Zlatá karabina – ocenění pro nepostradatelné zástupce ředitelů
„S naším Pepou není prohraných bitev“
Přinášíme rozhovor s Josefem Končelem, který je jedním z nejdéle působících zástupců mezi nominovanými. Obdivuhodné je také to, že spolu s panem ředitelem Musilem tvoří nerozlučný tandem neuvěřitelných 27 let. „Vypiplali“ spolu Gymnázium Jana Palacha od prvních krůčků do dnešní dospělosti. Výsledkem je respektovaná a oceňovaná škola. Nominaci na ocenění Zlatou karabinou podal pedagogický sbor, což svědčí o popularitě pana zástupce „na zámku“ = v ředitelně i „v podzámčí“ = ve sborovně. Jaký je vítěz Zlaté karabiny 2018 – jaký je jeho zdroj pohybu, které historické období je jeho oblíbené a jaký je jeho recept na úspěšné zástupcování –, poodhalí následující rozhovor.
Jste výhercem Zlaté karabiny 2018, ocenění pro nejlepšího zástupce ředitele. Co pro vás tento úspěch znamená?
Vzhledem k tomu, že mě nominovali hlavně kolegové, beru to jako ocenění jejich schopností takovou úspěšnou nominaci sepsat. A samozřejmě mě velice potěšilo, že si s tím dali tolik práce, asi mám opravdu jejich důvěru a podporu. Udělali mi velkou radost.
Která z cen za vítězství ve Zlaté karabině vás potěšila nejvíc?
Bezkonkurenčně nejvíce mě potěšila právě nominace od kolegů. Z cen to byl asi víkendový pobyt v Jizerských horách. Mám to tam rád a zrovna krásně vyšlo počasí.
V roce 2018 jste oslavil také čtvrtstoletí ve funkci zástupce na Gymnáziu Jana Palacha a současně i 25 společných let v tandemu s panem ředitelem Musilem. Zkuste se ohlédnout a zhodnotit, na co jste hrdý, co byste udělal jinak, co bylo těžké a co bylo „motorem“, který vás hnal vpřed?
Vezměme to po pořádku. Úspěšná spolupráce s panem ředitelem je podle mého založena jednak na podobných názorech, a to nejen v oblasti vzdělávání, jednak na vzájemném respektu. Důležité je též dobré rozdělení kompetencí.
Ohlédnu-li se zpět na celých těch už 27 let na GJP, dobrý pocit mám z mnoha věcí. Z dávnější minulosti asi hlavně z toho, že jsme to nevzdali ve 2. polovině 90. let, kdy se soukromým školám nedařilo. Tehdy u nás byla inspekce a paní inspektorka sice napsala příznivou inspekční zprávu, ale doporučila nám, abychom činnost školy ukončili, že studenty mít jako soukromá škola nebudeme. Pan ředitel mě tehdy svým odhodlaným přístupem přesvědčil, že, na rozdíl od jiných, to nikdy nevzdá a že školu udržíme. A školu jsme skutečně udrželi a vybudovali jsme z ní respektovanou instituci. Dnes nás velmi těší, když přijdou naši absolventi a nabízejí své služby. Činí tak sami, ze své vůle a nezištně, to je pro nás velká odměna.
Zpětně by člověk udělal jinak leccos, ale myslím, že nic podstatného by z této možnosti, kdyby ji člověk měl, nevyplynulo. Chybami se člověk učí, nesmějí být ale fatální.
Žádný motor mě vpřed nežene, já nejsem typ dravce, přeformuloval bych otázku spíše ve smyslu, jaký je můj „zdroj pohybu“. Ten vychází asi ze dvou věcí. Z povahových vlastností, v tomto případě je asi v popředí odpovědnost a pocit, že člověk pracuje, jak nejlépe umí, a z toho, že člověk zkrátka má svoji práci rád.
Jako jediná obsahovala vaše nominace také přílohu, a to obraz „Franz Končel“. Franz Josef je výraznou postavou našich dějin a v souvislosti s ním se vybaví přídomky jako pracovitý, disciplinovaný, dochvilný, šetrný. To vše prý máte společné. Jen v počtu „audiencí“ ho rozhodně předčíte. th Jak vnímáte srovnání vás s touto legendou?
