Zápis - nutnost, či přežitek?

Počínaje probíhajícím školním rokem budou základní školy vyhlašovat řádné i náhradní termíny zápisu až v jarním období od 1.-30. dubna, čímž umožňují zákonným zástupcům dítěte postupovat v souladu s § 36 odst. 4 školského zákona. Standardně není znám počet dětí, který přijde k zápisu do dané vzdělávací instituce, a to obvykle ani těch spádových. Odhad je sice možné provést na základě počtu předškoláků v nejbližších mateřských školách, avšak vzhledem ke svobodné volbě budoucí školy je toto číslo opravdu velmi přibližné. Tedy kolik zápisových místností nachystat, kolik učitelů účastnících se zápisu bude potřeba, kolik hodin bude trvat zápis a které dny. To je jen limitovaný výčet obtížně řešitelných záležitostí, které se na tento problém nabalují. Velmi pozitivní krok v této oblasti učinilo město Brno, které ve snaze o eliminaci této negativní situace zavedlo jednotný elektronický zápisový systém povinný pro všechny brněnské školy. Každá z těchto institucí tak má mimo jiné možnost již předem vidět počet spádových dětí. Systém je nápomocný i v průběhu celého správního řízení. A jestliže školy mají navíc zpracovaný vlastní komplexní e-registrační systém na termíny, časy, učebny, začne se vlastní zápis blížit komfortu 21. století.

Zákon nezákon, někteří rodiče zkrátka termín zápisu nezaregistrují. Přijdou v čase limitně se blížícímu létu, i později. Co s nimi? Bohužel nezbývá, než zorganizovat individuální zápis, protože dítě ve své podstatě nelze nepřijmout, pokud je volná kapacita. Tedy další administrativní zátěž pro školu. K této situaci dochází nezřídka u dětí-českých občanů v zahraničí. Stane se, že zákonný zástupce, který se svým potomkem pobývá mimo ČR, českou legislativu neřeší. Lze pouze doufat, že řeší alespoň zákony platné v daném státě, tj. dítě přihlásí na ZŠ v cizině. Většinou pak náhodně zjistí, že by potomek měl být registrován též v kmenové škole v ČR. A když nezjistí, tak kdo vlastně zjistí, že oni nezjistili?

I přes účast na zápise se však dítě nemusí v lavicích budoucí první třídy objevit. Tato alternativa přichází do úvahy v případě, že dítě není po dovršení šestého roku věku duševně nebo tělesně přiměřeně vyspělé. To znamená, že dostává slovo v ČR velmi populární „institut“ odkladu povinné školní docházky o jeden školní rok. Podle novely školského zákona žádá zákonný zástupce písemně ředitele školy o odklad v dubnu, a to současně se zápisem. K žádosti nutno vždy doložit doporučující posouzení příslušného školského poradenského zařízení a odborného lékaře nebo klinického psychologa. Byť nelze zatím čerpat z praxe, je velmi pravděpodobné, že většina rodičů ve výše uvedeném termínu podá pouze žádost bez příloh. Celkově tedy tato změna zákona jen opět přidá práci řediteli školy, neboť ten musí následně v zákonné lhůtě distribuovat Usnesení o přerušení správního řízení a Výzvu k doručení chybějících materiálů do určitého data. Poté, co rodič potřebnou dokumentaci dodá, je teprve vydáno Rozhodnutí o odkladu. Takže papíry, papíry a ještě jednou papíry. Možná by měl název této kapitoly spíše znít: „Ach ty papíry!“

Budiž v nadpisu kapitoly prominut podivný novotvar, silně připomínající obrozenecké složeniny typu „klapkobřinkostroj“ či „nosočistoplena“, ale vystihuje asi nejlépe podstatu situace. V případě odkladu totiž školský zákon skloňuje termín „přiměřená vyspělost dítěte“.

