Komunikace s dítětem týraným, zneužívaným a zanedbávaným

Vydáno:

Rodina poskytuje jedinci primární zkušenost od kolébky až do smrti a náš osobnostní růst je především podmíněn vzájemnou interakcí mezi jejími jednotlivými členy. Dítě potřebuje od svých rodičů, respektive pečovatelů, aby byly naplňovány jeho základní potřeby.

Komunikace s dítětem týraným, zneužívaným a zanedbávaným
Možnosti následné terapie
Mgr.
Kateřina
Schmidová
 
vedoucí Rodičovské linky
Jednou z důležitých potřeb je, aby bylo dítě podporováno a chráněno před nebezpečím vnějšího světa. Některé rodiny nejsou schopny tuto potřebu naplňovat a jsou více náchylné k násilí než k ohleduplnosti a vzájemné péči. Je samozřejmě mnoho faktorů, které jsou dávány do spojitosti s násilím v rodinách, a to od mezigeneračního přenosu násilí až po vysokou míru stresu v rodinách, kterou ovlivňuje tíživá sociální situace.
Ze statistik jasně vyplývá, že týrání a zneužívání dětí se děje především v rodinách. To musí vést odborníky k velké opatrnosti a citlivosti
v přístupu k vyhledávání, diagnostice a terapii těchto dětí.
V neposlední řadě se opakovaně diskutuje o tom, jak dětem, dospívajícím i dospělým, kteří procházejí nebo prošli touto zkušeností, pomoci tak, aby mohli mít pocit úspěšnosti a štěstí ve svém životě. Odborníci zabývající se touto problematikou tuší, že rodiny, které se dostanou na oddělení sociálně-právní ochrany dítěte či do ordinací krizových center, jsou pouhou špičkou ledovce. Pokud se
rodina stává pro dítě nebezpečným místem
či místem, kde je týrané, zneužívané a zanedbávané, hledá, byť s velkou opatrností, někoho, kdo mu poskytne bezpečí a přijetí. Ze své zkušenosti vím, že se velmi často svěřuje vrstevníkům ve škole či učitelům.
V případě, že se učitelé dozvědí o týrání, zneužívání či zanedbání dítěte, je především důležité
navázat s ním dobrý kontakt, vyjádřit mu přijetí, důvěru, respekt
a postupně s ním hledat adekvátní kroky k řešení. Právě ve škole se může stát, že dítě poprvé hovoří s někým o svém problému. Podle mých zkušeností se děti většinou nesvěří hned při prvním kontaktu.
Někdy si vybírají náhradní témata či si učitele v rámci kontaktu testují.
V některých případech dítě nemluví o své zkušenosti, ale buď se dotazuje „teoreticky“, či mluví o zkušenosti „jiného“ dítěte, kterému se údajně týrání a zneužívání děje. V tomto případě je důležité akceptovat tuto jeho formu komunikace a počkat na to, až v průběhu rozhovoru připustí, že týrání a zneužívání je vlastně jeho zkušeností.
Je zcela přirozené, že se mohou u učitelů u takto závažných témat objevit různé emoční reakce, nebo dokonce panika. Učitel může mít v tomto případě tendenci okamžitě s problémem něco udělat, což může být kontraproduktivní. Je potřeba, aby tzv. ukotvil sám sebe a neměl potřebu tlačit dítě do svého řešení, aby vnímal jeho momentální potřeby a možnosti.
Není vhodné dítě konfrontovat s tím, zda k týrání či zneužívání došlo.
Podstatné je ho pochválit za to, že našlo odvahu a sílu tuto skutečnost někomu sdělit. V průběhu hovoru potřebuje dítě pochopit, že není vinno tím, co se děje, že odpovědnost nese dospělý, který mu takto ubližuje.
Opěrným bodem hovoru
může být zjišťování, ke komu má dítě důvěru a na koho se může obrátit, kdo ho podrží. Pocit bezmoci často vede dítě k odpovědi, že nikdo takový není. Je dobré hledat společně možnosti, které by ho samotného nenapadly.
V případech zneužívání má dítě velmi často potřebu zavazovat učitele tajemstvím, které nesmí nikomu prozradit. Většinou se jedná o jeho opakovanou tendenci vytvářet tajnou koalici se zneuživatelem. Na koalici je důležité nepřistoupit, protože tuto skutečnost nelze slíbit. Je vhodnější s dítětem mluvit o obavách, které kolem celé situace má, a ubezpečit ho, že jeho informace nebude zneužita proti němu, ale použita pro řešení celé situace a vyhledání další odborné pomoci. Je nutné dítě předem informovat o krocích, které budou následně podniknuty.
V těchto případech je vhodné
konzultovat každý individuální případ s odborníky zaměřenými na tuto problematiku
