Školství by se ke svým dlouholetým zaměstnancům mělo chovat slušně. Jestliže někdo po roce či dvou odejde ze školy jinam, tak mu jistě poděkujeme. Současně si můžeme pomyslet, že odchází za lepším nebo že se zmýlil ve svém zaměření. Ale co když někdo opouští školství po dvaceti, třiceti, nebo dokonce čtyřiceti letech nepřetržité služby? Skoro bych řekl, že je jedno, jestli odchází dobrovolně na zasloužený odpočinek, nebo "je odcházen" méně dobrovolně. Za tuto veledlouhou dobu odvedl obrovský kus práce a měli bychom mu říct, že si jeho práce vážíme a že mu za ni děkujeme. Dokonce i v situaci, kdy poslední fáze, tedy rozchod, není příliš přátelská ani pro jednu stranu.
Slušnost
PhDr.
Václav
Mertin,
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Je zřejmé, že pro efektivní fungování jakékoliv instituce jsou podstatné mezilidské vztahy. A není to jen fráze. Platí to pro vztahy učitelů a žáků, žáků mezi sebou, stejně tak učitelů. Představa, že chodíme do práce (do školy), do které se netěšíme, kam se dokonce bojíme chodit, protože šéf jen kritizuje, pravidelně křičí a nadává, je velmi nelákavá. Školní fobie u dětí není výmysl. I psychosomatické obtíže u dospělých jsou realitou. I když učitelé popisují nekorektní vztahy s některým kolegou nebo s vedením, je zřejmé, že se pro ně jedná o psychicky velmi náročné situace. Když dojde ke konfliktu s rodiči, ti za nějakou dobu odejdou a nevidíme je, ale s kolegou nebo s ředitelem se setkáváme každý den.
U dospělých pak častěji narážíme na psychosomatické poruchy, větší nemocnost, vyhoření. Když ani peníze nepředstavují dostatečně silnou vnější motivaci, pak je otázka, proč v takové práci setrvávat. A když učitel vyhodnotí, že jinou možnost pracovního uplatnění reálně nemá, stane se z něho otrávený, rezignovaný, zapšklý člověk, čekající na vysvobozující odchod do penze. Dobré mezilidské vztahy mají i "ekonomický" přínos. Asi každý z nás zažil, že potřebuje akutně pomoc druhého, jeho podporu. Pokud si zaměstnanci plní výlučně své individuální povinnosti a neohlížejí se na zájem celku, tedy i ostatních členů týmu, nemívá zde nějaká velká solidarita místo.
Na mezilidských vztazích je třeba systematicky pracovat - ve třídě má zodpovědnost učitel, ve škole pak ředitel. Například pravidelné třídnické hodiny by mohly sloužit právě posilování přátelských vztahů ve třídě. Stejný účel mohou naplnit mimoškolní akce třídy a podobně některé učitelské sbory pořádají společné akce. Neměli bychom podceňovat význam společných pozitivních zážitků. Součástí je i udržování kontinuity - všichni stojíme na ramenou těch před námi. Školství pak představuje vzor dětem, jejich rodičům i společnosti. Nemyslím, že školství je středem vesmíru a že učitel má odpovědnost za všechno, co se děje ve společnosti, na druhé straně je jeho význam větší právě proto, že dlouhodobě ovlivňuje mladou generaci.
Součástí výcviku přinejmenším vedoucích pracovníků by měl být trénink slušného chování. Vůbec to nemá znamenat, že by se mělo kolem všeho chodit jako v rukavičkách, že by se problémy měly zametat pod koberec. Asertivita patří k naplnění role šéfa i každé další osoby, která pracuje s dětmi. Méně příjemná rozhodnutí tedy musejí dělat rodiče, učitelé i ředitelé. A všichni by to měli dělat kultivovaně, i když přitom počítají s tím, že se setkají s odporem, nesouhlasem, nepochopením. Pracovník, který je aktuálně ve vztahu šéfem (tedy ředitel-učitel, učitel-žák, rodič-dítě), musí být v té chvíli zralejší, moudřejší, musí tedy unést víc. Na druhé straně křičící učitel, ředitel nebo ministr znevěrohodňují požadavky na slušné chování dětí. Znovu a znovu musím opakovat, že učitel, ředitel a rodič nemají nárok na vztekání a křičení. Ukazují tím zejména dětem, jak se mají řešit problémy. Školství má být přinejmenším pro rodiče a děti vzorem. Jestli chce získávat alespoň část ztracených pozic, musí se chovat ve všech směrech mravně a mělo by být majákem společnosti.
Abych se vrátil k tématu. Slušné rozloučení je nutné chápat jako úctu k vykonané práci. I ti největší radikálové stojí na ramenou svých rodičů a učitelů. Je známo, že dobré mezilidské vztahy dokážou vykompenzovat i horší materiální podmínky. Platí to stejně pro poslední uklízečku jako pro ministra. Byť v České republice není životnost ministra školství příliš dlouhá a kritika některých je ze strany veřejnosti velká, ve chvíli ukončení mise bychom jim měli poděkovat.