RVP pro mediální výchovu zestárly, učitel by měl proto sám vyhledávat nová témata a ta pak řešit ve výuce

Aktuálně nemáme žádná data, která by umožnila srovnání se zahraničím, poslední relevantní výzkum byl zpracován v roce 2009 na celoevropské úrovni a tam jsme byli jako země zařazeni pod průměr EU. Měřit mediální gramotnost je ale složité, protože se vždy posuzují jen některá kritéria, nikoli mediální gramotnost v celé své šíři. Navíc záleží na tom, co vlastně mediální gramotností rozumíme, a bohužel ani v tom často nejsou odborníci zajedno. Prostě nelze jednoduše odpovědět, zda jsme hodně, nebo málo mediálně gramotní. Jde ale říci, jak média používáme - jestli bezpečně, jak často, do jaké míry jsou součástí našich životů, jaké k nim zaujímáme postoje, jestli jsme k nim kritičtí, či nekritičtí, jestli jim důvěřujeme nebo jestli máme povědomí o svých právech vůči médiím. Taková data poskytuje například výzkum, který zadává každých pět let Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a nechává ho k přečtení volně na svém webu.

Problém máme. Ale nikoli proto, že bychom nebyli mediálně gramotní, ale proto, že mediálnívýchově nepřikládáme důležitost. Ti, kdo mají zájem, by měli mít příležitost se v oblasti médií dále vzdělávat, ať už formálně, či neformálně.

RVP byly psány před více než 10 lety, od té doby se vyvinuly nové formy marketingu a jiné formy mediálních obsahů,, který spoluvytvářejí další uživatelé. Se vznikem nových mediálních a komunikačních platforem a s větším zapojením běžných uživatelů do tvorby médií se proměňuje i jejich ekonomické fungování. Není dnes výjimkou, že je běžný uživatel schopný zaujmout i vydělat videem s nevalnou kvalitou obsahu. RVP by se měly podle mého názoru pravidelně aktualizovat. Obecně se ale předpokládá, že učitel nevychází jen z RVP, ale oblast médií sleduje a aktivně si vyhledává další témata, která se v oblasti médií aktuálně diskutují. To může být změna vlastnictví některých médií, ideál objektivity ve zpravodajství v souvislosti s analýzami vysílání, aktuálně šířené hoaxy nebo případy nabourání soukromí na sociálních sítích. Z toho pak učitel čerpá při přípravě výuky. Na konkrétních a aktuálních příkladech se ve výuce lépe ukazují i obecnější principy fungování médií.

Obecně se dá říct, že dříve se k mediální výchově přistupovalo tradičním metodickým přístupem, kdy měl učitel předat své know-how a naučit děti, co sám umí. Zpočátku to bylo rozlišování mezi dobrým a špatným obsahem, který média nabízejí, později snaha vybudovat v nich kritičtější přístup k médiím. V posledních desetiletích se ale i tenhle přístup zdá některým odborníkům příliš paternalistický, proto se nyní doporučuje konstruktivistický přístup, kdy učitelé navazují na znalosti a dovednosti, které si již děti osvojily dříve, třeba při používání digitálních médií s vrstevníky ve volném čase. Největší výzvou pro učitele zůstává učit děti samostatně kriticky posoudit obsah, nevnucovat jim svůj pohled, ale nechat je o obsahu médií přemýšlet, zkoumat ho a odhalit některé principy, souvislosti.

Kritický přístup k médiím znamená, že si umím vyhledat informace. Dokážu vyhodnotit obsah článku a srovnat ho s ostatními. Internet je plný zajímavých informací, ty ale mohou být ve vyhledávači často zařazené až daleko za nejnavštěvovanějšími či sponzorovanými stránkami, proto bych měla umět zvolit vhodná klíčová slova a vědět, jak vytáhnout relevantní informace i z periferie internetu. Ale nejde pouze o práci s informacemi on-line. Musím mít přehled o tom, jak různé mediální produkty vznikají a jak vznikaly v minulosti, například jak se vytvářejí zprávy, v jakých podmínkách, kdo rozhoduje o tom, co se stane zprávou, jaké různé vlivy se do tvorby novinářů promítají - ekonomické, politické, kulturní, redakční nebo osobnostní u jednotlivých autorů. Nejde o to odsuzovat Parlamentní listy, ale uvažovat o principech jejich tvorby, zákulisí, motivaci a o tom, jak se všechny tyto a další aspekty mohou promítat do jejich práce - a stejný princip uplatnit třeba i na tvorbu České televize nebo Hospodářských novin.

Měl by být určitě mediálně gramotný, ale to jsme zase u otázky, co to přesně znamená. Dá se vycházet z toho, jak popisuje mediální gramotnost a znalosti a dovednosti s ní spojené RVP, a přidat znalost nejnovějšího kontextu. Učitel by tedy měl například znát historický vývoj médií a to, jak se spolu s médii proměňovala společnost, způsoby, jak média zasahovala a zasahují do politiky, jak politici či PR média využívají, že jsou média součástí ekonomiky a zejména ta soukromá se řídí tržními principy. Učitel by měl média chápat i jako podnikatelský nástroj, uvažovat o tvorbě médií nebo provozování nejrůznějších on-line platforem jako o způsobu vydělávání peněz. Média nám na jednu stranu nabízejí nějaký obsah, ale za to si něco berou - ta tradiční prodávají naši pozornost zadavatelům reklamy, sociální sítě a další platformy vydělávají dále na datech, která jim o sobě poskytneme. Učitel by měl být také schopný kriticky vyhodnocovat informace.

