Současná společnost více umožňuje to, že lidé mají příležitost navazovat partnerské vztahy s cizincem. Často je pak přirozeným výsledkem takových vztahů uzavření manželství a narození dítěte do tzv. smíšeného manželství.
Řečový vývoj dítěte v bilingvní rodině
Prof. PhDr.
Lenka
Šulová
CSc.
katedra psychologie FF UK v Praze, vedoucí oddělení sociální psychologie
Dítě tím získává
příležitost poznat různé kultury obou rodičů
a v ideálním případě z toho mít i různé vývojové výhody. Stejně tak
musí čelit i problémům, které vyplývají ze setkání různých kultur rodičů
(příkladně se neumí dobře dorozumět se svými prarodiči, rodiče mají odlišné výchovné přístupy, do popředí se dostávají různé kulturní tradice, odlišné rodinné rituály).Pokud dítě při osvojování jazyka slyší dva různé jazyky, je schopno si za určitých podmínek osvojit oba dva.
V takovémto případě hovoříme o
bilingvním dítěti. Bilingvismus přitom může být jak aktivní, tak pasivní. Při aktivním bilingvismu dítě oběma jazyky hovoří, při pasivním hovoří jen jedním z nich, ale rozumí oběma.
V polovině minulého století byl považován bilingvismus některými vědci za škodlivý. Tvrdili dokonce, že bilingvismus způsobuje nižší inteligenci. Ještě v 60. letech minulého století se objevovaly hypotézy, že bilingvismus je pro dítě příliš velkým zatížením.
Novější studie naopak poukazují na to, že bilingvismus pozitivně ovlivňuje rozvoj mozkové činnosti a rozvoj kognitivních schopností.
Jistá nejednotnost panuje v
přesném vymezování bilingvismu.
Podle Bloomfielda by měl mít bilingvní jedinec plnou kompetenci ve dvou jazycích (Bloomfield, 1935). Velmi odlišné vymezení, co se kvality osvojení druhého jazyka týče, předkládá Macnamara. Podle něho je bilingvní jedinec ten, který disponuje kompetencí v jiném než mateřském jazyce, alespoň v jedné z těchto lingvistických oblastí – porozumění, mluvení, čtení, psaní (Macnamara, 1967). Další hledisko přináší Mackey, který se na otázku bilingvismu dívá z odlišného úhlu. Domnívá se, že se netýká pouze jazyka, ale jeho užívání a každodenního rámce a situací (Mackey, 1976).TYPY BILINGVNÍCH RODIN
Bilingvní rodina je taková, která běžně (s určitou frekvencí)
užívá dva jazyky. Tyto rodiny lze dále rozdělovat:
Dle jazyků, kterými hovoří členové rodiny
rodiče mají rozdílné mateřské jazyky, avšak znají je oba a střídají je mezi sebou a svými dětmi;
rodiče mají rozdílné mateřské jazyky, ale doma s dětmi hovoří jen jedním z nich;
rodiče mají společný jazyk, ale existují jiné osoby v rodině, které hovoří jiným jazykem (prarodiče, vychovatelky, přátelé).
Dle vztahu mezi jazykem užívaným v rodině a jazykem užívaným ve společnosti
rodina je bilingvní a jazyk komunity se shoduje s jedním z jazyků užívaných v rodině, který je tím nutně posílen;
rodina i komunita je bilingvní shodnými jazyky (Kanada, Švýcarsko);
rodina je jednojazyčná, ale jazyk rodiny se neshoduje s jazykem užívaným ve společnosti (emigranti);
rodina je monolingvní, ale životní nutnost (většinou povinná návštěva školy) vedla některé její členy, často ty nejmladší, k přijetí jazyka okolní společnosti. Tak se může stát, že spolu více komunikuje jedna generace nově přijatým jazykem a komunikace se starší generací i původní jazyk upadají. V případě kolektivního bilingvismu (Romové), či v případě migrace rodiny do jazykově odlišné společnosti jazyk společnosti „doléhá“ do rodiny mnoha vlivy – média, škola, návštěvy, styk s úřady (Siguan, Mackey, 1986).
V této souvislosti je vhodné připomenout, že
i v rodinách jednojazyčných dítě hovoří několika různými „kvalitami“ jazyka
podle toho, s kým v rodině a okolí mluví.Je též
rozdíl v užívání jazyka dle sociokulturního prostředí.
