Chvála lidství aneb Co všechno nezaznělo...

Vážené dámy, vážení pánové, kolegové,

nemám žádnou radost z toho, že zde vystupuji jako poslední řečník, ale je faktem, že inspekce často poslední slovo mívá, a tak nebudu výjimkou. V této chvíli měl za ČŠI vystoupit náměstek pro inspekční činnost dr.Andrys. Pracovní úkoly mu neumožnily přijet a požádal mne, abych zde inspekci zastoupil. S radostí tak činím, milí kolegové. Toto oslovení nevolím z formálních důvodů nebo abych se vám zalíbil, ale jako absolvent studia českého jazyka a hudební výchovy s více jak pětiletou praxí výuky na „lidušce“ si dodnes myslím, že k vám patřím.

Jaké jsou priority nového šéfa inspekce, Mgr. Zatloukala, jehož jmenování jste jistě zaznamenali? Dojde k významným úpravám inspekční zprávy, její struktury a formy. Snahou je podstatně větší srozumitelnost a jednoznačnost. Inspekční zprávy budou obsahovat vyjádření silných a slabých míst školy a také návrhy na zlepšování. Dojde k omezení modelu inspekčního hodnocení zaměřeného na formální dodržování právních předpisů a maximum času bude věnováno sledování procesů v samotných školách. Kromě těchto zásad je vidět narůstající tlak, aby to byla právě inspekce, která metodicky poradí školám. K podrobnějšímu pročtení vám doporučuji naše webové stránky.

A nyní méně úředně.

Z pozice své funkce jsem to já, který posílá inspektory do základních uměleckých škol Středočeského kraje. Oprávněně zde mohou konstatovat, že ne často. Proč? Protože není důvod! A za to vám a vašim učitelům patří veliký dík. Je známou věcí, že spolu s předškolním vzděláváním je segment uměleckého školství tím nejhlídanějším a nejsledovanějším z pohledu rodičů. A není to jen faktem, že za tyto segmenty rodiče platí...

Je třeba vás pochválit. Chvály není nikdy dost. Jste jednoznačně nejméně problémovou oblastí vzdělávání. Jen velice těžko bych musel vzpomínat na nějakou stížnost na základní uměleckou školu, kterou jsme museli řešit. Ředitelé jiných typů škol velice často argumentují faktem, že to máte snadné, protože pracujete pouze s talentovanými dětmi. Všichni zde víme, že tomu tak není. Pracujete s několika dětmi, které jsou talentované. To jsou ty, které vyhrávají krajské a celostátní soutěže, ale na ty vám bude stačit jedna ruka. Pracujete hlavně s dětmi, které zpočátku chodí do ZUŠky jen proto, že to chtějí rodiče.

Pokud se vám povede překonat první neúspěchy, pokud to „přežijí“ ve zdraví rodiče, dostanou se vaši žáci – a těch máte většinu – do věku, kdy k vám chodí proto, protože se hudba, tanec, výtvarka či dramatické umění staly jejich koníčkem, zájmem a oni u vás objevili prostředí s těmi pravými kamarády. A za to vám a hlavně vašim učitelům patří dík; to je vaše vítězství – a odměna rodičům, kteří to „přežili“. Vím, o čem mluvím – včera jsem si uvědomil, že moje dcera chodí do ZUŠky již sedmnáctý rok! Přežili jsme úvodní flétničky, sopránovou, altovou, tenorovou i basovou, pak jsme – a to byla největší krize – přežili klarinet, abychom se dostali k oblíbenému saxofonu. Dnes každý pátek nejede do školy na univerzitu, ale uhání na hodinu do hudebky za panem učitelem. Když jsem se před lety jako mazaný inspektor ptal obou dcer, proč tam chodí, odpověď byla jediná: protože je tam pan učitel. No a co? No on je, tati, úplně normální!

