Slovo šikana se díky událostem posledních týdnů stalo tak zprofanovaným, že už o něm není zdánlivě co napsat. Televizní šoty, reportáže i komentáře na sociálních sítích bohužel černobíle hledají viníka, přiklánějí se na jednu či na druhou stranu a jako čert kříže se bojí připustit, že problém může být mnohem plastičtější a jeho kořeny sahají hodně hluboko. Nabízím dnes pohled na šikanu ze zcela jiného úhlu. Slýcháme o šikaně žáků, slýcháme o šikaně mezi žáky, dokonce o šikaně učitelů. Ale co šikana zasahující management, či přímo šikana samotného ředitele školy?
Mnohokrát bylo poukazováno na skutečnost, v jakém lisu je každodenně ředitel české školy. Teď přidala polínko pod kotel paní ministryně, že školy v některých případech váhají a že mají být jejich ředitelé rozhodnější. Díky za to, ale v tom případě je potřeba školám pomoci a také je v jejich snažení podržet.
Ředitel je stále častěji konfrontován s rodičovskou neochotou, až přímo neschopností uznat, že dítě něco špatného udělalo a mělo by nést odpovědnost. Rodič přichází s právníkem a ředitelova kompetence udělit důtku či jiné výchovné opatření je podrobována ryze normativním zkoumáním, z nichž se vytratí podstata věci. Například o nesmyslných školních řádech a dokazování jejich nedodržování jsem již několikrát psal. Je tolik popsaných případů ředitelů škol, nad kterými vyhrálo právní pojetí, popř. nad kterými vyhrála kontrolní mašinerie, že se bohužel nedivím jejich opatrnosti, naopak jí rozumím. Stejně tak věřím, že paní ministryně ví, že jí navrhované vyloučení žáka je stejně k ničemu řediteli základní školy. Dostali jsme se na hranu. Nejen v české společnosti, spíše se jedná o celou západní civilizaci, dochází ke krizi hodnot, roste napětí, netolerance a neúcta. Individualizační tendence vedou k posilování sobeckého já, infantilizaci a debilizaci společnosti. V této atmosféře musí stále častěji ředitel školy obhajovat svoje základní postoje...
Ředitel je stále častěji konfrontován se zřizovatelem. Politizace školství dosáhla takového stupně, že je namístě volat po radikální změně. Budu dnes velice konkrétní -zřizovatelem školy nemá být politik, je to špatně. Dlouho to vypadalo, že to půjde. Dlouho to vypadalo, že je smysluplné vzdělávat zřizovatele v oblasti řízení škol. Je to systémově špatně ze samé podstaty věci, jde o slepou uličku a cestu do pekla. Proč?
Pro odlehčení zacituji ze svého oblíbeného Švejka: „Před třemi týdny jste u tatínka vážil kravské kůže a teď se považujete za c. k. důstojníka, kadete Bieglere...“ Kolik zřizovatelů našich škol by si mělo uvědomit dosah tohoto podobenství a přiznat, že se může mluvit o nich. Výsledky šetření TALIS, mezinárodní doporučení, aktivity České školní inspekce i nový návrh kariérového systému učitelů vedou k posílení ředitele školy jako lídra pedagogického procesu. Vědí odpovědní lidé, že tento lídr pedagogického procesu může být neodborným zřizovatelem bez důvodu okamžitě odvolán (myslím zlikvidován), jak tomu chce nejnovější poslanecká iniciativa trapně se schovávající za jednu pražskou průmyslovku? To je přeci systémově špatně! Lídrovi pedagogického procesu může být nadřízena pouze zkušenější osoba - ano, mluvím o nějaké inovované podobě odborného odvětvového řízení. Nebo mám skutečně srovnat kvalifikační povinnosti ředitele školy a jeho zřizovatele? To by papír neunesl. Z několika diplomových prací mohu navíc dokladovat většinou byrokraticky pojatá kritéria zřizovatelů směrem k ředitelům škol a vyžadované ukazatele práce ředitelů - o pedagogickém procesu je tam zmínek jako šafránu.
Odstranění odvětvového řízení bylo vedeno obrozeneckými úvahami z devatenáctého století. Počítalo totiž s tím, že radnice si budou školy jako nejcennější statek hýčkat, podporovat jej a všemožně se starat o jeho rozvoj. Možná by to mohlo fungovat (osobně mi tehdejší změna byla z tohoto důvodu blízká, nebudu zastírat), ale to bychom po politicích museli vyžadovat rozum, nadhled, dobrou vůli a zejména odpovědnost. Nikoli ke straně a nejbližšímu volebnímu výsledku, ale ke škole, k žákům, rodičům a učitelům.
Stále dokola se píše o selhávajících ředitelích. Kauzu „padla facka na sále“ či šikanu pražské učitelky již zná zpaměti každý - to se samozřejmě nemělo stát. Ale co množství kauz ředitelů, na něž jsou psány nesmyslné anonymní stížnosti, s nimiž je jednáno politiky z pozice síly? Co kauzy ředitelů, jimž se dítě směje, protože právník rodičů dosáhnul svého nikoli z faktického, ale ryze formálního důvodu, o němž by se předchozí generace vůbec netroufly uvažovat?
Apel musí přesáhnout čtenářský okruh našeho časopisu, neboť jde o sociální problém s hlubokými kořeny. Lépe řečeno, jde o rakovinné bujení. Do našeho života jsme nesmyslně pustili právníky a pojmy jako čest, svědomí, morálka jsou jako z předminulého století. Snad nebudou za takových deset let známky na vysvědčení rozdávány u soudu.
Chceme toho po našich ředitelích stále více. Mohou svoji práci dobře vykonávat pouze tehdy, když jim to jejich okolí umožní a vytvoří jim pro dobrou práci podmínky. Že do těchto podmínek nepatří podezírání, jednání z pozice síly či existenční hrozby, není třeba dlouze rozebírat.