Učitel by neměl věřit žádnému médiu bez výhrady, bez ohledu na to, zda jsou to alternativní, veřejnoprávní, či jiná média. Na sociálních sítích by měl umět pracovat a u dětí navazovat na to, co na sociálních sítích dělají. To ale neznamená, že musí mít nutně založený svůj účet. Znám i odborníky, kteří se v tématu sociálních sítí dobře orientují, ale účet na nich odmítají. Záleží na tom, jak chce učitel s tématem v hodině pracovat. Může jít ve snaze přiblížit studentům některé problémy ještě dál a například více využívat to, že studenti hrají ve volném čase počítačové hry. K tomu se ale potřebuje orientovat ve světě herního marketingu a vnímat celý kulturní kontext her. Neměl by počítačové hry vnímat jen jako zábavu či byznys, ale třeba i jako sociální systém, kde si každý najde, co potřebuje, ať jsou to virtuální přátelé, vlastní identita, nový životní styl, či prostor pro ventilování vlastní agresivity. Cílem je přimět studenty uvažovat o různých aspektech toho, co berou při hraní počítačových her jako samozřejmé.

Hodně se hovoří o generačních rozdílech ve využívání médií i v postojích k nim. Já si myslím, že rozdíl mezi středoškoláky a učitelem, který se narodil v 70. letech, zas tak zásadní být nemusí. Záleží na mnoha faktorech - jestli má sám děti, jestli se zajímá o nejnovější vývoj v oblasti médií nebo jestli se aktivně učí používat různé nové nástroje, které se v oblasti nových technologií objevují. Ale rozdíly mohou být již výraznější ve srovnání s o generaci staršími učiteli.

Mezi odborníky se diskutuje otázka, jestli ti, kdo vyrostli ve světě digitálních technologií, přemýšlejí jinak než předchozí generace. V roce 2001 se objevilo označení digital native a digital immigrant od Marca Prenskyho, které se do češtiny překládá jako digitální domorodec a přistěhovalec. Jedná se ale spíše o marketingové pojmy. Například přistěhovalci, místo aby pracovali přímo s e-mailem nebo s elektronickým textem, si ho raději vytisknou a zacházejí s ním jako s psaným materiálem. Pro mladé je přirozenější pracovat s elektronickým textem a věnovat se více mediálním činnostem najednou.

Někteří odborníci ale namítají, že je to uměle vytvořená hranice mezi generacemi, ne všichni mladí totiž mají k technologiím přístup nebo je používají jen k zábavě. Nová média či technologie nejsou záležitostí výlučně mladých. Generace prvních hráčů počítačových her zestárla a nyní již je ve věku, kdy má sama děti. Nejznámější sociální sítě běžně používají starší generace, kdežto mladí volí jiné, alternativní sítě či komunikační platformy, aby je dospělí nemohli kontrolovat. Podle dat ČSÚ z loňského roku je pouze 77 % domácností připojeno k internetu, zbývajících 23 % nepřipojených tvoří často senioři, kteří již nevidí potřebu se připojit. Najdeme ale i seniory, kteří moderní technologie vyhledávají a vzdělávají se.

K provedení nějaké změny v systému je dobré si nejdříve zanalyzovat situaci, ve které se nacházíme, zjistit, kde jsou slabá místa, a pak vypracovat strategii, podle které se budou nedostatky napravovat. To se snažíme s kolegy na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky již nějakou dobu dělat a v dohledné době hodláme své poznatky diskutovat s těmi, kteří o českém vzdělávacím systému rozhodují. Řešit je třeba například obsah mediální výchovy v RVP, zlepšit možnosti vzdělávání učitelů v této oblasti, zlepšit možnosti finanční podpory projektů, které se snaží mediální gramotnost zvyšovat nejen na školách, ale i mimo ně.

Obecně si ale myslím, že tu chybí spolupráce, komunikace a společná koordinace činností mezi zastánci různých typů gramotností, které jsou si velmi blízké - čtenářské, mediální, digitální, informační a dalších. Každá taková skupina zastánců se snaží bojovat za "svou" gramotnost, místo aby se uvažovalo o komplexnějším řešení. Přitom je zřejmé, že se zmíněné gramotnosti vzájemně prolínají a je důležité rozvíjet je všechny napříč kurikulem, ne upřednostňovat jednu před druhou. Politici, úředníci a koneckonců i ředitelé škol a učitelé pak z toho jsou právem rozladění či zmatení. Výsledkem je odmítání rozvoje jednotlivých gramotností, případně upřednostnění některé, která se zdá momentálně důležitá, protože v kurikulu na všechny není prostor.