V zaostalém sociokulturním prostředí děti užívají jazyk téměř výlučně k vyjadřování svých emocí a mluva se vztahuje především k přítomnosti. Děti ze sociokulturně vyspělého prostředí užívají bohatší a správnější jazyk, který je abstraktnější, méně praktický a též méně bezprostředně konkrétní (Bernstein, 1971).Obecně existují rozdíly mezi jazykovou politikou v bilingvních rodinách a jejich postojem vůči jazyku v jejich prostředí.
Bilingvní rodina, která považuje jazyk jenom za nástroj pragmatických a komunikačních funkcí, se nebude příliš starat o jeho správné užívání a nebude ani váhat jazyky mísit za jakýchkoliv okolností. To se objevuje často v případech imigračních komunit, kde vyrůstají generace tzv. semifluent speakers (mluvčí nesrozumitelně mísí oba jazyky a nehovoří dobře žádným) (Lipský, 1993).Rodiny s vysokým jazykovým vědomím naopak dbají na to, aby zachovaly jazykové bohatství každého ze svých jazyků. V tomto smyslu se liší i české rodiny emigrantů, dle toho v jaké době opustily svou vlast a s jakými vzpomínkami a jak je pro ně důležitá národní identita. Paradoxně
emigrace do USA z 20. let XX. stol. si uchovala český jazyk v mnohem kvalitnější podobě než emigranti z roku 1968.
FAKTORY, KTERÉ OVLIVŇUJÍ JAZYKOVOU SITUACI V BILINGVNÍ RODINĚ
Za významné lze považovat,
jaký je jazyk otce nebo matky a jaký je sociální status jazyka každého z nich.
Svou úlohu sehrává to,
zda je to zároveň jazyk země, kde rodina žije.
V případě, že není úředním jazykem země, záleží na tom, zda je to jazyk v dané zemi prestižní a je v ní rozšířen, nebo naopak zda je to jazyk v dané společnosti znehodnocovaný, potlačovaný, nenáviděný.Důležité je, jak otec nebo matka ovládají svůj jazyk, na jaké kvalitativní úrovni, s jakou citovou vazbou k němu. Zda je tento jazyk vyučován v zemi, kde rodina žije. Je důležité,
zda hovoří rodiče také jazykem toho druhého, nebo mají společný třetí komunikační jazyk.
Další důležité momenty se týkají země, kde rodina žije. Je
jazyk hostitelské země jazykem otce či matky?
Jaký je vzájemný status užívaných jazyků? Jaký je jazyk dalších členů rodiny a vrstevníků dětí? V jakém typu rodiny obecně dítě žije? Je to rodina monoparentální, úplná, adoptivní? Jaká je sourozenecká konstelace?
Jak rodina často mění místa pobytu
(rodiny diplomatů, pracovníků nadnárodních společností, rodiny čekající na udělení víza).STRATEGIE JAZYKOVÉ VÝCHOVY
Je zřejmé, že vícejazyčné manželství má v interpersonálních vztazích o rozměr víc. Je třeba zvolit prostředek komunikace nejen manželů, ale také dětí. Lze říci, že
volba jazyka je jakousi součástí výchovy či rodinných postojů obecně.
Rodina v podstatě volí z těchto možností:
Všichni hovoří jazykem otce.
Všichni hovoří jazykem matky.
V rodině se hovoří oběma jazyky podle nevědomého či neúmyslného („laissez-faire“) modelu, kde však dominantní jazyk nakonec převládne.
V rodině se hovoří oběma jazyky podle úmyslného, vědomého modelu se snahou udržet oba jazyky (Schmidt-Mackey, 1977).