Zákon, jehož výklad by měl být jednoznačný. Co to je „přiměřeně“? Je „přiměřeně“ měřitelné? Existuje nějaký standard přiměřenosti? Kdy odklad ano, a kdy ne? Posoudí to odborníci. Ale v podstatě rozhodnou rodiče. Proč počet odkladů stoupá? Máme „pomaleji se vyvíjející děti“ než dříve? Anebo je kámen úrazu v oné „přiměřenosti“? Rodič, který si přečte v nějakých požadavcích na budoucího školáka, že si musí umět zavázat tkaničky u bot, se lekne: „Pepíček to ale neumí!“ A po válečné rodinné poradě jdou do pedagogicko-psychologické poradny, kde kromě tkaničky zjistí ještě řadu dalších chybějících dovedností. Odklad je na světě. Výše uvedené nechce zesměšňovat velmi důležitou práci psychologů či jiných odborníků, ani starostlivost rodičů, ale poukázat na cosi „shnilého ve státě dánském“.

Jestliže si odmyslíme veškerou administrativu nabalenou na zápisy z pohledu učitelů, a zejména ředitele, zůstane vlastní akt, při kterém předškoláci spolu s rodiči přijdou na zvolenou základní školu a absolvují zápisový proces. Proces? Není to spíš test, zkouška? Děti přece musí prezentovat své znalosti, dovednosti a jsou za to hodnoceny -slovně pedagogem, který dítě testuje, drobnými dárky („made in“ pracovní činnosti školáků) a na záznamovém archu, který vyplní opět učitel či jeho kolega vykonávající s ním zápis v téže místnosti. Pro děti může být celá situace náročná, stresující a navíc, vzhledem k vlastní povaze či strachu z neznámého prostředí a lidí, nemusí podat odpovídající (rodiči očekávaný) výkon. Nabízí se tedy kacířská otázka: je zápis vůbec nutný? Pokusme se na celý problém podívat z nadhledu, bez svázanosti legislativními příkazy.

Kdo dítě zná nejlépe? Samozřejmě otec či matka. Je ovšem otázkou, zda jsou schopni vzhledem k vysoké citové vazbě vyslovit objektivní závěry. Položme tedy otázku znovu. Kdo zná dítě nejlépe kromě rodičů? Pedagogové v mateřské škole. A jsme u jádra problému, u zápisu posuzuje předškolákovu připravenost cizí učitel. Proč nemohou do zápisu mluvit lidé z MŠ? Proč nejsou přítomni na zápise a nepomáhají tak učitelům ze ZŠ komplexně vyhodnotit připravenost dítěte?

Anebo pojďme ještě dál, proč to, zda jsou, či nejsou děti schopny zahájit povinnou školní docházku, nemohou primárně posoudit přímo v mateřské škole? Naprosto přesně vědí, co dítě umí, co ne, kde jsou jeho přednosti a kde slabiny. Navíc do noty tomu hraje legislativní změna školského zákona zavádějící povinný poslední ročník předškolního vzdělávání.

Z výše uvedeného pohledu se tedy jeví zápis jako zbytečnost zatěžující dítě, potažmo i jeho rodiče. A pokud je nutno konzervativně trvat na existenci zápisového institutu, pak zde chybí vyšší míra provázanosti mezi předškolním a školním vzděláváním, možnost spolupráce pedagogů obou typů škol na zápisu či třeba i během první třídy. Existuje vůbec kontinuita mezi MŠ a ZŠ? V určitém ohledu ano, ale obecně hodně vytržená z kontextu a nesystematická. To už je ale téma na jiný článek.

Zápis do první třídy je v českém podání rituál, událost, k níž se upíná pozornost celé rodiny. O to víc je nutné tuto akci kvalitně zorganizovat z pohledu školy. Nervózní paní učitelka, dlouhé čekající fronty či nevlídné prostředí rozhodně zážitek neumocní. Tedy asi by se zápisy obtížně vytrhávaly ze srdcí na tradice navyklých otců a matek. Nicméně fakt, že zmíněná procedura ve své podstatě není nutná, je realita. Směřovat k tomu je ale rozhodně během na dlouhou trať. V podstatně kratším horizontu lze ale minimálně zapracovat na co nejdokonalejší kontinuitě předškolního a základního vzdělávání a tuto provázanost promítnout i do stále skloňovaných zápisů.