Běžné ráno částečně pracující matky … zvuk pračky, myčky, sušičky, neustálé požadavky dětí, e-maily od netrpělivého šéfa, rychlá káva mezi kostkami lega, balení batohu a vymýšlení programu a trasy výletu pro osazenstvo domácnosti… a do toho telefon z neznámého čísla: „Dobrý den, paní Klepáčková, je doma Matýsek?“ Pokud očekáváte, že hovor byl z banky nabízející výhodné dětské spoření nebo že si jen někdo špatně přečetl rodné číslo syna a chtěl mu poskytnout levnější elektřinu, jste na omylu. Volala jeho paní učitelka z mateřské školy. A důvod? No přece distanční výuka!
Způsob, jakým jsme vpluli do této, s dnešní nelehkou dobou spojené aktivity tedy považuji za více než šťastný a povedený. Syn nepatří mezi předškoláky (a jak všichni víme, tato forma výuky je povinná, i když ne nezbytně v plném rozsahu, právě pro tyto děti), distanční výuka mu však byla ze strany školy nabídnuta a stal