mým druhým absolvovaným kurzem byl
„Potštátský houslový klíč“,
který mne při výběru zaujal už svou prezentací. Samotná délka kurzu byla sice trochu odrazující (3 dny), ale ta se ukázala jako adekvátní rozsahu prezentované látky. Obsahem celého víkendu bylo představení metodiky a učebních pomůcek paní
Ireny Krškové
, dlouholeté ředitelky ZUŠ v Potštátě, učitelky a všestranné hudebnice. Dáma, která letos oslaví 85. narozeniny, mě kompletně odzbrojila svou vitalitou, absolutním zapálením pro věc a charismatickým vystupováním. Přestože ji zdravotní stav limitoval v pohybu, vedla jako hlavní lektorka dva dny kurzu sama.
Celý pátek byl věnován náslechům. Měli jsme možnost sledovat využití metodiky paní Krškové a jejích unikátních učebních pomůcek v hodinách všech (!) ročníků ZŠ, dvou tříd MŠ a NOH. Přítomná autorka do hodin vstupovala s poznámkami a my jsme mohli prováděnou činnost zopakovat přímo ve výuce. Učebny byly vybaveny dle návrhů paní Krškové magnetickými tabulemi po celém obvodu třídy. K nim autorka zpracovala obrovské množství magnetických not, pomlk, hmatnic a všemožných pomůcek pro výuku rytmu a intonace. Absolutním hitem však zůstávají tzv. „šlapací noty“. Jednoduše zpracovaný nápad not (a pomlk), po kterých se chodí, zafungoval dokonce i u 3letých dětí, které hravou formou rytmizovaly, intonovaly a bavily se celou vyučovací hodinu.
Intonační
metoda paní Krškové rozvíjí metodiky Z. Kodályho a C. Orffa
, u nichž paní Kršková osobně studovala. Musím poznamenat, že za celou dobu studia didaktiky HV mi nikdo nevysvětlil „jak na intonaci“ tak dokonale. Viděla jsem děti, kterým fonogestika opravdu pomáhala při představě výšky tónů písničky, kterou dokázaly zaznamenat a následně zahrát.
Sobotu a neděli jsme strávili detailním studiem pomůcek a metodiky. Každý účastník měl k dispozici pomůcky, většinou originálně vyrobeny, přípravy a návody a vše mohl dokumentovat, fotit, nahrávat, což rozhodně není v současnosti běžné. Tolik intenzivní práce jsem nezažila snad ani během studia na VŠ, o množství studijního materiálu nemluvě. Během dne byli přítomni i odchovanci p. Krškové, dnes učitelé na různých typech škol, kteří prezentovali svou práci.
Těší mě, že jsem mohla paní Irenu Krškovou zažít a vidět její odkaz a práci jejíma očima. Přesto, že je její životní dílo srovnatelné s metodickou prací P. Jurkoviče, P. Ebena, L. Daniela nebo I. Hurníka, obecně se o něm mnoho neví. Paní Kršková stále upřednostňuje ústní podání a předání, a nutno podotknout, že je jedinečné. Ačkoli se forma zpracování může jevit jako již dávno překonaná, svou „analogovou interaktivitou“ zdárně konkuruje (ba je i překonává) moderním digitálním technologiím, které mají tendenci podobné metody v současné praxi vytlačovat.
Tato metodika je stále živá, plně funkční a má potenciál ve výuce oslovit. Co však časem neztratilo ani trochu, jsou již zmíněné šlapací noty. Určitě budou inspirací a pomůckou v rozvoji klíčových kompetencí mých současných a budoucích žáků, a to jak v hodinách PHV, tak i v nauce o hudbě.
Opět však musím s lítostí poznamenat, že počet účastníků kurzu byl velmi nízký. A to i přesto, že byla možnost přijet jen na jeden den. Škoda, že necítíme potřebu čerpat od lidí, kteří mohou tolik předat – a to hlavně životní entuziasmus a zaujetí pro práci. Možná by bylo
méně vyhořelých, otrávených učitelů, bez perspektivy a respektu k práci a dětem.
Věřím, že p. Kršková a její žáci celé
opus
magnum vydají a případně dále rozpracují. Asi nikdo z nás nečekal takový poklad ve vesničce, jako je Potštát.
Nejpřínosněji hodnotím především setkání s kolegy z Čech, Slovenska a Rakouska. Měli jsme možnost sdílet dojmy z kurzu, ale hlavně mluvit o naší profesi jako takové. Ubezpečit se, že nejsme ve vášnivém nadšení pro výuku hudby sami a že určitě stojí za to pokračovat v práci a hledání nových cest k dětem. Troufám si říct, že kromě pytle nápadů pro svou další pedagogickou činnost jsem si odvezla i několik nových přátelství.
Vypadá to, že mám zase na chvíli načerpáno, doufám, že alespoň do konce školního roku. Jsem si vědoma svého přespříliš nadšeného pohledu na problematiku DVPP, kterážto optika může leckterého rezervovanějšího kolegu vyděsit k smrti, ale nemohu si pomoci. Každý potřebujeme ujistit, že na tom kantorském chodníčku (mnohdy zarostlém) nejdeme úplně sami.

Související dokumenty