Třída jako společný dům

Jak má tedy učebna současnosti vypadat? Téma její kvality se dnes příliš zužuje na fyzikálně-chemické vlastnosti. Prodejci tepelných izolací, světel a vzduchotechniky bombardují státní úřady i školy studiemi, které se věnují právě a pouze intenzitě osvětlení či obsahu CO₂ v místnosti a tvrdí, že jen automaticky řízené systémy to zvládnou. Jako by už učitelé ani neměli právo otevřít okna a třídu poctivě vyvětrat. Obdobně existuje spousta prodejců smart tabulí a 3D obrazovek, jako by už nebyl potřeba kvalitní učitel. Nakonec rozvěsíme výkresy dětí a považujeme za důležitější, že máme nejmodernější nucené větrání s rekuperací, LED stmívatelná svítidla, co reagují na intenzitu vnějšího osvětlení, a iPad. Na vizuální a funkční kvalitu tříd, která by podpořila kvalitu výuky, se přitom myslí velmi málo.

Škola, prostředí, v němž se utvářejí lidské osobnosti, představuje výsledek spolupráce různých vědních oborů. Od 20. let minulého století postupně přechází od instituce jako prezentace bohatství měst k více otevřenému a funkčnímu (až demonstrativně vědeckému) prostředí a snaží se ke školním lavicím přinášet více přirozeného slunečního světla, vzduchu i prostoru (např. užitím vestavěných skříní). Klade také důraz na to, aby se učebny staly příjemným a inspirativním prostorem, kde se cítíte skoro jako doma. Kde se můžete soustředit na práci ve známém prostředí díky pocitu samozřejmosti, pochopitelnosti a bezpečnosti. Školní učebny tak již od projektu mohou být koncipovány jako území určité skupiny dětí, které případní návštěvníci plně respektují a které zbytku školy může ukázat svou identitu, například pomocí prosklené části dělicích příček s dostatečně širokým parapetem vhodným k vystavování. Stejně jako se škola prezentuje jako celek navenek ve vstupní části, měly by se jednotlivé třídy prezentovat v rámci školy na kontaktu se společnou chodbou.

Pokud si uvědomíme důležitost přístupnosti a odpovědnosti k prostoru, můžeme vytvářet příležitosti pro žáky a učitele, aby přispěli k řešení vlastního prostředí a stali se tím z uživatelů jeho obyvateli. Abychom vytvořili podmínky pro větší pocit odpovědnosti a tím i větší míru angažovanosti při úpravě a vybavení prostoru, potřebujeme k třídě přistupovat jako k autonomní jednotce, jako k domku podél společné ulice (chodby), ve kterém děti spolu s paní učitelkou či panem učitelem rozhodují o tom, jak bude vypadat, jakou bude mít atmosféru, ale také ho společně udržují v čistotě. Součástí péče přitom může být i vědomí energetické náročnosti a úspornosti, nikoli jako autonomního systému, který nikdo ze třídy neovládá, ale tak, aby vztah mezi klimatem třídy a jeho obyvateli byl zřejmý a ovlivnitelný. Zvýšilo by se tak přinejmenším povědomí o teple a využívání energie. Charakter každého prostoru by závisel do jisté míry na tom, kdo rozhoduje o jeho vybavení, uspořádání a kdo se o něj stará či je za něj zodpovědný.

Jak výrazně může skupina uživatel ovlivnit prostor, který obývá, ukazují každý rok studenti tvořivě zaměřených fakult, kteří si dnes a denně svými osobními věcmi, nepotřebným nábytkem či zbytky stavebních materiálů nově uspořádávají vnitřní vybavení učeben. Proč bychom tuto tvůrčí činnost a zároveň budování zodpovědnosti i osobní angažovanosti nemohli přenést do jisté míry již na základní školy? Kolikrát se stane, že součástí učebny je i šatna ve formě háčků na stěně, k níž se váže povinnost dodržování pravidel čistoty prostoru. Proč bychom tedy nemohli udělat krok dál a kupříkladu zapojit děti již do plánování a samotného projektu školní budovy? Architekti a učitelé by tomu měli být otevření.

V rámci prostoru třídy budou vždy některé prvky trvalejší (např. šatna – pokud se pro ni rozhodnete –, hlavní tabule, místo s vodou, výpočetní technika) a jiné mobilní (zejména sezení, ale třeba i nízké skříňky, nástěnky a koberce). Některé prvky, jako jsou okna a orientace ke světovým stranám, je nutné brát jako danost a vědět, jak k nim přistupovat podle potřeb vyučování. Některé můžeme uvážit, jako třeba možnost přímého vstupu ze třídy na přilehlou terasu nebo zahradu. Vždy je potřeba pamatovat na vytváření jemnějších prostorových oddělení, tak aby sloužila i skupinám a jednotlivcům. Stejně jako je tomu v každém dobrém domě.

Je zřejmé, že návrh třídy souvisí i se způsobem výuky. Ten má velkou škálu variant a návrh třídy by je měl umožnit. Nikoli tak, že vznikne holý prostor vhodný pro cokoli, ale naopak inspirativní, který umožní propojení s okolním vnitřním i vnějším světem. Nepochybně by mohl být při návrhu třídy architektem připraven manuál možných využití, a to spíše jako inspirace a ilustrace možností než jako svazující pravidla. Stejně tak bychom měli s učiteli sdílet, ať již v rámci jejich pregraduální přípravy, či dalšího vzdělávání, místní i zahraniční příklady dobré praxe, které by ukazovaly různé možnosti úpravy tříd.