Vážené dámy, vážení pánové, kolegové. Vaše školy, vy a vaši učitelé dokážete realizovat to nejmocnější, co všechny vynikající – i ty špatné – knihy o vzdělávání popisují – MOTIVACI ŽÁKŮ. Umíte totiž žáky pochválit i za sebemenší drobnost, položení prstů na housle, vykročení levou nohou atd. A žák jde domů přesvědčen, potěšen a pochválen, že to udělal dobře, že to umí! A tak to má být. Je to úžasná práce, časově naročná, ale s hmatatelným výsledkem, nadstavba, uvedení do jiné roviny života.

Každá mince má však dvě strany. Byl bych špatný inspektor, kdybych si tu neohřál i svoji polívčičku. Jsem si vědom, že jsem prakticky poslední překážkou toho, na co se nejvíce těšíte – na večeři. Naprosto to chápu. Jako účastník desítek domácích i zahraničních konferencí vím velice dobře, že nejdůležitější jsou vždy přestávky, obědy a večeře. Báječné powerpointové prezentace si totiž můžete přečíst kdykoli, stejně tak se k nim kdykoli můžete vrátit. Ale čas, o kterém jsem mluvil, vám poslouží, abyste s kolegy, přáteli, novými známými probrali to, co Vás tíží, pokusili se najít odpovědi na otázky, dověděli se něco nového. A tak bych velice rád zasel do vašich hlav maličké semínko, o kterém byste mohli začít uvažovat. Nejdříve mne odsoudíte – co si to ten inspektor vymýšlí, u mne to přece funguje, ale...

Co chci říci: na jedné straně je ve vašich školách vidět úžasné nasazení, jedinečné výsledky a obecná spokojenost. Na straně druhé je však chybná, nedostatečná administrace, chybějící doklady a dokumenty. Dlouho jsem zvažoval, jaký bych měl uvést příklad a pak jsem jeden vybral: takřka každá ZUŠ, která má hudební obor, dá dohromady Jazzband, Bigband Náš Band či jiný Band. Tedy kolektivní, skupinovou výuku. Žáci hrají jako o život, vystupují, band je známý, potud vše v pořádku. Na konci dokonce žáci dostanou vysvědčení – a zde je skupinová hra – výborný! A pak přijde hnidopišský školní inspektor a dožaduje se třídní knihy a zjistí, že vše je – více či méně řádně – vedeno v individuální výuce. Nelze se tedy o nic opřít! Celé jednání vrcholí scénkou, kdy nešťastná ředitelka školy píše místopřísežné prohlášení, že band skutečně existuje, vystupuje (u nás ho všichni znají), jen pan učitel ztratil třídní knihu někde mezi školou a Rudolfinem! Jako ředitelé škol jste povinni zajistit a průkazně dokladovat, CO bylo, KDY a KÝM probráno.

A nyní by mělo následovat něco optimističtějšího a ono semínko pro uvažování – berte to jako mou radu: pořiďte si zástupce/úředníka s klotovými rukávy, nejlépe učitele hudební nauky. Takového, který bude neustále a důsledně obcházet kolegy i rozevláté kolegyně, protože zase něco nevyplnili, nedodali, zapomněli či opomněli. Vám včas podstrčí k podpisu fakturu za ladění, objednávku pronájmu sálu a v pravou chvíli vám připomene, abyste zřizovatele – jehož jste prodlouženou rukou – upozornili na již propadlé revize hromosvodů. Takového člověka – který bude neoblíbený – je třeba pozlatit. Vy se budete moci věnovat tomu podstatnému, hlavnímu – tedy umění, a on/ona se bude věnovat tomu přízemnímu, ale nutnému. Taková škola bude fungovat jako dobře namazaný stroj! Tam však, kde se sejdou dva „umělci“, tak tam...

Na samotný závěr vám musím vyjádřit veliké poděkování jako rodič, který chodí pravidelně na všechna vystoupení, zatlačí slzu a vždy si řekne: „Pane, jó... Ta muzika, tanec, výtvarno... to je něco!“ Mějte se hezky.