Mezi významné osobnosti českého školství jistě patří odcházející ředitel Ústavu profesního rozvoje pedagogických pracovníků na Pedagogické fakultě UK v Praze PhDr. Václav Trojan, Ph.D. Dlouhé roky působil jako vedoucí Centra školského managementu, kde se s ním potkávalo i mnoho ředitelů základních uměleckých škol, kteří cítili, že vzdělání z konzervatoře nebo z některé vysoké školy uměleckého zaměření pro aktuální práci ve funkci ředitele školy nemůže stačit.
Jak český král z boje neutekl…
Václave, nebudu předstírat, že si vykáme, a poctěn touto skutečností se tě hned v úvodu zeptám na něco osobního. V minulém roce ti vyšla kniha „55 úvah o českém školství aneb Mým kapitánům“. Výběr 55 článků, statí, úvah a přemýšlení o ředitelkách a ředitelích českých škol nebyl náhodný a souvisí s určitým završením tvojí životní etapy. V čem změnilo číslo „55“ Václava Trojana?
Číslo 55 bylo loni mým životním číslem. Uvědomil jsem si rychlost ubíhajícího času a nějak se začal probírat články, které jsem v minulých letech psal pro časopis Řízení školy. Bylo jich víc, proto jsem v souladu s blížícím se polokulatým věkem jich právě tolik vybral, něco doplnil i aktualizoval.
Přišly u toho zvláštní pocity. Mnohé se ve školách či v celém systému o kousek posunulo, mnohé však zůstalo ve stejném stavu. Například jsem našel otevřený dopis tehdejší ministryni (na který jsem neobdržel žádnou reakci), po třech letech dostali ředitelé škol dotazník, kolik že mají vlastně učitelů a jaké mají aprobace – z výsledku jsem vážně slzel.