Cena AZUŠ ČR za rok 2015 pro realizační tým reformy v českých ZUŠ

V prvním čtvrtletí kalendářního roku 2005 přistoupilo MŠMT k zahájení přípravných prací na tvorbě Rámcového vzdělávacího programu pro základní umělecké vzdělávání.

Odbornou gescí byl tehdy pověřen Výzkumný ústav pedagogický v Praze a k zajištění agendy byl přidělen specialista na danou problematiku a pozdější vedoucí realizačního týmu tvorby RVP ZUV pan Bc. Jiří Stárek. Garantem tvorby dokumentu se stal za VÚP pan PhDr. A. Charalambidis.

V roce 2006 byl tehdejším předsedou ÚUR ZUŠ ČR, panem MgA. Pravoslavem Kohoutem, navržen tým odborníků na jednotlivé obory. V první etapě tvorby (do roku 2007) byla sestavena síť partnerských škol, vytvořena hlavní koncepce pojetí a strukturování dokumentu, včetně prvních variant očekávaných výstupů RVP.

V druhé etapě (do června 2008) proběhlo připomínkové řízení k vypracovaným částem a předložena první pracovní verze. Dotvoření 2. pracovní verze pro potřeby pilotního ověření již probíhalo díky podpoře ESF - projekt Pilot ZUŠ, který řídil hlavní manažer projektu Bc. Jiří Stárek společně se svým realizačním týmem ve složení PhDr. Alexandros Charalambidis, Luboš Lisner a Aleš Chalupský.

Rozhodnutím MŠMT nabyl 1. září 2010 účinnosti Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání s tím, že nejpozději od roku 2012 zahájí všechny ZUŠ v ČR výuku podle svých školních vzdělávacích programů. V roce 2013 byl projekt Pilot ZUŠ úspěšně ukončen.

Všem členům realizačního týmu, kteří obdrželi v roce 2015 ocenění za významný přínos v péči o rozvoj a kvalitu základního uměleckého vzdělávání a prosazování zájmů základních uměleckých škol (Cenu AZUŠ), položila redakce stejné otázky a zde jsou jejich odpovědi:

Vzhledem k tomu, že reforma v ZUŠ běží teprve pár let, je sice zatím nemožné komplexně se vyjadřovat ve smyslu, zda je úspěšná, či nikoliv. Ovšem ze zpráv a informací, které jsem jako jeden z členů realizačního týmu měl možnost získat jak z „kuloárů“, tak přímo prostřednictvím rozhovorů s řediteli škol i s učiteli z prostředí ZUŠ, mám pocit hraničící s jistotou, že obecně je reforma přijímána kladně a povedla se. To je pro mě jako bývalého pracovníka VÚP a člověka, který pracuje po většinu svého profesního života v základním školství a který se občas potýkal (a ještě potýká) s nevolí či nedůvěrou právě ze strany kolegů v základním vzdělávání, velmi milé zjištění. Dá se říci, že pro moji osobní spokojenost je to dostatečně naplňující pocit, protože to vypadá, že jsme s kolegy z realizačního týmu odvedli dobrou práci. A upřímně, pokud se vyskytly nějaké nepříjemnosti, tak ty, díky bohu, zůstaly zapomenuty či zasunuty někde v hloubi podvědomí. Fakt, že jsme získali cenu Asociace, je pro mne velmi silným argumentem, že snad ani není potřeba se vracet k drobným problémům, které koneckonců provázejí každý projekt, každé lidské konání.

Co bych mohl doporučit kolegům (i když znovu upozorňuji na skutečnost, že jsem „záklaďák“)? To, co by mohlo pomoci při zavádění reformy, je v prvé řadě spolu ve škole hovořit a přijmout fakt, že reforma byla vytvořena pro ně, nikoli „proti“ nim. Že učitelé mají možnost volby, ale také mají odpovědnost, jednoduše si musí umět fundovaně obhájit to, co učí, a hlavně proč to učí.

