Mýtus sedmý: Může za to výchova!
Šikana: mýty a realita
PhDr.
David
Čáp
psycholog, lektor projektu Minimalizace šikany
Může za to výchova! Jak často právě touto větou definujeme příčinu všeho možného. Někdo vyrušuje, někdo je vulgární, někdo řeší spory hrubým násilím a někdo jiný se zase chová bojácně či nejistě. Název dnešního mýtu nechci úplně vyvracet, jelikož vliv výchovy na naše chování je samozřejmě nepopiratelný. Spíše chci vyvrátit jistotu, s jakou jej vyslovujeme. Jeho nebezpečí tkví zejména v tom, že se s tímto vysvětlením spokojíme a jsme rozladěni výchovnými metodami některých rodičů.
Proč nám tento „téměř“ mýtus tak vyhovuje? Protože nabízí vysvětlení a nenutí nás danou situaci řešit. U agresivního žáka konstatujeme, že takový prostě je, a nezbývá nám, než vydržet do jeho odchodu na jinou školu. Žák, který se nedokáže prosadit nebo ubránit ostatním, nás naopak navádí k povzdechnutí a k politování.
A proč v nás vyvolává negativní pocity vůči rodičům? Protože vidíme viníka a máme na koho svést odpovědnost za takové chování. To je ale nebezpečné, protože tím je v ohrožení spolupráce s rodičem. Někdy to chceme rodiči „pěkně vytmavit“ a říct mu, co svým přístupem k dítěti způsobuje. Pokud to uděláme ve stavu rozčilení, pravděpodobně dojde k porážce. Naší i nešťastného žáka. Rodič nás bude vnímat jako kritika a je velmi nepravděpodobné, že s námi bude spolupracovat a řídit se našimi radami.
Výchova vlastního dítěte je podle mého názoru ten nejtěžší úkol, který na dospělého člověka čeká. Vychovávat nás nikdo nenaučí. Spíše se snažíme vychovávat jinak, než to dělali naši rodiče. Uvědomujeme si jejich přehmaty, kterých se na nás dopustili a pokoušíme se jim vyhnout. Po nějaké době si možná uvědomíme, že se nevědomky k jejich chybám vracíme a opakujeme je. To však neznamená, že jsme všichni nespokojeni s tím, jak nás rodiče vychovávali. Jistě se ve své zkušenosti i inspirujeme. Kam tím ale směřuji? K jedné velmi důležité premise, která mne několikrát při práci s rodinou zachránila. Jde o to, že
prakticky všichni rodiče
(nepočítám ty, kteří své děti přímo a vědomě týrají)
vychovávají nejlépe, jak dokážou.
Někdy jim to možná moc nejde, ale určitě to myslí dobře.Na tuto premisu prosím pamatujme, až budeme rodičům vysvětlovat, že něco není ideální. Spíše než kritika zapůsobí ocenění, že se s námi o tak intimní věci, jakou výchova bezesporu je, hodlá bavit. Stejně tak je výhodnější poukázat na nevýhodnost takového jednání pro dítě, než sdělovat, co všechno je špatně. K tomu mne napadá ještě jedna důležitá věc. To je mytické přesvědčení, že vychovávají pouze rodiče. Podle mne nás obecně výchova v rodině připravuje spíše na setkání s dospělými než s vrstevníky. Rodina nás nikdy plně nepřipraví na život ve skupině, do které přichází každý s trochu jiným hodnotovým systémem, osobní zkušeností a odlišnými pravidly.
Toto je zcela jistě velkou výchovnou doménou školy. A není to úkol nikterak jednoduchý. Sladění různých rodinných zkušeností, pravidel a hodnot je možné pouze tehdy, pokud budeme společně tvořit pravidla ve třídě a ukazovat, jak spolu budeme vycházet. Tím se ale vracím k minulému mýtu, kde jsme se dotkli slova autorita. I na tomto místě chci zopakovat, že nejlepší prevence šikany spočívá ve srozumitelných pravidlech, respektu k druhým a otevřené komunikaci.