RNDr. VÁCLAV VĚTVIČKA
Dětství
Rané dětství bylo poznamenáno mým „rokem výroby“ (1937/1938), otcovou smrtí (1939) a přesídlením z Mnichova Hradiště na okraj Prahy. To byla oblast pražských „košťálníků“, zelinářů, kam jsem si chodil hrát a kde mne postihla infekce zahradnictví – a ta mne nevyléčitelně neopustila dodnes. Střední dětství ovládl sport, zejména ten vodní (sjíždění řek a kanoistika vůbec). Vyšší dětství bylo věnováno děvčatům a příležitostně i studiu a exkurzím do přírody (v obou případech). Vysoké dětství je obdobím okouzlení rozhlasovým mikrofonem, téměř jako smyslem života. A seniorské, spíš senilní dětství právě prožívám a je to úžasné období, které bych s ničím neměnil; jen jsem netušil, že tak bolí.
Prázdniny
Zůstali jsme s maminkou příliš brzo sami, a tak si mne na prázdniny rozebíraly rozmanité tetičky a „strejčkové“, dílem v okolí Bakova nad Jizerou, dílem v okolí Benešova u Prahy. Naučili mne jezdit na kole a plavat a být zvědavý (spíš než zvídavý). Jeden ze strejčků mne zavedl do Krušných hor, nad Nejdek, do Tisové, a tam jsem s místním Vilíkem pásl stádo 15 koz a chodil profesionálně (tj. za peníze) na borůvky. Dodnes bych to rád dělal. Později patřily prázdniny řekám – a brigádám. Myl jsem profesionálně okna, včetně úřadů na Václavském náměstí, jindy jsem hasil vápno a míchal maltu a byl šťastný při manuální práci – což mi také vydrželo dodnes.
Ředitel
S úctou vzpomínám na všechny školní ředitele. Třeba pan ředitel Sitte v Braníku, šedivý, štíhlý pán, idealistický komunista, se zastal maminky, která na téže škole učila a odmítla vstoupit do partaje. Nebo pan ředitel Hemer v Modřanech, noblesní pán s ohromným respektem u dětí, rodičů i kantorů. Svým způsobem byl ředitelem i pan děkan Petr Čepek na přírodovědecké fakultě, který mne přijímal jako nastupujícího ředitele Botanické zahrady UK v Praze – díky němu jsem pak mohl uskutečnit přestavbu/výstavbu nových skleníků této zahrady. Zastávám názor, že u ředitelů všechno začíná. Myslí-li na ostatní, dílo a výsledek je rozhodně lepší, než když jsou sebestřední.
Škola
Nádherné, třebaže krátké mám vzpomínky na první třídu s paní učitelkou Kotvovou v roce 1944 v Modřanech; měla na sobě vždycky něco růžového. Úžasná byla druhá třída obecné v Peci pod Sněžkou, jednotřídka s panem učitelem Matuškou. Pak už jsem byl zpátky na kraji Prahy, v Braníku a zejména v Modřanech, na měšťance, kterou jsem zažil před Nejedlého likvidací školství v roce 1953 (i když musím připustit že tak rozsáhlá likvidace – proti mnohem pozdějším letům – to nebyla).
Pan třídní František Jakubec nás naučil milovat sport a vlastní zem. Byl tělocvikář a zeměpisec; když mi zadal referát o řece Vltavě a já jsem ho přednesl, tak měl oči plné slz. Slzel ne nade mnou, ale nad řekou... Když jsme zlobili, stoupl si do dveří, a jak jsme odcházeli domů, každý ji pěkně slízl. Dnes už by za to seděl! Češtinářka Marie Parkanová pro nás dělala stínovou výuku ve svém pražském bytě, kde nás seznamovala s tehdy zakázaným Karlem Čapkem a dalšími. Profesorka biologie Janoušková na Dívčím reálném gymnasiu Krásnohorská (byli jsme tam první kluci v roce 1953) mne nasměrovala ke studiu biologie. Dodnes jsem jim všem zavázán. Zapomenout bych ovšem neměl na inspektorku Ludmilu Žofkovou, autorku učebnic češtiny a zemskou inspektorku českého jazyka, pozdější nositelku Komenského medaile, která mne naučila mluvit a psát tak, že se tím mohu živit. Byla spoluautorkou reformního školství s profesorem Příhodou a díky ní jsem asi vznikl. Byla sestrou mého budoucího tatínka a ředitelkou školy, kde učila má budoucí maminka...
Přestávka
Škoda že nemohu popsat jizvu, kterou mám na hlavě. Měli jsme ještě staré školní lavice pro 3–5 dětí (opravdu), honili jsme se o přestávce za tenisákem a já jsem v plné rychlosti narazil hlavou na roh oné lavice a prorazil si lebku. Přestávky byly naším rájem a těšili jsme se na ně možná víc než na poslední zvonění.
Vize
Odnaučil jsem se mít vize. Stal se ze mne konzervativec, který by vrátil čas do doby bez mobilů, tabletů a všech jiných vynálezů. My jsme si po škole šli ven hrát, až nás po soumraku matky naháněly domů. Dnes děti vyjdou ze školy, kam jsem i já chodil, nemluví spolu a jen mačkají a mačkají, ty movitější se jen dotýkají displejů. Sedí na lavičce v parku školy, na níž jsem sedával i já, nemluví spolu a mačkají a mačkají, dotýkají a dotýkají a posouvají a posouvají. Mám o ně i o nás trochu strach.