V první řadě bych chtěla říci, že jsem nikdy učit nechtěla. Možná proto, že i moje maminka je učitelka, a to na základní škole. Postupem času jsem ale zjišťovala, že mě práce s dětmi naplňuje. Především s dětmi předškolního věku, které postupují přímo mílovými kroky kupředu. Tak jako každá profese má i ta učitelská svá ALE.
Současné předškolní vzdělávání pohledem učitelky na začátku pedagogické dráhy
Bc.
Karolína
Bílková,
MŠ Na Vrcholu, Praha 3
Pokud bych měla popřemýšlet, co pro mě bylo na počátku nejtěžší (a stále asi je), bylo to nedostatečné ocenění. A když říkám ocenění, nemyslím to finanční, nýbrž určitý respekt. Nepotřebuji, aby mě rodičovská veřejnost nosila na rukách a pěla ódy, ale poslouchat od lidí z okolí, jak to máme fajn a s dětmi si jen hrajeme, mi nepřijde zcela vhodné. Vždyť přece rodiče do mateřské školy dávají to nejcennější, co mají, a to své děti. S tím souvisí i současná politická situace, kdy naše předškolní vzdělávání, dle mého názoru, nemá zcela vyhraněné cíle, například inkluze či „vzdělávání“ dvouletých dětí. V současné době, dle mého názoru, nelze do mateřských škol plošně přijímat dvouleté děti. Nejde jen o vzdělání předškolních pedagogů. Většina pedagogických škol vzdělává budoucí učitelky pro věkovou skupinu dětí od 3 do 6 let, ale jde především o to, že dvouleté děti mají svá specifika a potřeby.
Dalším „problémem“ předškolního vzdělávání současnosti je byrokracie, která ho zahlcuje čím dál tím víc. Myslím si, že se už více zaměřujeme na „papírování“, na to, co dítě smí a nesmí a co máme „dovoleno“, anebo naopak zakázáno od rodičů, než na samotné dítě a jeho potřeby - ty jsou odsouvány na druhou kolej. Neustálé papírování trápí i rodiče, protože aby si mohli vyzvednout vlastní dítě, tak musí, s určitou nadsázkou, podepsat několik dokumentů. A k tomu ještě neustále se měnící
legislativa
.Kdybych měla mluvit za sebe, tak nejsem zcela přesvědčena, že pedagogické školy, ať už vysoké, anebo střední, jsou schopné připravit začínající učitelky na budoucí zaměstnání. Především díky nedostatečnému objemu pedagogické praxe, kterou musí splnit. Případně se praxe koná, ale dostatečně nereflektuje to, co je ve „školkách“ čeká.
Pro mě osobně byl mezi teorií ve škole a praxí v mé první školce ohromný rozdíl. Nejvíce jsem asi byla překvapená z počtu dětí ve třídě, a to 28. V teorii jsem se dozvěděla, že ideální počet dětí ve třídě je 20.
Pokud má začínající učitelka štěstí, jako třeba já, a má k sobě zkušenější kolegyni, která chce své „know-how“ předávat dál, tak má z velké části vyhráno. Kolegyně mi předala mnoho praktických rad a tipů, které se v přípravě na budoucí povolání nedozvíte.
Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžuji - přijde mi, že jako začínající učitelka mám mnoho možností dalšího vzdělávání nebo absolvování různých kurzů. Dále vnímám snahu zajistit mladým učitelům dobré platové podmínky.
Do budoucna bych si asi jen přála mít stále takové pohodové děti, málo stěžujících si rodičů a stále chuť učit se novým věcem.