Smí učitel žákům vnucovat svoji ideologii?

Vydáno:

V úterý 13. listopadu jsem měl tu čest zúčastnit se diskusního setkání Akvárium ve Skautském institutu v Praze společně s ostatními hosty - Michalem Řezáčem (Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd), Robertem Čapkem (psycholog a lektor), Pavlem Kraemerem (Institut pro podporu inovativního vzdělání) a Jaroslavem Pinkasem (Ústav pro studium totalitních režimů). Téma znělo: „Smí učitel žákům vnucovat svoji ideologii?“ Celé setkání bravurně moderoval Tomáš Feřtek.

Smí učitel žákům vnucovat svoji ideologii?
Ing.
Jaroslav
Jirásko,
MBA,
ředitel ZŠ Lázně Bělohrad
Frekventovaným slovem večera byla „indoktrinace“. Celá diskuse se odvíjela od nedávno publikovaného případu učitelky veganky v mateřské škole o jejím ovlivnění dětí (děti přijaly za svůj postoj, že kdo jí maso, zabíjí zvířátka) do té míry, že si rodiče na učitelku stěžovali a ona na vlastní žádost ze školky odešla.
Snažili jsme se poodhalit hranici mezi tím, kdy učitel indoktrinuje své žáky a kdy ne. Zatímco gymnaziální učitel Michal Řezáč neviděl problém ve sdělování svých politických názorů a na otevřené diskusi se studenty, ve které jim běžně sděluje svá politická stanoviska, na základní škole se ukazuje, že problém s dogmatickým ovlivňováním postojů žáků je daleko reálnější. Čím nižší věk, tím více je dítě náchylné k bezvýhradnému přejímání učitelových názorů a postojů. Shoda panovala v tom, že školy mají být „tržištěm“ různých nápadů a základem plurality.
Robert Čapek zdůraznil, že jakýkoliv postoj učitel žákům nesmí sdělovat, dávat najevo, ale žáci mají vhodnými didaktickými metodami svoje názory a postoje tvořit sami, nezávisle na učiteli. Hrou děti a žáci dospějí k vlastnímu poznání a názoru.
Pavel Kraemer podotkl, že mnohá témata bez „indroktrinace“ vlastně nelze žákům sdělit (stavbu atomu, složení látek, většinu přírodních jevů a zákonů), že školy nemají podmínky ani kapacity na to, aby mohly žáky a studenty podpořit v tom, aby si na vše přišli sami. Robert Čapek zdůraznil, že při dobrém didaktickém přístupu žáci vždy na něco přijdou (jako příklad uvedl, že polovina třeba objeví to, že UFO existuje, a polovina, že neexistuje).
Velkým tématem se ukázala být „zakázka státu“, kterou školským zákonem stát školám ukládá - „pochopení a uplatnění zásad demokracie“. Škola má být nejen základní jednotkou demokracie, ale též má žáky k demokracii vychovávat. Ideální se ukazuje stav, kdy žáci demokratické prostředí sami ve škole prožívají a denně se s ním setkávají (společná dohoda na pravidlech, respekt k jiným názorům, přizpůsobení se názoru většiny, dodržování společně dohodnutých pravidel, aktivní zapojení do života školy...).
Co platí proti indoktrinaci? Mnoho konkrétního se během večera nepodařilo odhalit, ale závěrem zaznělo, že dobrou cestou může být etický kodex učitelů, žákovské nebo studentské samosprávy, vzdělaný učitel, který je „Osobností“, a skvěle odváděná didaktická práce rozvíjející samostatný úsudek žáků. Kdo jiný než učitel je denně v kontaktu se žáky? Právě on musí dbát o to, aby žákům nepředával dogmatické indoktrinační informace, ale vedl je k vlastnímu názoru a úsudku. Pokud se však jedná o otázku uvedenou v nadpisu tohoto článku, odpověď je jednoznačná. Učitel nesmí žákům vnucovat svoji ideologii a nesmí ji ani jakýmkoliv způsobem ukazovat jako jedinou pravdu.