V posledním případě rodina užívá strategie, z nichž některé uvedu:
Strategie dichotomie
podle osoby
– zde je uplatňováno tzv. Grammontovo pravidlo, ze kterého vyplývá, že jsou oba jazyky užívány nepřetržitě, současně a že dítě mluví odlišnými jazyky ke dvěma klíčovým osobám v rodině. Občas dochází ke zvýraznění jednoho jazyka, např. při návštěvě prarodičů, kteří mluví více jedním z jazyků;podle místa
– děti se rychle naučí jazyk, kterým se mluví v určité lokalitě, ale stejně rychle ho dokážou zapomenout. Příkladem jsou děti diplomatů, které po opuštění hostitelské země dokážou do tří měsíců plynně užívaný jazyk zapomenout;podle času a aktivity
– do této kategorie lze zařadit příkladně bilingvní školy v Kanadě.Strategie střídání
Střídání jazyků:
podmíněné
např. emočním stresem, zaměstnáním či asociací, která spustí přepnutí na jiný jazyk;volné
– rodiče bilingvních dětí užívají oba jazyky lhostejným způsobem. To má někdy pro dítě negativní následky, o nichž pojednám následně. Pro dítě je neplánované přepínání z jazyka do jazyka nečitelné, bez zákonitostí a může je dovést až k jazykovému míšení, kdy samo neodlišuje jeden jazyk od druhého.JAZYKOVÝ VÝVOJ BILINGVNÍCH DĚTÍ
Podle způsobu osvojení jazyka
můžeme rozlišovat
bilingvismus časný a pozdní, kdy jsou za hranici považovány čtyři roky dítěte. Když dojde k následnému bilingvismu (po naučení a přijetí prvního jazyka nastává osvojení druhého), bývá to někdy označováno jako
diglotismus. Nejčastější je
bilingvismus souběžný, kdy se v podstatě neliší osvojení dvou jazyků od osvojení pouze jednoho.
Důležitá je především přijatá strategie. Dítě si musí osvojit tuto strategii, aby mu umožnila odlišit tyto dva jazyky od sebe (Swain, 1977).Swain se domnívá, že určité relativní jazykové opoždění bilingvních dětí je normální, protože se musí naučit odlišit od sebe specifická pravidla dvou jazyků. Pro bilingvní dítě je součet lingvistických struktur, které se má naučit ovládat, vyšší než v případě jednoho mateřského jazyka. Bilingvní dítě se tedy v jazykovém vývoji ve skutečnosti nezpožďuje, ale je lépe přijímat jeho realitu „bilingvismu jako mateřského jazyka“.
Zdá se, že
dosud nejefektivnější strategií k přijetí dvojjazyčnosti poskytuje zmíněné „Grammontovo pravidlo“, podle něhož dítě na jednu osobu hovoří stále týmž jazykem (Grammont, 1902).
V roce 1966 řekl Brunner:
„Jdeme od komunikace k jazyku.“
Učíme se mluvit jen jednou, důležité je naučit se to dobře. Postupujeme od nespočetných jazykových aktů, které se pomalu organizují a strukturují. Z toho vyplývá, že
dítě vystavené dvěma jazykům nemá důvod k tomu, aby se jeho jazykový vývoj opozdil či narušil. Dítě se musí naučit rozlišovat existující jazykové kódy
(Brunner, 1966).V jazykovém vývoji bilingvního dítěte je možné rozlišit několik etap, které popsal Saunders:
1. stadium
Trvá zhruba od objevení řečových aktivit do dvou let. Až do 18 měsíců dítě vyslovuje hlavně izolovaná slova. Zhruba do dvou let potom trvá období dvouslovných asociací.
Během tohoto stadia vlastní dítě jediný lexikální soubor, který obsahuje slova vypůjčená z obou jazyků.
Jeho aktivní slovník je avšak omezený. Když vysloví nějaké slovo v jednom jazyce, obecně je neschopno podat jeho náhradu v jazyce druhém.Saunders uvádí, že naneštěstí již v tomto raném stadiu definovaném jako „indeterminované kódování“, když dítě pojmenovává věci kolem sebe nezávisle v kterémkoliv jazyce (zřídka v obou), se někteří rodiče znepokojují a začínají si stěžovat na to, že jejich dítě nehovoří správně ani jedním ze dvou jazyků. Je proto důležité vědět, že to, co se děje v tomto období, není žádnou úchylkou ani výjimkou.
Dítě v tomto věku považuje tyto dva jazyky za jediný systém, ve kterém má k dispozici množství „synonym“, ale ze své omezené slovní zásoby používá pouze jedno ze dvou synonym.
2. stadium
Začíná přibližně od dvou let života dítěte.
Dítě si postupně rozšiřuje aktivní slovní zásobu ve dvou jazycích a postupně se začíná učit používat jazyk podle toho, s kým hovoří.
Přesto se může stát, že bude nadále tvořit věty, které obsahují prvky z obou jazyků, protože stejný pojem si neosvojí najednou v obou jazycích. Proto může zůstat ještě vázán na kontext, ve kterém byl naučen.Některé děti procházejí také obdobím, ve kterém označují stejný předmět najednou v obou jazycích.
