Zeptejte se osmiletých holčiček, čím chtějí být, a docela velká část vám odpoví, že učitelkou v mateřské škole. Zajímejte se o totéž u maturantek a dost pochybuji, že se zrovna ony ve velkém hrnou směrem ke kariéře „tety ve školce“. A zkusila jsem se na to, jaká práce by je v jejich věku lákala, zeptat seniorek. Hádejte, co jsem se dověděla? Práci s malými dětmi sice neshledávají jako odpočinkovou, ale padají charakteristiky jako „věnovat se dětem má smysl“, „děti jsou upřímné a na nic si nehrají“ či „celý den má pevný a logický řád“.
Ženy často zocelené rolí babiček a vycvičené trpělivostí z předchozích kancelářských rutinních zaměstnání „by si dovedly představit být s dětmi, a ještě za to brát aspoň nějaké peníze“. Co by je na tom naopak odrazovalo? Nutnost mluvit s jejich rodiči. A nezbytnost vycházet spolu v ryze ženském kolektivu. Než si k tomuto tématu dovolím dát pár rad, nejprve shrnu, v čem je podle mého práce s malými dětmi specifická a co se v komunikaci s nimi skvěle naučíte.
V čem je učitelka v mateřské škole komunikační hvězda?
Pozná, že se s dítětem něco děje, aniž dítě promluví. Má na to zvláštní „radary“. Ví, že nemůže „kázat shora“, když mluví s dítětem, dřepne si nebo sedne k němu, aby jejich oči byly v jedné rovině. Tuší, co znamená, když klučík či dívenka uhýbají očima. Pochopitelně to uhádne i u dospělých, i k nám směrem dolů zalétne pohled, když se rozvzpomínáme, jdeme zpět v čase a chceme se ubezpečit o „pevné půdě pod nohama“. Naopak vzhůru hledíme ve chvílích, kdy hledáme inspiraci, toužíme pohlédnout za obzor a také si tak trochu možná i vymýšlet. Učitelka ve školce se podobně jako máma a nemluvně umí dorozumět s dítětem i ve chvíli, kdy ono mlčí či nevydává žádný artikulovaný zvuk. Zvládá tedy schopnost číst „neverbální komunikaci“. Umí rozpoznat falešné tóny v hlase dítěte, což jsou základy znalosti paraverbální stránky naší mluvy. Vše je výhodou v běžné mezilidské komunikaci. Mezi nevýhody práce učitelky v mateřské škole patří to, že si občas nosí práci domů. Mluví ve zdrobnělinách, což nebývá vždy „sexy“. Občas se svým partnerem či odrostlými dětmi mluví jako s „miminy“. A nepříjemně rády se dotazují „kolikrát ti to mám opakovat?“.
A jak na rodiče?
Práce učitelky v mateřské škole ovšem znamená i komunikaci s kolegy, zřizovatelem a denně s rodiči. Nebývají vždy pozitivně naladěni a plní pochval směrem k vaší práci. Když máte problematického rodiče, s nímž je těžké vyjít, nenechejte se jím rozhodit. Pokud máte jistotu, že se ke svému dítěti chová dobře a ostatním dětem neškodí, je všechno ostatní nedůležité. Může s vámi mluvit povýšeně, může se mračit, může být afektovaný či jakkoli protivný, vám to musí být jedno. I když to dá práci, nalezněte na něm nebo na ní (zajímavé, že zatímco „rodičem“ rozumí náš jazyk muže i ženu, „rodička“ je jen žena) cokoli pozitivního. Ať už to jsou hezké oči, nápadité kabelky, či pravidelné rituály, které jsou spojeny s vyzvedáváním či předáváním dítěte. S tímto pozitivním atributem si rodiče spojte a dejte mu tuto „indiánskou“ přezdívku. Klidně k této hře pusťte i děti. Žádný „ten, který neumí pozdravit“ ani „ta, která nosí špinavé boty“. Ale vymyslete společně jména pro dospěláky – jako „ten, který si rád v autě zpívá“ nebo „ta, která plete hezké čepice“.
A jak je možné dopředu nastavit pravidla dialogu s rodičem tak, abychom jej (ten rozhovor) měli pod kontrolou? Vymyslete si dotaz, na který rodič nemůže odpovědět jinak než kladně. Třeba: Záleží vám na výchově/budoucnosti/zdraví dětí? Bude se zdráhat odpovědět jinak než kladně, i když ta otázka připomíná líbivý slogan z předvolebních plakátů. Silnější je tedy dotaz v jednotném čísle: Záleží vám na výchově/budoucnosti/zdraví vašeho dítěte? Těžko na něj neodpoví ANO. Pokud se zeptáte Záleží vám na výchově/budoucnosti/zdraví vaší Aničky?, bude kývat hlavou dřív, než větu dořeknete. A když zkusíte Taky vám záleží na výchově/budoucnosti/zdraví Aničky?, máte ho (nebo ji) ve své moci.
Zásady pro přesvědčení jakkoli „prudícího“ (nejen) rodiče:
1.
Na úvod rozhovoru se co nejvíce ptejte a také v průběhu rozhovoru se snažte co nejčastěji převzít roli toho, kdo se ptá. Ptát se je jednodušší a rytmus otázek a odpovědí dává rozhovoru řád. Uřídit svůj projev, umět se jasně vyjádřit a přimět k tomu i druhé, to společně na mých komunikačních školeních pilujeme.
2.
Situaci vždy vyličte jako výhodnou pro dítě, pro potomka rodiče, s nímž mluvíte.
3.
Pronesené jméno dítěte mívá silnější účinky než jen sousloví „vaše dítě“. A také doporučuji co nejdříve zjistit, jak dítě chce, abyste mu říkali. Ne každý Jan chce být Jeník a ne každé Janičce se líbí Jana.
4.
Oslovení rodiče či prarodiče jeho jménem někdy také dokáže divy. Co byste zvolili na závěr rozhovoru: Děkuji vám za váš čas nebo Děkuji vám, pane Nováku, za možnost si s vámi o Aničce popovídat?
Druhá verze je méně formální a i díky konkrétním jménům se probojujete hlouběji do nitra (hlavy i srdce) partnera v diskusi.
5.
Zamyslete se nad zájmeny, která používáte. Vaše Anička dnes zlobila asi rodiče o trochu více rozčílí než pouhé Anička dnes zlobila. Ale zase v pozitivním smyslu doporučuji přivlastňovací zájmeno použít: Vaše Anička je pohybově nadaná v mnohém rodiči vzbudí přesvědčení, že to je pochopitelně po něm, protože je to „jeho Anička“. Také pozor na používání ukazovacích zájmen („v této škole se zdraví“), nedosáhnete takového účinku, jako když použijete tvary „náš“ („v naší škole zdravíme“). A asi mi dáte za pravdu, že slovesa v činném rodu znějí lépe než v trpném.
6.
Dotazy typu Také vám záleží… Také se vám daří... navozují předpoklad, že vy už jste něco zvládli a teď je řada na tom druhém, což on musí přece pochopit. Lze to aplikovat i na nepříjemné kolegyně v práci či v jakékoli mezilidské komunikaci. Takové otázky jsou lehce manipulativní, beru. Ale funguje to.
Také máte podobnou zkušenost?