Dvouletí do školky - spíše ne

Zatím však zůstává v platnosti schválená verze zákona. Je proto třeba sdělit jasný názor ano-ne. A já sděluji ne. Život je však obvykle mnohem pestřejší a my tuto pestrost vyjadřujeme tím, že je ke každému opatření potřeba přistupovat individuálně a s ohledem na konkrétní životní události. Jinak jsme jako malé děti, které vidí svět černobíle. V jejich vidění světa je buď něco jednoznačně dobře, nebo špatně. My jsme zkušenější, takže chápeme, že v některých případech mají oprávnění i varianty, které označíme jako méně vhodné, nebo dokonce nevhodné. Podle mého názoru bychom neměli být militantní a tvrdě prosazovat představu, že rodiče se nemohou od ročního nebo dvouletého dítěte vzdálit ani na chvilku.

Tradičně jsme léta pokládali věk tří let za minimální příhodnou hranici pro vstup dítěte do výchovně-vzdělávací instituce. I tato hranice je však arbitrární a veskrze individuální. Je dána letitou zkušeností i znalostmi o dosažené vývojové úrovni dětí (např. zpravidla jsou bez plen, s dopomocí se samy najedí, obléknou, bez problému se pohybují, dokážou sdělit základní požadavky). Do mateřské školy mohly výjimečně i děti mladší tří let - ovšem kdysi k tomu potřebovaly podle vyhlášky vyjádření PPP, což jsem ve skutečnosti nikdy nezažil. Na druhé straně je obtížné stanovit, že je to právě kolektivní zařízení, které vhodněji než rodina uspokojuje potřeby dítěte. Sám bych akceptoval hranici pět let pro všechny děti (ne však povinně), čtyři roky pro větší část, tři roky pouze pro některé.

Jsou přece děti vyspělejší, pomaleji se vyvíjející, děti verbálně , sociálně zdatnější, samostatnější a jiné, které v té chvíli jsou spíše při dolní hranici normálního vývoje. Navíc do hry vstupují rodiče, jejich výchovné přístupy a požadavky i podmínky, ve kterých rodina funguje. Někteří vedou dítě od nejútlejšího věku systematicky k velké samostatnosti, jiní mnohem víc respektují uváděné vývojové možnosti dítěte nebo seriózně vnímají aktuální vývojovou úroveň a jde jim zejména o to, aby vše probíhalo v maximální pohodě, takže dítě některé návyky nemá zafixované ani v době, kdy podstatná část vrstevníků je už zvládá. Některé rodiny jsou spíše uzavřené, jiné žijí od narození dítěte bohatým společenským životem, o dítě často pečují jiné osoby než rodiče, dítě je odmala zvyklé přespávat mimo domov. Jsou rodiny, které dítěti nabízejí tolik různorodých podnětů, že mateřská škola jim není s to konkurovat. Některé dítě si hraje velmi rádo samo a plně si vystačí, zatímco jiné odmala je po nějakou dobu velmi spokojené v přítomnosti druhých dětí. Nic z toho nemůžeme apriori označit jako nenormální. Jenom "jednotná" školka se na tuto rozmanitost nehodí. Podobně je v tomto věku nevhodná malá individualizace, která je nutně spojena se školkovou hromadností. V průběhu let u většiny dětí roste schopnost tolerovat odlišné podmínky, což je dovádí k tomu, že přijatelně akceptují pobyt u babičky, ve školce a později i ve škole.

Měli bychom vzít v potaz i fakt, že některé děti tráví v mateřské škole deset hodin pět dní v týdnu, zatímco jiné zůstávají do oběda a možná ne každý den. Pak i psychologické hodnocení návštěvy mateřské školy se bude lišit. Platí to i pro podstatně menší dítě, byť to bývá po podobné intenzivní zátěži brzy unavené. rozvíjet potřebné dovednosti i předávat mu vlastní život. Jestliže tedy jako prarodič jdu s vnukem na dvě hodiny na hřiště, tak si snacha může zdřímnout, umýt okna nebo zajít k holiči. Jestliže je dítě se mnou ochotné jít, proč bych ho nevzal do divadýlka nebo na jinou zážitkovou akci.