To poukazuje na to, že si dítě začíná uvědomovat, že existují dva rozdílné jazyky, a tedy i lidé, kteří hovoří jednou nebo druhou řečí. Dítě si však v některých případech není jisté, jakou má lingvistickou identitu, a pro jistotu raději vyslovuje obě slova. I když dítě začíná užívat přesně pojmy daného jazyka, potřebuje určitý čas k tomu, aby si vypěstovalo tuto formu důvěry samo v sebe.Během 2. stadia se dítě rychle zdokonaluje ve schopnosti rozlišovat slovník obou jazyků, avšak neprojevuje ještě stejnou pružnost v gramatických pravidlech.
3. stadium
V tomto stadiu dítě jasně rozlišuje dané dva jazyky, a to jak jejich slovník, tak i gramatiku.
Jeho řeč nese známky jen minimální interference (prolínání). Jestliže se nachází v prostředí, kde je každý jazyk asociován ke konkrétní osobě, bilingvní dítě se k nim obrací v příslušném jazyce. Přechod do 3. stadia se děje postupně a vyžaduje dostatek času. Délka tohoto času, stejně jako stupeň diferenciace jazyků, závisí na mnoha faktorech jako:osobnost dítěte a jeho schopnosti,
postoj rodičů,
doba působení každého jazyka (Saunders, 1982).
Diferenciace jazyka podle partnera rozhovoru se objevuje až kolem čtvrtého roku, kdy již dítě rozlišuje jazyky od sebe jako takové, i když se vyskytuje ještě mnoho interferenčních jevů. Samozřejmě že toto postupné oddělování dvou jazyků je pro dítě tím lehčí, čím více mu v tom rodiče pomáhají. Grammontovo pravidlo – jedna osoba, jeden jazyk – je pravděpodobně nejvhodnější k tomu, aby pomohlo dítěti se co nejrychleji orientovat. Pro dítě je důležité, aby mělo lingvisticko-afektivní orientační body, které mu dovolí strukturovat jeho řeč a identitu. To je také důvod, proč by měli rodiče hovořit ke svým dětem jenom tím jazykem, který dokonale ovládají, jazykem, který jim dovoluje komunikovat perfektně, a to jak na úrovni emoční, tak rozumové.
MOŽNÁ RIZIKA BILINGVNÍCH DĚTÍ
Z výše uvedeného jazykového vývoje bilingvních dětí vyplývá, že
největším rizikem je nejednotný a nepromyšlený postup okolí spojený s obavami a úzkostí o řečový vývoj dítěte.
Dítě je tak vystaveno úzkostným požadavkům a předčasným nárokům ze strany rodičů, kteří mu však sami svým chováním (příkladně živelným přeskakováním z jazyka do jazyka) příliš nepomáhají.Je velmi důležité sledovat, jak dítě subjektivně prožívá status přítomných dvou jazyků, zda je na své jazyky pyšné a s případnou minoritou či jiným etnikem se hrdě identifikuje, či zda se za svou jinou příslušnost stydí.
Jistě je významný sociokulturní a ekonomický kontext, ve kterém se bilingvismus vyvíjí.
Důležitý je též respekt vůči psychogenetickým faktorům řečového vývoje jako takového.Bývá popisován bilingvismus s pozitivním vlivem, tzv.
aditivní („sčítací“) bilingvismus, kdy dítě nejen ovládne dva jazyky jako rodilý mluvčí, ale zároveň jsou mu v dětství vytvořeny předpoklady pro snadné učení se dalším jazykům. Jako by se mu procvičila potencionalita v senzitivní době pro příjem, osvojení, dekódování jazyka. Takové děti potom postupují lehce i v osvojení řady dalších jazyků.
Dvojjazyčnost sustraktivní („odčítací“)
popisuje naopak bilingvismus s negativním vlivem, který se projevuje třemi hlavními způsoby:semi-lingvismem
– dítě nehovoří přijatelně ani jedním jazykem, oba směšuje nesrozumitelným způsobem;újmou kulturního charakteru
– v širokém slova smyslu se projevují především potíže s identifikací dítěte a problémy další, velmi různorodé, příkladně mutismus, dyslexie, koktání, různé dysfunkce na úrovni chování;problémy
na úrovni kognitivní, které se projevují opožďováním v učení, horšími školními výsledky, pomalejším řešením úkolů.
