Vítejte v továrně na olympioniky

Velmi. Navštěvují je individuality, panuje v nich velká soutěživost, prosazování "já, já, já". Žáci jsou zvyklí "jet sami na sebe", srovnávat se. Jsou živí, hlučnější, ale nikdy jsme neřešili kouření nebo šikanu, na to nemají čas. Jdou na trénink, přijdou domů "vyflusaní", rychle udělají něco do školy a jsou rádi, že spí. Kluci se hodně řežou, máme tady hodně hokejistů a u nich je to normální. Pošťuchují se, občas povalí skříň nebo rozbijí okno... Učím u nich ráda, ale na ukočírování kázně je to náročnější, učitel musí být tak trochu rozhodčí. Přísně držet pravidla - když fauluješ, jdeš na dvě minuty na trestnou. Ale v učení jsou rychlí, rychle chápou.

Spousta vrcholových sportovců - Eva Samková a koneckonců i naše Karolína - měla vyznamenání. I pan ředitel, který tady 15 let podepisuje vysvědčení, si všiml, že prospěch ve sportovních třídách bývá lepší. Taky tu ale máme děti, které jsou hodně sportovně nadané, ale ve škole jim něco vázne, mají třeba "dys-" problémy. Každé dítě potřebuje zažít úspěch, tak ho zažijí aspoň ve sportu. A jak jsou zaměření na výkon, chtějí se i ve škole vyrovnat ostatním, je to pro ně motivace.

Asi právě proto. Speciálně ve sportovních třídách musíme vztahy hodně probírat. V třídnických hodinách si povídáme, trénujeme empatii... Naopak soutěžení se úplně vyhýbáme, toho mají ve sportu dost.

Vlastně jen to, že děti nemají dvě hodiny tělocviku týdně, ale pět. V některém ročníku na úkor fyziky, v jiném na úkor přírodopisu, ale není to nijak zásadní rozdíl oproti jiným školám. Co je u nás skvělé - tělocvikáři jsou zároveň trenéři. Takže hokejisté mají na tělocvik svého trenéra, to samé biatlonisté, běžkaři. Propojenost školy a klubů mi přijde úžasná.

Občas, když mají třeba před závody, tak ano. Ale jinak se spíš snažíme, aby se hokejista dostal na běžky a bežkař šel na led.

Chodila na naši školu od druhé třídy. V té době sjezdovala, koketovala s tenisem, lákal ji i snowboard a zároveň vždy milovala hokej. Ten hrála od čtvrté asi do sedmé třídy, už jsme ji začínali vozit do Prahy na Slavii do ženského týmu. Pak přišla olympiáda v Turíně, úspěch Martiny Sáblíkové a pan učitel Suk, který má zásluhu na všech takových olympionicích, ji naložil a odvezl na rychlobruslařské soustředění. Tam se to během týdne zlomilo, obrečela hokej a přešla k rychlobruslení.

Roli určitě sehrála všestranná příprava. V atletice je dodnes držitelkou nějakých školních rekordů. Získala řád a vztah ke sportu - na tom mají zásluhu trenéři a učitelé tělocviku. Zdejší prostředí ji podnítilo jít si za svým, do třídy chodila se Samkovou a Charvátovou, seděly ve dvou lavicích za sebou. O rok výš byl Michal Krčmář a Karolína Grohová.

Počítáme s tím, že děti jezdí na soustředění, berou si úkoly s sebou. Biatlonisté nebo běžkaři mají v sezóně závod prakticky každý víkend, takže dbáme na to, aby se hned v pondělí nepsaly písemky. Vycházíme jim vstříc, ale musejí si všechno doplnit. Kolikrát musejí dělat i trochu navíc. Hokejisté, když přijdou v září do školy, už mají sezónu v plném proudu. Na jaře si dají měsíc volno a pak začíná suchá příprava. Sjezdaři mají suchou přípravu na začátku, a jakmile napadne sníh, jsou na horách. Na konci sezóny bývají unavení. Všichni.

Myslím, že ne - koneckonců sportovní třídy zařazujeme až od šesté výš, ale převis zájmu máme už v první třídě. Myslím, že se rozkřiklo, že tu vládne pohodová atmosféra, velmi dbáme na dobré vztahy. Nad nikým se nepovyšujeme, máme k dětem respektující přístup. Základem toho, aby děti byly schopné přijímat jakékoli informace, je pocit bezpečí. Když se cítí ohrožené, nedostane se do nich nic. Úlohou dnešní školy není předat encyklopedické znalosti, ty si každý najde jedním kliknutím na chytrém telefonu, ale ze školy by měli odcházet celí lidé. To znamená, že mají být vybaveni i vztahově, sociálně, aby uměli komunikovat a spolupracovat. Toho se držíme a je to asi něco, co dnešní rodiče v čím dál větší míře pro své děti chtějí.