Důležité jsou rovněž personální podmínky v mateřské škole. Víc než dvě, maximálně tři dvouleté děti na jednu učitelku nelze v žádném případě pokládat za vyhovující. Pro malé děti jsou velmi důležité tělesné kontakty s lidmi, které má dítě rádo. Jde často o letmé dotyky, dítě s nimi chodí za ruku na procházku, přibíhá se utěšit, pomazlit. a tedy nedomazlené. Jistě, i na tuto situaci si časem zvyknou, ale jejich vývoj se vydává poněkud odlišným směrem.

Malé děti se teprve učí oddálit uspokojení a čekat. Zatímco v rodině bývá zpravidla dvouleté dítě nejmladší (nebo jedináček) a dostane se na řadu prioritně, ve škole s větším počtem dětí musí čekat delší dobu. Byť jde o důležitou vlastnost potřebnou v dalším životě, u nejmenších dětí není vhodné "cvičit" tuto dovednost často a intenzivně.

Nerozlišuji výchovu a vzdělávání, nicméně akcenty jsou v různých obdobích života dítěte odlišné. Je sice lhostejné, jestli dítě učíme jíst lžící, chodit na záchod nebo znát barvy a zvířátka, v obou případech jde o učení, přesto jsou v tomto období asi významnější dovednosti, které jsou tradičně spíše spojovány s výchovou. Mnohé nasvědčuje tomu, že pregraduální příprava zatím nezareagovala na zákonné změny. Neměli bychom zapomínat na to, že ani rodiče nejsou v těchto otázkách vzděláváni, nicméně od odborného vedení v instituci očekáváme zásadně kvalitnější přístup.

Nehomogenní složení třídy přináší některé výhody, v naprosté většině případů však vnímám nevýhody. Podobně jako v rodině malé děti mohou spoustu dovedností okoukat jak od vrstevníků, tak od starších, občas se dočkají i jejich pomoci. Starší dítě stimuluje snahu mladšího vyrovnat se mu. Starší děti si však hrají s malými jen v případě, že nemají volbu vhodnějšího vrstevníka. S malým si totiž moc nepohrají. Dítě vyžaduje od dospělých jiný přístup, a jak jsem již uvedl, důraz je kladen na rozvoj odlišných dovedností. Když se zavádí něco nového, mělo by se zkoumat, jaké zlepšení to přinese oproti stávající situaci, praxi. Myslím na prospěch dítěte. Důkazní břemeno je tedy na státu, který zavádí inovace. Zatímco jednotlivec může dělat vše, co není zákonem zakázáno, tedy i věci neúžasné,

Proti tomu, aby dvouleté dítě, ale i tříleté, čtyřleté, pětileté, šestileté trávilo ve školce čas od půl sedmé do pěti pět dnů v týdnu. Měli bychom se zabývat rodiči, kteří se rozhodnou mít dítě a pak se brání pečovat o ně. Namítám proti tomu, když rodiče odmítají pokládat výchovu předškolního dítěte za svůj hlavní úkol, když nejsou ochotni upozadit své osobní zájmy ve prospěch uspokojení potřeb dítěte. Naopak nemohu namítat, když na druhé misce vah je, že rodina nebo matka samoživitelka nebudou mít na nájem, když nepůjde pracovat. Na druhé straně bychom k sobě měli být zcela upřímní. Jestliže je dětí pro školku dost, býváme zásadoví. Jestliže je dětí ve školce málo, je zájem o každé dítě bez ohledu na věk. Psychologické i pedagogické důvody ustupují do pozadí. Z toho však neviním učitelky, dokonce ani ředitelky mateřské školy.

Stát by měl skutečně respektovat práva a nejlepší zájem dítěte, a ne až demagogicky klást otázku, jestli jsou relevantní data, že pobyt v mateřské škole ve dvou letech dítěti škodí. Stát by měl rovněž silněji tlačit na zaměstnavatele, aby umožňovali zkrácené úvazky. Aby i rodič na rodičovské dovolené mohl jít mezi lidi, udržoval si kontakt s oborem a aby alespoň trochu přilepšil rodinnému rozpočtu.