Odpočíváte, sbíráte síly, čtete něco zajímavého, poznáváte nové lidi a v klidu si promýšlíte, co chcete udělat ve své škole, obci či ve svém vlastním životě. Kdy jindy než ve chvílích zastavení a ztišení duše dostáváme příležitost k reflexi, bilancování, přemýšlení... Kdy jindy si lze hýčkat nové myšlenky, nové nápady a kdy jindy je příležitost je nezapudit, ale naopak je rozvíjet a pohrávat si s nimi. Ti šťastnější, kteří si o dovolené nové myšlenky nehýčkají, protože umějí skutečně vypnout a odpočívat, si myšlenky mohou začít hýčkat nyní.
Tímto textem chci vyvolat polemiku, výměnu názorů, střet koncepcí. Možná vlnu nesouhlasu či úsměvů, ale s jasným cílem posunutí „loďstva“ českého školství o kus dále. Tedy do toho:
Je správné, aby byl ředitel školy do své funkce jmenován na dobu neurčitou, dříve by se řeklo „na věčné časy“?
Měla by se doba jeho působení ve funkci omezit na nějaké konkrétní období? Nenastal by potom syndrom druhého volebního období amerických prezidentů, kdy už nelze funkční dobu prodloužit a často to podle toho vypadá?Hodlám se na věc podívat z jiného úhlu pohledu: Vezměme si třeba starostu městské části ve velikém krajském městě. Co by mělo být jeho cílem? (A myslím, že situace by měla být stejná u krajského hejtmana.) Domnívám se, že dosažení stavu, kdy jsou všechny jím řízené školy výborné, fungující, vyhledávané a relativně oblíbené. Pustím se na tenký led, ale jaká je únosná míra rozdílu mezi vynikající a zaostávající školou? Mezi školou, na niž se nedá dostat ani s jistými kontakty, neboť je přeplněná, a školou, z níž raději žáci utečou do jiné městské části? Je to široká otázka, spíše pro sociology – jaký je žádoucí či naopak škodlivý rozdíl mezi elitou a podprůměrem, mezi nejvyššími a nejnižšími příjmy, mezi bohatstvím a chudobou a také mezi nejlepší a nejhorší školou?
Vrátím se ke své myšlence – je špatné svěřit zaostávající školu kapitánovi, který se na vlastní lodi osvědčil a jehož loď nyní právě pluje po širém moři? Není však hříchem nevyužít jeho potenciálu, zkušeností a získaných kontaktů, aby přijal výzvu a začal znovu? Je to jistě riziko a já v duchu cítím brunátnění mnohých čtenářů. Přečtěte ale prosím text až do konce, po vychladnutí raději ještě jednou.
Moje myšlenka nevznikla během prázdninového odpočinku plného sluníčka a soli, ale mnohem dříve. Mezi našimi studenty oboru Školský management byla již hezká řada ředitelek a ředitelů, kteří byli ve funkci nějakou dobu, vybudovali zajímavé věci, zhmotnili mnohé ze svých snů a nyní v době, kdy by si měli užívat, vychutnávat a ubrat plynu, přichází nepozván zvláštní pocit. Ten stejný pocit mi ale různými slovy popisovalo tolik lidí, že to nemůže být subjektivní záležitost několika jednotlivců. Pocit pozvolna přicházejícího vyhoření, jisté marnosti a zbytečnosti, ztráty smyslu práce, pocit opotřebování, bohužel spojený i s připouštěním si ubíhajících let. Někteří uvažují o odchodu ze školy či ze školství vůbec, někteří se bohužel postupně ztotožňují s rutinním vykonáváním řídicí funkce, až mám obavy, aby jim to nezačalo vyhovovat.
Je to jistě logické. V první fázi řídicí funkce přichází seznámení se s prostředím, školou. Etapa analýz, zkoumání terénu a personálních opatření trvá v průměru jeden až dva roky. Potom často přichází strmý vzestup. V období čtyř až šesti následujících let řídící pracovník naplňuje svou vizi, cizeluje svůj tým, staví další prostory, implementuje nový program. Nehledí na čas ani energii, práce jej zcela pohlcuje, a co je nejlepší, na škole to začíná být znát.
Jako žádný konjunkturální vzestup ani tato fáze není nekonečná. Není to ani možné. A v tom bude zakopaný pes. Řídící pracovník začne na onu rozvojovou etapu vzpomínat, často si ji idealizovat, což je obvyklý pohled na lidskou minulost. V tuto chvíli přichází jakási manažerská past. Školu již nelze posunout o takový kus jako v již zmíněných čtyřech až šesti letech. Neměla by právě v tento okamžik přijít ona zmiňovaná výzva? Jistě, někdo začne pracovat v programech pro vzdělávání jiných řídících pracovníků, ale mnozí by možná uvítali možnost projít si úspěšný cyklus znovu. Sám tomu věřím, neboť si podobné myšlenky vybavuji při vzpomínkách na zakládání školu, na níž jsem donedávna v Brně působil.
Uvědomuji si, že mé načrtnutí myšlenky o jakési rotaci ředitelů neosloví všechny. O to ani nejde. Rád kladu provokativní otázky a čekám provokativní odpovědi. Již slyším starostu malé obce, který si hledí své školy – konečně získal vynikajícího ředitele a pouštět jej ani po několika letech ve funkci rozhodně nebude! Ale pan starosta žijící o nějakých dvacet kilometrů dál má možná jinou zkušenost. Stejně tak v týle cítím kritický pohled rodičů, kteří znají svého ředitele, jsou s ním spokojeni a věří mu. Dále je možno diskutovat o názoru učitelů a nakonec samotných žáků. Budou ochotni připustit „kapitánův“ odchod? Milé čtenářky a milí čtenáři, jaký je váš pohled?
POZNÁMKA:
Tento text se zrodil již před sedmi lety, jako letní úvaha u moře. Nestálo by za to přemýšlet i o této oblasti? Co myslíte?