DOPORUČENÍ PRO BILINGVNÍ VÝCHOVU
Rodiče bilingvních dětí si musí
předem ujasnit svůj postup
a potom ho důsledně dodržovat. Tento postup by měl vzít v úvahu jejich aktuální rodinnou situaci a možnosti, které poskytuje společnost. Měl by být maximálně ohleduplný k vývojovým potřebám dítěte. Ideálním prostředím pro osvojení jednoho i dvou jazyků je
přirozená situace bez stresu, která dítě sama o sobě motivuje k užívání jazyka.
Rodiče by neměli dítě nutit mluvit za určitých okolností určitým jazykem, zvláště ne ve věku, kdy ještě racionálně nechápe důvod nátlaku. Mělo by být užíváno již zmiňované Grammontovo pravidlo, kdy
dítě hovoří určitým jazykem na stále tutéž určitou osobu, což je pro ně srozumitelné. Tato osoba by však v jeho přítomnosti neměla přecházet do jazyka druhého, hovoří-li s jiným členem rodiny. Dítě potom nechápe, proč tak nemluví i s ním.
Rodiče by měli dítě
vést do takových kontextů, kde je pravděpodobnost „přepínání“ jazyků
velká a kde se v plné míře může rozvíjet a uplatňovat potenciál dítěte.Rodiče by měli
být trpěliví, uvědomit si, že se dítě během řečového vývoje v předškolním věku vypořádává s většími nároky než jeho vrstevníci. Kromě osvojení jazyka se musí naučit odlišovat bezpečně dva jazykové systémy a navíc se vyrovnat s identifikací s kulturami, které oba jazyky reprezentují a zprostředkovávají.
Pokud bych měla shrnout pravidla, která by se měla pokud možno v dvojjazyčné rodině dodržovat, jedná se o následující:
Podporovat dítě v dvojjazyčném osvojování řeči již od narození.
Zdravé dítě si osvojuje řeč spontánně. Nejdůležitější je pro řečový vývoj to, co dítě kolem sebe slyší. Řečový vývoj nezačíná s prvními slůvky, ale prakticky od narození. Dítě vnímá zvuky, hlasy, intonaci a melodii jazyka. Pokud chceme, aby dítě vyrůstalo dvojjazyčně, měli bychom mu umožnit kontakt se zvukovou stránkou řeči od jeho prvních dnů (hovořit s ním při mazlení, přebalování či hře).Učinit vědomé rozhodnutí, jakým jazykem chci se svým dítětem hovořit.
Při tomto rozhodování je důležité si uvědomit, v jakém jazyce se dobře cítím a v jakém jazyce se mi nejlépe navazuje pouto k dítěti. Jsou lidé, kteří nehovoří k dítěti svým mateřským jazykem, protože již třeba delší dobu pobývají v cizině a vazba k jejich mateřštině vyprchala.Dodržovat pravidlo jeden rodič = jeden jazyk.
O tomto pravidle je pojednáno výše.Snažit se být v tomto ohledu důsledný a případně analyzovat, proč toto pravidlo porušuji a v jakých situacích.
Důslednost není základem výchovy obecně, ale platí i pro bilingvní výchovu. Každý, kdo vychovával dítě dvojjazyčně, ví, že stoprocentně ho dodržet nelze. Jsou situace, kdy se automaticky přepíná do druhého jazyka. Dospělý by v těchto případech neměl trpět výčitkami svědomí, ale podobné situace by měl redukovat.Nečinit na dítě žádný nátlak při osvojování druhého jazyka.
Osvojování obou jazyků by mělo probíhat spontánně, aniž by dítě cítilo úsilí ze strany rodičů.Podporovat dítě v jeho snaze.
Nabídnout dítěti komunikaci v obou jazycích i mimo rodinu
(kamarády, návštěvu institucí). To je velmi důležitý aspekt dvojjazyčné výchovy. Rodiče by měli umožnit dítěti kontakt s ostatními dětmi z podobných rodin. Pokud je druhý jazyk jazykem menšiny, která je v majoritní společnosti organizovaná a pořádá nějaké akce, rodiče by dítěti umožnit se jich zúčastňovat.Rozvoj bilingvismu v dalším vzdělávání dítěte.