a úzce spolupracovat s oddělením sociálně-právní ochrany dětí (popř. s Policií ČR), kam je učitel povinen případ oznámit. V případě týrání a zanedbávání má učitel tzv.
oznamovací povinnost
a je povinen tento trestný čin překazit, tj. zabránit, aby k němu dále docházelo. V případech sexuálního zneužívání nemá zákonnou oznamovací povinnost.
Po oznámení by měla následně proběhnout intervence ve prospěch ohroženého dítěte. Jednotlivé formy intervence v případech týraných a zneužívaných dětí mohou za sebou následovat v různém pořadí. Platí však, že
právní, podpůrné a terapeutické aspekty intervence
u týraných a zneužívaných dětí musí do sebe organicky zapadat a nesmí postupovat nezávisle na sobě, či dokonce proti sobě. Protože špatně provedená intervence ve prospěch dítěte má za následek tzv. druhotné ubližování (sekundární viktimizaci). V tomto případě jde o to, že průběh vyšetřování traumatizuje dítě stejně nebo ještě více než samotné týrání či zneužití. Sociálního pracovníka oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) vnímám jako koordinátora případové práce, jehož postup by měl být předem promyšlený a konzultovaný s odborníky.
Mluvíme-li o účinné ochraně a pomoci týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem v rámci trestněprávní intervence, musíme nejprve
zabránit dalšímu týrání a zneužití a dítě patřičně ochránit.
Může se jednat o okamžité odebrání dítěte z rodiny na základě tzv. předběžného opatření do zařízení nabízejícího okamžitou pomoc, předání dítěte do péče blízké osoby či pěstounské péče na přechodnou dobu. Dalšími nezbytnými kroky jsou řešení právního rámce ochrany dětí, trestní řízení týkající se pachatele a zajištění sociální, terapeutické práce s poškozeným dítětem a jeho rodinou.
Mezi odborníky se v případech léčby týraných a zneužívaných dětí či dospělých objevují různé názory, a to od skepse, že trauma z týrání a zneužívání nelze v jistém smyslu napravit, až k přehnaným očekáváním náhlého uzdravení. Domnívám se, že pravda je někde uprostřed. Týrané a zneužívané děti mohou v rámci terapie změnit samy sebe, mohou se „vyspravit“ a získat zpět ztracenou identitu. Terapii u těchto dětí a dospělých si představuji jako
vývojový proces,
při němž je cesta v konečném důsledku cílem a terapie může odklízet těžkosti, které vedou k uzdravení.
Děti by měly být
doporučovány do terapie bezprostředně po odhalení týrání a zneužívání nebo v případě, že byly zjištěny projevy sexualizovaného či jinak znepokojivého chování.
Což samozřejmě není v našich podmínkách obvyklé, a to především z
nedostatku dětských terapeutů.
Často zůstává dítě se svým trápením samo a bez terapeutické či jiné pomoci. Terapeuta vyhledá až v pozdějším věku, respektive jestli ho vůbec vyhledá. Terapie těchto dětí není jednoduchá a v adolescenci se může
úkol integrovat zážitek traumatu do adolescentní identity
stát neřešitelným konfliktem. Na počátku terapeutického procesu je důležité věnovat značnou péči vytvoření základní důvěry mezi terapeutem a dítětem.
Přítomnost pozorně naslouchajícího dospělého v tak důvěrném vztahu, jakým je terapie, dítě vnímá jako nanejvýš riskantní. Nevědomě totiž očekává, že dospělý bude dalším zneužívajícím, a přitom doufá, že by to tak nemuselo být. Takže zažívá střídavě pocity naděje a náhlé důvěřivé blízkosti, stejně jako náhlé záchvaty strachu a beznaděje. Je důležité respektovat jeho způsob obrany. Nějakou dobu trvá, než se proces mezi terapeutem a dítětem stane bezpečným, pocit ohrožení se může periodicky vracet.
V průběhu celého procesu
od odhalení týrání a zneužívání přes následnou intervenci až po terapii musí učitel vnímat a respektovat změny, kterými dítě i rodina prochází, ať už se jedná o úzkostné, agresivní, či jinak nápadné chování.

ZDROJE
 
DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. a kol. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995. ISBN 80-7169-192-5.
 
SCHMIDOVÁ, K.
Týrané a zneužívané děti a dospívající. Děti a jejich problémy III.
Praha: Sdružení Linka bezpečí, 2010. ISBN 978-80-254-6840-1.
 
VODÁČKOVÁ, D.
Krizová intervence.
Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-342-0.