Je to trochu úsměvné, nejsem Franz Josef, nicméně studenti rozpoznají, že mým oblíbeným obdobím je konstituování české občanské společnosti v 19. století, a tím se nelze bez mocnáře zabývat. Asi s tím souvisí i to, že když chci, aby odváděli dobrou práci studenti i učitelé, nemohu se já nesnažit dělat ji dobře také. I když se výsledek třeba nezdaří, poctivost cesty k cíli by měla být vidět. Jsem sice asi spíše konzervativní člověk, ale rozhodně ne ten, který žije v minulosti.
Motto nominace bylo „s naším Pepou není prohraných bitev“. To vehnalo slzu od oka i otrlejším členům poroty a svědčí to o krásném vztahu s kolegy i studenty. Podělíte se o know-how, jak se toho dosáhne?
Za touto vtipnou větou (když už jsem učitel dějepisu) bych nic velkého asi nehledal. Možná kolegové chtěli říci, že je na mě spolehnutí. Já musím naopak konstatovat, že mám velkou oporu v nich.
Studenty se snažím vést k přijetí toho, že se musí bojovat, ale nejde jen vyhrávat. Chybujeme všichni, důležité ale je, jakým způsobem se prohraje. Když je člověk neúspěšný, ale pochopí, proč tomu tak je, a snaží se věci napravit, je všechno v pořádku. Musí ale uznat svůj podíl viny. Mnoho milníků dějin, nejen našich, nejsou zrovna výhry. Zásadní je ale reflexe neúspěchů, která bývá velmi rozdílná, a odlišné jsou potom i následné cesty jak jednotlivců, tak i národů. Důležité je, co si člověk z úspěchu i neúspěchu odnese, to mě zajímá a studenti to vědí.
Co byste poradil začínajícím kolegům zástupcům – co je zásadní a na co naopak neplýtvat energií, aby škola „šlapala“ tak jako ta vaše?
Zástupce se stará většinou o hladký průběh každodenního života školy, denně musí dělat spoustu drobných rozhodnutí, aby byl nápomocen kolegům i studentům. Měl by mít v hlavě rozvrh a harmonogram školních akcí, aby dokázal všechno skloubit dohromady. Bohužel, energie utíká jako z prasklého potrubí kvůli byrokracii, kterou se ve škole snažíme sice minimalizovat, ale např. téměř po celý rok musí člověk myslet na to, aby něco neprošvihl s organizací maturit.
Zcela zásadní je podle mého názoru to, že musí být pro studenty i kolegy přesvědčivý, oni musejí vidět, že s nimi nehraje hru a že nikomu nestraní. Kdyby uzavíral nějaké sborovnové koalice, nikdy by to nebylo pro školu prospěšné. Pokud přichází do funkce zevnitř školy, mělo by se tak stát jen tehdy, je-li komunitou školy považován za dobrého učitele.
Denně je konfrontován s množstvím informací a emocí. Aby svoji roli zvládl, musí se umět rozhodnout, jak s tou spoustou podnětů naloží. Měl by odlišit, co není v danou chvíli důležité, co vyřeší sám (s kolegou, studentem, s předmětovou komisí), k čemu potřebuje konzultaci či pomoc ředitele školy a co naopak vůbec není v jeho kompetenci. Na druhou stranu potřebuje důvěru ředitele, aby se mohl rozhodovat samostatně.
Energii také ušetří tím, že své reakce dobře zvažuje. Protože na jeho slova jsou kolegové citliví, není třeba zavdávat podněty ke zbytečným nedorozuměním.
Podle slov vašeho pana ředitele pomáháte plnit sny nejen jeho, ale i celé školy. Prozradíte, jaké jsou ty vaše?
Slovo sny je pro mě příliš velký výraz, ale před několika lety jsme začali pracovat na změně ŠVP. Chceme, aby vzdělávání, které nabízíme, bylo smysluplnější (obsahově i způsobem výuky) pro studenty i učitele, abychom více o tom, co učíme, komunikovali a na podobě obsahu spolupracovali. Daří se to, ale rozhodně nejsme na konci cesty – a to je vlastně pro mě v mých 56 letech dobrá zpráva. Nemohu tak zkostnatět a zbytek profesního života se oddat rutině – už jednou jsem řekl, že nejsem Franz Josef.
