Reakce na letní přemítání

Vydáno:

Vždy je mi příjemnější, když mohu souhlasit a podpořit názory druhých, jenže Letní přemítání Václava Trojana (viz Řízení školy č. 7/2014, s. 10) mi to nedovoluje. V úvaze o osudu výborného, leč formálně nekvalifikovaného fyzikáře Milana a jeho ředitele, které lidsky naprosto rozumím, zaznívá několik problematických tónů, jejichž naplnění by školství podle mého přesvědčení nemohlo z dlouhodobějšího pohledu prospět.

Reakce na letní přemítání
PhDr.
Václav
Mertin
 
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK v Praze
Milan je nekvalifikovaný pouze a jenom proto, že nesplňuje nastavené vzdělanostní podmínky. Osobně rovněž nemám pedagogické vzdělání, takže kdybych šel učit psychologii na střední školu, byl bych nekvalifikovaný. Přitom si myslím, že kvalifikovaný jsem. Jenže bylo to moje rozhodnutí, za desítky let jsem si mohl tento dílek kvalifikace doplnit, takže ani v nejmenším nic nenamítám. Rovněž Milan se rozhodl, že si nedoplní vzdělání. Vím, že to bylo a je i dnes o něco složitější, že některé vysoké školy stále ještě možná hledí na učitelství zvysoka, protože jsou ty badatelské, ale kdo si cestu hledá, jistě ji najde. Minimálně se Milan již mohl přihlásit, protože v posledních letech či alespoň měsících se vysoké školy snaží mnohem víc.
Předpisy jsou nastaveny systémově. Žádný nemůže dokonale vystihnout veškerou mnohotvárnost života, nepočítá s jedinečností lidských osudů. Pracuji s dětmi a vidím, že většinu situací dokáže ošetřit, vždycky se však vyskytne případ, který je mimořádný, hodný zvláštního zřetele, který vyžaduje nestandardní řešení, se kterým předpis absolutně nepočítá. To však samo o sobě nemůže znevážit předpis. V té chvíli, alespoň v případě dětí, musí nastoupit zdravý odborný (stačí i lidský) rozum a někdo požádá a jiný zváží důvody a udělí výjimku. Neumím si představit, jak jinak uchovat společenskou srozumitelnost a řád a současně začlenit všechny Milany a případně Marie či Petry... Vůbec totiž nepochybuji, že podobných jedinečných osudů, tedy výjimek, je o něco víc. Navíc děti se sice v těchto kvalifikačních jemnostech nevyznají, ale jaký jim dáváme příklad, když říkáme, že pravidla sice platí, ale jen pro někoho!
Václav Trojan používá metodologicky nekorektní postup. Hodnotí Milana a jeho prostřednictvím i část předpisu ex post factum.Už má s Milanem letitou dobrou zkušenost. Má tedy v ruce velmi silný argument praxe, který akceptuji. Zkusme však stejný princip uplatnit do budoucnosti. Necháme všechny odborníky učit bez pedagogické kvalifikace a po pěti nebo deseti letech řekneme: „
Ty ano, ty ne, ty nemusíš mít příslušné vzdělání, protože jsi dobrý, zatímco ty si ho musíš dodělat.
“ Nebo snad věděl Václav Trojan už před dvaceti lety, že Milan bude tak vynikající učitel, že vlastně vůbec žádné speciální pedagogické vzdělání nepotřebuje? Jsem přesvědčený, že to ví až po několika letech Milanovy pedagogické praxe. Jinak by uměl to, co my ostatní stále neumíme a patrně umět nebudeme, totiž při přijímacím řízení na vysokou školu poznat nejen dobrého studenta (to nám jakž takž jde), ale i dobrého profesionála.
Trochu jsem znejistěl, jestli V. Trojan ví, že učitelské státnice nejsou jen z oborové didaktiky, ale také z psychologie a pedagogiky. Jistě i on se setkává s tím, jak velmi málo odborně sečtělí pedagogové vymýšlejí „originální“ psychologické a pedagogické postupy, které by si mohli přečíst ve vyzkoušené podobě na straně 68 nebo 124 běžné učebnice, z neznalosti objevují postupy, které se už dávno v praxi neosvědčily, nekriticky přijímají všelijaké nesmysly barnumské reklamy. Psychologie je při studiu učitelství velmi málo, právě na úkor fyziky, tedy odbornosti. Někteří odborníci stále ještě nechápou, že dnes není problém poznatek „vyrobit“, ale žákům a studentům efektivně „prodat“. A tak řada učitelů stojí zcela bezradně před žáky, kteří se nechtějí učit, otravují, jsou agresivní, nevychovaní, před rodiči, kteří se chovají podobně – a s tím samotná fyzika pomůže jen málokdy. Učitel je pak sice vynikající fyzik, ale pokud jde o management třídy, jednání s rodiči, zcela bezradný amatér.
Zajímalo by mě, jak se Milan vypořádává právě s těmi, které fyzika nebaví, kteří nemají na to, aby se účastnili fyzikálních olympiád, kteří zlobí a vyrušují? U nás nevnímám jako problém, že by učitelé nezvládali obsah učiva (i když jistě i zde možná existují výjimky), nicméně i kvalifikovaní učitelé mají problémy v komunikaci, sociálních dovednostech, diagnostice, managementu třídy, tedy v oblastech, ve kterých se rozhoduje, jestli se žáci budou chtít učit a jestli se něco naučí.
Možná zkoušející didaktici skutečně učili už dávno, ale co to má společného se zkouškou z didaktiky a se znalostmi tohoto oboru? V. Trojan velmi dobře ví, že v českém vysokoškolském systému mají praktické dovednosti vyučujícího vcelku nulovou hodnotu pro akreditaci, platí to dnes i pro něj (pokud se nehabilituje), takže proč to vyčítat didaktikům?
Rádi a často zmiňujeme příklad Finska – tak zde učí výlučně plně kvalifikovaní učitelé. Takovou praxi bychom měli podporovat, a ne dávat neustále odklady kvalifikačním odkladům či hledat kličky, jak obejít existující předpisy.
Jestliže V. Trojan kritizuje fakt, že místo Milana může učit formálně kvalifikovaný učitel, leč neodborník, tak s ním jednoznačně souhlasím. To bychom totiž zcela potlačili obor i jeho didaktiku na úkor pedagogického vzdělání, což je ještě větší hloupost.

Související dokumenty