Šikana: mýty a realita - Mýtus desátý: Stejně nám nikdo nepomůže!

Vydáno: 5 minut čtení

Mýtus desátý: Stejně nám nikdo nepomůže!

Šikana: mýty a realita
PhDr.
David
Čáp
psycholog, lektor projektu Minimalizace šikany
Desátým mýtem končí seriál týkající se
rozkrývání nejčastějších důvodů proč šikanu nevidět, nepřiznat nebo ji neřešit.
Tento poslední mýtus v sobě všechny ostatní určitým způsobem obsahuje. Nyní se podíváme na to jakým. Položme si nejprve následující otázku. Kdy nejčastěji říkáme, že něco nejde, že je to příliš složité, že na to nemáme čas a že nám s tím nikdo nepomůže? Většinou v okamžiku, kdy se „tomu“ chceme vyhnout.
Podléháme-li představě, že se nás šikana netýká, tedy že se to u nás nemůže stát, pravděpodobně ani nebudeme mít potřebu se na ni připravit. Opustíme-li ale tento mýtus, příprava není nikterak složitá. Na prvním místě tu máme Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení, č.j. 24 246/2008-6, který, byť ve velmi stručné podobě, nabízí jasný mechanismus jak se s šikanou popasovat. Najdeme v něm základní postup jak zjišťovat informace, jak s nimi zacházet a jak spolupracovat s ostatními kolegy a jinými institucemi.
Druhým velkým pomocníkem je celá síť středisek výchovné péče. Stále se bohužel setkávám s tím, že školy příliš nevědí, k čemu takové středisko slouží. Je to státní poradenské zařízení, které se věnuje přímo dětem s problematickým chováním a nabízí pomoc při řešení šikany ve školách. Stejně tak pomáhá i se situací, kdy škola šikanu vyřešila, „otřela slzy na jedné straně a rozdala dvojky z chování na straně druhé“, ale neví jak dál. Jedná se o důležitý okamžik, kdy je nutné nově formulovat pravidla ve třídě, podpořit dobré vztahy mezi spolužáky a takříkajíc začít znovu. I v takovém případě je dobré vědět, kam zavolat.
Abychom se vyhnuli dalším mýtům a vlastně i chybám, není vůbec od věci doplnit si vzdělání. Jistě by někdo mohl namítnout, že je přece odborník – pedagog a tím pádem ví, co má dělat. Obávám se ale, že je to mýlka. Na pedagogických fakultách tomuto tématu dříve nebyla věnována patřičná pozornost a bohužel se to příliš nezměnilo ani dnes. Jelikož mechanismus šikanování je „selským“ rozumem vlastně nepochopitelný, snadno podlehneme mýtu, že „si za to někdo může sám“ nebo naopak že „mu to kouká z očí“.
Abychom se těchto klapek na očích zbavili, nestačí pouze číst knihy a předpisy. Důležité je tomuto jevu
porozumět
a to nejlépe na prožitkové rovině. Ono pak všechno vypadá úplně jinak a člověk má možnost vidět ten rozdíl mezi tím, jak věci vypadají a jaké jsou doopravdy. Tento nový vhled lze získat na různých
školeních, kurzech a seminářích. Pravdou ale je, že ne každý kurz je dobrý a ne každý nás připraví na řešení reálné situace.
Kdybychom změnili množné číslo v našem mýtu na jednotné, tak by zněl takto: „Stejně mi nikdo nepomůže“. Ten by pravděpodobně vycházel z nějaké osobní zkušenosti, kdy jsme se v dobré víře obrátili na kolegu či kolegyni a žádná pomoc nepřišla. V horším případě by se možná jednalo o takovou situaci, ze které jsme vyšli s pocitem, že jsme za svou snahu pomoci kritizováni. Na odbourání tohoto mýtu je nejlepší naučit tým spolupracovat. To lze nejlépe zařídit tak, že se celá sborovna nebo alespoň její významná část společně vzdělává a trénuje v této oblasti. Druhým velmi dobrým nástrojem je supervize. O ní se blíže rozepisovat nebudu, ale dobře ji vystihuje staré pořekadlo, že více hlav více ví.
To, že si myslíme, že nám v těžké situaci nikdo nepomůže, často vychází ze špatné zkušenosti, z nechuti něco řešit nebo z nepřipravenosti. Všechno je ale možné změnit. Máme-li špatnou zkušenost s jedním kolegou, můžeme se obrátit na jiného, stejně tak to platí i s celou institucí. Nemáme-li chuť se do něčeho pouštět, stačí si odpovědět na otázku, jestli se vlastně nejedná o strach z neznámého nebo z toho, že se nám to nepovede. A pokud se necítíme připraveni, tak stačí, když uděláme první krok. Tím může být třeba to, že se začneme pídit po informacích. Ve všech situacích je ale možné obrátit se na internetovou poradnu na stránce
Pokud se ale nechceme vzdělávat, nechceme spolupracovat s kolegy a nechceme dělat věci jinak, tak nám opravdu nikdo nepomůže.