Kam tolik spěcháme...?

Vzhledem k tomu, že dlouhodobě zastávám stanovisko nevstřícné masovému, každodennímu a časově nepříliš omezenému začleňování malých dětí do kolektivu, velmi jsem si přál slyšet na živo alespoň jednoho obhájce tohoto postupu z bezprostřední praxe, který nebude hájit pouze nebo zejména právo na pracovní život nebo zvýšený HDP, když půjdou mámy brzy do práce po rodičovské a dítě svěří institucionální výchově, a který bude mít současně zkušenost s touto skupinou dětí a který nebude militantně hájit politické rozhodnutí.

Paní ředitelka z mateřské školy takové zkušenosti má a snaží se je hájit (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/218411030520010). Uvádí, že i dvouleté děti pobyt ve školce dobře zvládají a že vlastně k nim učitelky mohou přistupovat víceméně stejně jako ke tříletým. Pravda, zmiňuje také důležitost spokojené mámy pro spokojenost a přiměřený rozvoj dítěte. Přitom zároveň vyslovila názor, že dvouleté podceňuji v jejich schopnosti hrát si spolu, když tvrdím, že pro toto období je stále ještě typičtější paralelní než společná hra. Samozřejmě i ona volá po vhodných podmínkách ve školce. V samotném pobytu dvouletých ve školce však nevidí problém. Tento její pohled i zkušenost beru naprosto vážně, protože se za nimi skrývá faktická, byť individuální, a tedy specifická znalost. Přinejmenším musím připustit značnou rozmanitost dětí v každém věku, takže si umím představit dvouleté děti, které z hlediska dosažené úrovně mohou předčít i mnohé tříleté, a mohou tak zvládnout docela dobře i pravidelný delší pobyt. Stejná neuvěřitelná proměnlivost platí i pro rodiče a rodiny.

Přesto budu dál hájit stanovisko nevstřícné vhodnosti začleňování dvouletých dětí do kolektivního zařízení.

Děti zvládnou spoustu méně příznivých událostí. A velmi přijatelně, bez známek poškození. To jen nezkušený laik vždy, když se dítěti stane něco nepříjemného, nebo třeba jen něco, s čím on nesouhlasí, straší fatálními následky až do smrti. To by v plném rozsahu skutečně platilo, kdyby veškeré další životní okolnosti dítěte byly výlučně nepříznivé, což v životě běžných rodin bývá jen vzácně. Rodiče, někdy i prarodiče poskytnou dítěti pofoukání bolístky, utěší je, nabízejí mu množství pozitivních zkušeností. Takže jakkoli si v paměti uchováváme vše, co jsme prožili, a zejména, když to má pro nás nějaký silnější emoční náboj, tak faktická síla působení dalšího života má tendenci časem oslabovat tyto zážitky leckdy až k nepatrnosti. Byť v jednotlivém případě může raná negativní zkušenost vést např. k celoživotnímu odmítání některé potraviny. Nesdílím tedy názor, že návštěva mateřské školy v rozsahu 6-8 hodin denně dítě osudově poškodí. Starší dospělí mají zkušenosti s tím, že některé děti zvládaly i v mladším věku radostně pobyt v jeslích. Dnes jde o dospělé lidi, kteří možná nevzpomínají na některé události v jeslích pozitivně, ale jejich duševní zdraví se určitě neliší od ostatní populace. Leč ptejme se, jak dítěti v batolecím věku pobyt ve školce prospívá, jak je rozvíjí, v čem je pro jeho rozvoj optimální, v čem je v jeho nejlepším zájmu?

Jistě bychom neměli zájem dítěte absolutizovat a měli bychom ho zvažovat i v kontextu zájmu dospělých, a tedy rodiny jako celku. Určitě existují důvody, kdy musíme dát přednost zájmům celé rodiny nebo některého jejího dospělého člena. Můžeme zvenku zaujímat rozmanité negativní postoje, leč realita si vždy nedá poroučet a je tak nepředstavitelně pestrá, že řadu vzniklých variant si jednoduše nevymyslíme. My si obvykle představujeme matku samoživitelku, ale co když je třeba celodenně pečovat o partnera, rodiče, když je v rodině těžce postižené dítě? Navíc začleněním do mateřské školy neponecháváme dítě na ulici, ale dáváme je do instituce, kde jsou vzdělané odbornice. Dříve existovala i celotýdenní zařízení a často byly důvody začlenění jednoznačně k pochopení. Podobně dětské domovy (klokánky) představují pro některé děti vhodnou přechodnou alternativu.

Psycholog si má být vědom těchto skutečností a musí je akceptovat, ale vůbec to neznamená, že kvůli nim bude ohýbat znalosti o potřebách dětí a jejich nejvhodnějším způsobům uspokojování. I kdyby všichni rodiče v této republice (a v přilehlých vyspělých státech na západ od našich hranic) rozhodli, že budou dávat své dvouleté (nebo i roční - vždyť i s ročním dítětem je nutné řešit existenční problémy rodiny) potomky do kolektivních zařízení, tak to nebude pokládat za vhodnou variantu. Jestli ve Francii zavádějí od září 2019 povinnou docházku do mateřské školy od tří let, budeme se inspirovat a zavedeme ji také? Ani v takovém případě nebudu souhlasit, byť uznávám, že jde o zcela odlišné pojetí vývoje dítěte, než které zastávám já.

Jeví se jako zbytečné opakovat, že dítěti nestačí, že si v prvním roce vytvoří pevnou vazbu k jedné nebo dvěma dospělým osobám. Tuto vazbu je třeba neustále obnovovat, posilovat a velmi pozvolna rozšiřovat. I u starších dětí (tedy u batolat) dává tato pevná vazba jistotu při všech činnostech, umožňuje, aby dítě bezpečně poznávalo svět. Není asi třeba připomínat, že důležitou roli při tom hraje zejména délka času strávená s konkrétní osobou.

Vybavily se mi rovněž dobové dokumenty z padesátých let minulého století, ve kterých si zaměstnané matky libovaly, jak jejich poměrně malé děti jsou samostatné, jak s klíčem na krku dokážou obstarat základní potřeby osobní i rodinné. Ona i manžel tak mohli nejen pracovat, ale ještě v podvečer jít na schůzi. Soudím, že kdybych tehdy jako psycholog namítal, byl bych označen jako zpátečník. A určitě bych byl přesvědčován praxí, která má skutečně velkou sílu, že tyto děti fungují velmi dobře, v řadě směrů patrně mnohem lépe než já, o kterého maminka pečovala doma delší dobu. Jenže tehdy jsme nevěděli to, co víme dnes o potřebách dítěte. Jistě jako extrémní příklad samostatnosti můžeme uvést děti, které ve městech Jižní Ameriky a patrně i jinde od nejútlejšího věku přežívají na ulicích. Jsou přitom velmi zdatné, samostatné, mají řadu dalších dospělých dovedností. A přesto tento způsob určitě nepředstavuje ideál výchovy, který bychom chtěli uvádět do praxe. Kde je však vhodná hranice mezi absolutní rodičovskou péčí a nulovým kontaktem? Dítěte se ptát nebudeme, protože běžné dvouleté dítě běžných rodičů chce být s nimi.

Někdy si kladu otázku, kam tolik spěcháme? Proč si víc neužíváme pomíjivé chvíle raného dětství, proč jsme s malým dítětem nervózní, proč nenecháme vývoji mnohem volnější průběh? Když člověk stárne, mnohé události se opakují, ztrácejí na přitažlivosti, ale zážitky s malými dětmi, jejich láska, jsou silné vždy.