Osobně jsem pracoval a stále pracuji v základním školství (jako vedoucí pracovník i jako řadový učitel), proto mám na jednu stranu jiné zkušenosti s praktickým zaváděním reformy, na druhou stranu si mohu dovolit jisté srovnání. Reforma v ZUŠ byla lépe (díky předchozím zkušenostem se zaváděním reformy v ZŠ) připravena, my jsme již mohli čerpat ze zkušeností získaných ze ZŠ. Navíc ZUŠ mají tu výhodu, že tam chodí žáci, kteří jsou mnohdy více motivováni pro danou činnost - umělecký obor, v němž se vzdělávají; do základní školy musí chodit všichni:-), proto i práce s žáky v ZUŠ je jistě o mnoho radostnější. Samozřejmě v ZUŠ je vidět i velká kreativita ředitelů a učitelů, vždyť se jedná o umění. Z toho také plyne větší „volnost“ při výběru vzdělávacího obsahu, což byl i jeden z cílů reformy. Navíc vzdělávání v ZUŠ není natolik svázáno „evaluací v uzlových bodech vzdělávací dráhy žáka“ nadneseně řečeno, o to je to pro mě i větší životní a profesní zkušenost.

Velmi mile mne překvapilo, kolik učitelů a ředitelů (a to nejen z řad pilotních škol) naše reformní kroky podporovalo a i dnes zůstávají osobnostmi, pro které reforma v českých ZUŠ neskončila prostým napsáním ŠVP. Zklamáním byla velmi vlažná podpora ze strany státu. Když probíhala kurikulární reforma v jiných evropských zemích, jejich představitelé tam vystupovali v televizi a dalších médiích a vyjadřovali změnám ve školství podporu. Ač se u nás tvorba RVP ZUV v ZUŠkách nakonec podařila, někdy jsme, jako realizační tým, měli pocit, že se podařila tak trochu „navzdory MŠMT“.

Především se nebát! Být otevřený novým pohledům, umět odhalovat zastaralé způsoby uvažování ve vlastní hlavě, a inspirovat tak ostatní. Úmyslně říkám inspirovat, protože změny v hlavách nelze nařizovat. Nevím, zda jsem byl tenkrát správně pochopen, ale často jsem říkal, že reformu nepotřebují naše školy, ale naše hlavy! Snažil jsem se tak vyjádřit, že děláme reformu sice zásadní, ale zároveň rozumnou a akceptovatelnou (... nevylít vaničku i s žákem:-)). To znamená, že např. struktura, tradice a široká síť škol potřebuje zachovat (a stabilizovat), ale uvnitř škol je zároveň třeba na nic nečekat a začít měnit rigidní pedagogické přístupy a nejrůznější provozní stereotypy. Jestliže platí usance, že nejdůležitějším hybatelem změn ve škole je samotný učitel, pak ředitel musí být tím „pedagogickým lídrem“, který hýbe učitelem.

Že jedinečnost, svoboda a originalita jednotlivce jsou určitě více než nějaká závislost či stádovost, ale že jedinečnost a svoboda nejsou tím skutečným vrcholem. Vrcholem je, když si jedinečný, svobodně a originálně uvažující člověk zvolí dobrovolně závislost na druhých lidech, a to ve prospěch nějakého společného cíle. Myslím teď na náš realizační tým a také kolegy z partnerských škol z celé republiky, kteří dokázali v pravý čas vytvořit úžasnou pospolitost. Potvrdilo se mé přesvědčení, že týmová spolupráce hory přenáší.

Mile mě překvapil proces vzniku RVP ZUV. Zejména mám na mysli „tah na branku“, a to jak ze strany kolegů v užším realizačním týmu, tak ze strany pilotních škol. Celá tvorba byla charakteristická nejen koncepčností tohoto počinu, ale také důsledným střežením realizovatelnosti RVP ZUV v praxi. Nemile mě překvapila některá omezení, která jsme přes specifikum našich škol museli nakonec akceptovat (např. definování vzdělávání mimořádně nadaných žáků).