Důležitá je tolerance, respekt a důvěra
Martin Provazník je držitelem bronzové karabiny 2018 a zástupcem ředitele Františka Rady na ZŠ Strossmayerovo náměstí, Praha. Tato škola je názorným příkladem, jak je tandem ředitel a zástupce pro chod školy klíčový. Ze školy „na zavření“ se stala pod taktovkou tandemu „Rada–Provazník“ nejžádanější škola na Praze 7. Obdivuhodné je mimo jiné to, s jakým nasazením se věnuje žákům cizincům. V nominaci na ocenění Zlatá karabina zaznělo: „Je to klidná síla s humanistickým přístupem.“ A po přečtení rozhovoru bude zřejmé, že je to tak.
Jste držitelem bronzové karabiny, ocenění pro nejlepšího zástupce ředitele. Co pro vás tento úspěch znamená?
Abych se přiznal, bylo to pro mě veliké překvapení. O existenci ankety jsem do té doby věděl okrajově a o nominaci vůbec nic. Kolegové do poslední chvíle vše úspěšně tajili. Měl jsem pouze informaci, že se koná konference pro zástupce a že by bylo fajn se tam objevit. Po úvodním šoku z ocenění jsem si uvědomil, že už uteklo skoro šest let, kdy se této profesi věnuji, a těch šest let bylo náročných, ale krásných a nelituji ani jedné vteřiny. Je přece krásné mít za cíl pomáhat vytvářet dobré a bezpečné prostředí pro vzdělávání dětí.
„Stross“, tedy Základní škola Strossmayerovo náměstí, se stala pojmem. Je unikátní proměnou, která se udála v poměrně krátkém čase. Jak se takový malý zázrak podaří?
Mám radost, že víte o „Strossu“. (smích) Slovo zázrak je krásné, ale bál bych se ho, protože zázraky se dějí málo a téměř se neopakují. Víte, pořád si myslím, že jsme pouze obyčejnou státní školou v progresivní lokalitě, která řeší problémy jako jiné školy nejen v Čechách.
Co je tedy tím zázrakem? Recept vám nedám, protože ho neznám. Ale co funguje po staletí, je slušnost a také otevřená komunikace a vize. Naší vizí bylo udělat v prostředí státní školy dobrou školu a využít k tomu běžné možnosti.
Vy a „váš“ pan ředitel Rada působíte jako harmonický a vzájemně se podporující tandem. Jak jste se našli a jak budujete vzájemný vztah?
Děkujeme za kompliment. V dobrých věcech hraje svoji roli trochu náhoda. František náhodou (to jsou jeho slova) vyhrál konkurz na ředitele základní školy. Znali jsme se dřív, ale dlouho jsme se neviděli. Najednou zvonil telefon se zajímavou nabídkou. Proběhla schůzka a začala se budovat škola. V té době jsem působil v oblasti vzdělávání dospělých v Pardubickém kraji a šlo o to, se rozhodnout. Jak jsem již říkal, nelituji ani vteřinu.
Co nás drží pohromadě? Jsem o půl hlavy větší (smích). V každém vztahu je důležitá tolerance, respekt a hlavně důvěra. Bez vzájemné důvěry by to opravdu nešlo. O to víc si vážím tohoto ocenění. Nad vodou nás také drží humor a rádi společně zajdeme posedět a popovídat o všem možném.
V čem je vaše zástupcovská role náročná?
Chvíli jsem přemýšlel, jak tuto roli charakterizovat. Vizuální podoba ocenění jako horolezecké karabiny je vlastně krásně výstižná. Karabina pomáhá a horolezci říkají, že musíte věřit železu. A jsem zase u té důvěry. Každý den se pohybujete v rozpětí od administrativy až po to, být dobrý učitel, kolega, a to je náročné rozpětí plné komunikačních situací, ne vždy pouze příjemných. Neustále se snažíte motivovat celý tým k cestě za společným cílem, dodržovat termíny, k tomu je potřeba relax. Pro mě je to rodina, příroda a dobrá kniha.
Věnujete značnou pozornost práci se žáky cizinci. Kde vidíte největší úskalí, jaká opatření by vám usnadnila život?