Pokud je druhým jazykem vedle češtiny příkladně francouzština, tak umožnit dítěti studovat česko-francouzské gymnázium.Rodiče by si neměli trpět pocity viny, když se jim dvojjazyčná výchova nedaří zcela podle jejich představ. To, že rodič není konsekventní a např. jazyky někdy střídá, může u něho často vyvolat pocit nespokojenosti či viny. Může pak v důsledku toho na dítě více naléhat a vlastní nervozitou negativně ovlivnit další řečový vývoj dítěte. Dítě tento nátlak může chápat tak, že neplní očekávání okolí a může ho to traumatizovat. Zvláště náročné je osvojování toho jazyka, který není jazykem země, v níž rodina žije. Dítě pak nemůže praktikovat jazyk v dětském kolektivu a může s ním hovořit pouze ve své rodině. Určitá slovní zásoba, užívaná s vrstevníky mu tak v jednom jazyce, kterým hovoří jen doma, chybí.
LITERATURA
BARTANUSZ, Š. Problematika dětského bilingvismu. Praha, 1998. Diplomová práce FF UK, vedoucí diplomové práce Lenka Šulová.
BERNSTEIN, L. Class, codes and control. vol. 1: Theoretical studies towards a sociology of lanugage. London: Routledge and Kegal Paul, 1971.
BRUNER, J. S. Towards a theory of instruction. Cambridge, MA: The Belknap press of Harvard University Press, 1966.
BLOOMFIELD, L. Language. London: Allen et Unwin Ltd, 1935.
GRAMMONT, M. Observation sur le langage des enfants. Paris: Mélanges Meillet, 1902.
LIPSKY, J. M. Spanish in the United States: Linguistic contact and Diversity. New York: Muton de Gruyter, 1993.
MACKEY, W. K. Bilingualisme et contact, des langue. Paris: Klincksieck, 1976.
MACNAMARA, J. The bilingualis linguistic performance: a psychological overview. Journal of social issues. 1967, 23/2, str. 58-77, 596-608.
MORGENSTERNOVÁ, M., ŠULOVÁ, L. Řečový vývoj v bilingvní rodině a interkulturní výchova. In: Logopedie 2005-2006. Česká logopedie: Praha, 2007.
MORGENSTERNOVÁ, M., ŠULOVÁ, L. A KOL. Interkulturní psychologie, Rozvoj interkulturní senzitivity. Karolinum: Praha, 2007.
MORGENSTERNOVÁ, M., ŠULOVÁ, L., SCHOLL, L. Bilingvismum a interkulturní komunikace. Praha: Wolters Kluwer, 2011.
SAUNDERS, G. Enfants bilingues, liexpérience diun apprentisage familial. Paris: Retz, 1982.
SCHMIDT-MACKEY, W. F. Language Strategies of the Bilingual Family. In: Mackey, W., T. Anderson, eds. Bilingualism in Early Childhood. Massachusetts: Newbury House Publishers, 1977, str. 132-147.
SWAIN, M. Bilingualism, Monolingualism and Code Acquisition. In: Mackey, W., T. Anderson, eds. Bilingualism in Early Childhood. Massachusetts: Newbury House Publishers, 1977, str. 28-36.
SIGUAN, M. AW. F. MACKEY. Education et bilinguisme. Lausanne: Unesco Delachaux et Niestl,1986.
ŠULOVÁ, L.‚ BARTANUSZ, A. Vývoj dítěte v bilingvní rodině. In: Mertin, V. a I. Gillernová, eds.
Psychologie pro učitelky mateřské školy.
Praha: Portál, 2003, s. 171-178.ŠULOVÁ, L., BARTANUSZ, A. Otcovská a mateřská mluva. In: Šulová, L. a CH. Zaouche-Gaudron, eds. Předškolní dítě a jeho svět. Praha: Karolinum, 2003, s. 279-304.
ŠULOVÁ, L. Specifický vliv otcovské a mateřské mluvy v počátcích řečového vývoje, Československá psychologie, roč. L, číslo 4, Praha: Academia, 2006, s. 327-341.
ŠULOVÁ, L. Výuka cizích jazyků od raného dětství? Možná rizika či výhody? Webové stránky portál jazyků.cz, 2008.
ŠULOVÁ, L., MORGENSTERNOVÁ, M. Řečový vývoj v bilingvní rodině a interkulturní výchova, In: Psychologie pro každý den. Praha: FF UK, 2009, s. 87-95.