Pokud se zaměřím na dotažení reformy až k žákovi, tak bych doporučil „netlačit“ na změnu všeho a u všech. Při hledání nových cest je efektivní využívat dobrou a fungující praxi u těch kolegů v pedagogickém sboru, kteří již změny ve své výuce provedli anebo na nich chtějí skutečně a aktivně pracovat. Především těm je potřeba věnovat svůj čas a podpořit je. Fungující postupy se pak postupně a přirozeně šíří v pedagogickém sboru jako pozitivní „nákaza“, i když to nějaký čas trvá.

Docenil jsem evoluci jako vývojový princip. Evoluci se vždy dobře daří v úrodné nice na pomezí řádu a chaosu. To znamená, že je nezbytné 1. mít jasnou vizi a jasné mantinely; 2. zároveň nechat dost prostoru na inovace a osobní kreativitu; 3. dát všemu čas. Pokud jsou vize a mantinely rigidní, zákonitě degenerují, i když jsou zpočátku dobré. Pokud všemu vévodí pouze inovace a kreativita, nelze dosáhnout společného cíle. Pokud je na vše málo času, změna proběhne pouze „na oko“.

Nevím, jestli mohu hovořit o překvapení - doufal jsem totiž, že na našich školách je dostatek kreativních lidí, kteří budou mít chuť se do práce na reformě zapojit a nabídnout třeba i své know-how, které dosud opatrně používali někde ve skrytu svých škol, aby se nedostali do konfliktu s tehdy platnými osnovami. Myslím, že se mé očekávání naplnilo, potkal jsem opravdu napříč všemi obory hodně takových kolegů, kteří nabídli dobré nápady a velmi pomohli. Co mne trochu zklamalo, byl postoj některých, kteří se snažili prosadit své názory z pohledu pouze svých škol bez ohledu na celkovou koncepci připravovaného dokumentu. Ten jsme my chtěli nastavit tak, aby byl reálně přístupný pro všechny školy (malé i velké). Možná bych tady mohl říci, že někdy jsem nemile překvapen byl, ale s určitým odstupem konstatuji, že taková situace se asi dala očekávat, ve větším kolektivu se vždy najde někdo, kdo bude myslet především na sebe.

Podle mého názoru je velmi důležité mít dostatek trpělivosti a současně vůle směřovat ke stanovenému cíli. Některé věci se nedají nařídit, protože je učitelé takto nepřijmou. Je ale třeba vést diskusi v rámci pedagogického sboru všude tam, kde ještě nejsme spokojeni nejen s nastavením parametrů ve školním vzdělávacím programu, ale především s realitou výuky, která by měla být s ŠVP dobře a funkčně propojena. Pokud se podaří učitele zapojit do potřebných úprav, jejichž výsledkem mohou být i nové přístupy k výuce, učitelé pak reformu přijmou sami, protože pochopí její smysl. A to je někdy běh na delší trať.

Určitě největší zkušeností pro mne byla práce v realizačním týmu, protože jsme vždycky dokázali při řešení nejrůznějších úkolů najít shodu a východisko. I když jsme měli někdy různé názory, dokázali jsme si vzájemně naslouchat. To hledání a naslouchání je vlastně dost důležité, pokud se člověk chce dostat dál, ať již řeší cokoliv. Myslím ale, že těch důležitých zkušeností bylo mnohem víc. V rámci různých setkání se členy sekcí ÚUR nebo při vzdělávacích akcích mne dnes docela těší, že mnozí učitelé skutečně pochopili, co jim reforma nabízí, a chtějí tyto možnosti využít pro výuku v co největší míře. I tady ale platí, že trpělivost je významný faktor dalšího pokroku.