Důležité je vnímat inkluzi jako přirozenou věc a obávám se, že to naší společnosti pořád moc nejde. U dětí cizinců je potřeba zvládnout co nejrychleji komunikační dovednosti v češtině tak, aby mohlo probíhat kontinuální vzdělávání. K tomu je potřeba například asistentů, možností výuky češtiny jako cizího jazyka. Školská legislativa bohužel tuto podporu moc neřeší. Důležitá je také podpora vyučujícím v oblasti metod výuky a práce s dětmi s OMJ (odlišným mateřským jazykem). V této oblasti dělají záslužnou práci nestátní organizace, které školám pomáhají. Ano, snažíme se věnovat inkluzi cizinců, ale pořád je to proces a cesta. Snažíme se nastavit efektivní systém výuky češtiny a samotného vzdělávání cizinců nově příchozích. Až budu spokojený s nastaveným systémem, tak vás rád pozvu.
Prý byste se rád vrátil do pozice řadového učitele. Opravdu? Proč?
Považuji to za nejkrásnější profesi. Pracovat s dětmi a mladými lidmi, vytvářet jim prostředí, ve kterém se mohou vzdělávat a hledat cesty ke svému životu, je přece krásné. Stejně jako s inkluzí mě mrzí, že v našich krajích si mnoho lidí této profese příliš neváží, a je to škoda, protože v okolním světě na to kouzlo už dávno přišli. Vzhledem ke všem činnostem, které během dne vykonávám, beru vždy učení jako třešničku na dortu.
Co byste poradil začínajícím kolegům – co je zásadní a na co naopak neplýtvat energií, aby škola „šlapala“ jako ta vaše?
Recept na zástupcovské smoothie: nadhled, trpělivost, tolerance, slušnost a trocha ze svého času – zamíchat a každé ráno vypít. (smích) Nezapomínejte ale na to, že jste také člověkem se svými potřebami, relaxujte, protože papír neuteče.
Zlatá karabina už je tu od roku 2014 a právě teď můžete nominovat své zástupce a zástupkyně do již 6. ročníku. Každoročně vybírá porota z nominovaných držitele zlaté, stříbrné a bronzové karabiny a dva (někdy tři) další oceňujeme za mimořádný počin. Podívejte se, kdo získal ocenění v předchozích ročnících:
2014
1. Monika Mandelíčková, ZŠ a MŠ Deblín
2. Jana Šenfelderová, ZŠ Lysá nad Labem
3. Martin Tyč, Gymnázium Žamberk
Dagmar Axamitová, ZŠ Bílina
Jan Podlena, Sportovní soukromá základní škola Litvínov
2015
1. Milena Vincenciová, ZŠ Bulharská, Ostrava-Poruba
2. Romana Fajmonová, ZŠ a Gymnázium Vítkov
3. Karla Javorková, Střední škola informačních technologií, Frýdek-Místek
Tomáš Řebíček, ZŠ Lesní v Liberci
Dana Petráková, ZŠ a MŠ Koloděje
Eva Zralá, ZŠ a MŠ Vojanova, Děčín
2016
1. Marcela Javoříková, ZŠ Mánesova, Otrokovice
2. Radka Bradáčová, MŠ V Lukách, Rakovník
3. Jana Radostová, ZŠ Ostrava-Poruba
Ivana Heiduková, ZŠ T. G. Masaryka Bohumín-Pudlov
Michaela Kuthanová, ZUŠ F. Pišingera, Trhové Sviny
Hana Pilařová, ZŠ Stráž
2017
1. Kateřina Červinková Houšková, ZŠ a MŠ Klas
2. Matěj Bíža, Gymnázia Evolution
3. Jana Raiskubová, ZŠ Mozartova, Olomouc
Zuzana Drtinová, ZUŠ Jižní Město
Martina Brachtlová, ZŠ a MŠ Karlovice
2018
1. Josef Končel, Gymnázium Jana Palacha v Praze
2. Věra Bartošová, ZŠ Bakov nad Jizerou
3. Martin Provazník, ZŠ Strossmayerovo náměstí, Praha
Radmila Laudová, 2. ZŠ Turnov
Miloslav Zajíc, Gymnázium Mnichovo Hradiště
Rozhovory vedla Naďa Eretová, připravila redakce časopisu Řízení školy. Autorem fotografií je Daniel Pražák.