prof. PhDr. Jan Průcha, DrSc.

Když je člověk dítětem, neuvědomuje si, co je to dětství. Když se z dítěte vyvine dospělá bytost, marně dětem jejich dětství závidí. Ale může prospět dětem svým i jiným tak, aby jejich dětství bylo vždy tak nádherné jako to, které zůstalo ve vzpomínkách. Zároveň – jde o profesionální deformaci – se mi asociuje „výzkum dětství“, tato stále málo objasněná oblast vědy.

Když jsem byl žákem, byla to nejkrásnější část školního roku. A když jsem se stal později kantorem, bylo tomu stejně, i když jsem jinak učil rád. Přeji všem, kdo dnes chodí do školy, aby prázdniny prožívali rovněž tak krásně.

Nejdřív: svačina, rychlé dopisování domácích úkolů, škádlení děvčat. Později: dozory na chodbách, rychlá káva ve sborovně, zase jsem nestačil opravit všechny písemky...

Neznám, během své kantorské kariéry jsem zažil jen ředitelky. Jedna byla moc hezká (to bylo velmi příjemné, i když člověku vynadala), druhá byla „generálka“, komisní byrokratka, ale dobře nám tak, učitel musí poslouchat jako na vojně.

Teď už chápu, proč jsou školy některým dětem protivné, jiným nikoliv. No ano, je to dáno specifickým klimatem každé školy. Klimatem, které je vytvářeno psychosociálními vztahy a komunikací mezi učiteli a žáky, mezi žáky navzájem, mezi učiteli navzájem, mezi školami a rodiči. Jsou na to dnes aplikovány úžasné metody výzkumu, ale do praxe se výsledky zatím nedostávají. Kde je chyba?

Mnozí o ní mluví, že je prý potřebná, pro stát, pro ekonomiku, pro vzdělávání. Jenže vize se těžko vytváří, a co když se nesplní? V roce 1983 jsem (se spoluautorkou) publikoval knížku – vizi o škole, jaká bude v roce 2000. Sice se z větší části nevyplnila, ale nevadí. Nevyplnila se ani jiná vize o škole budoucnosti, od vynikajícího švédského pedagoga Torstena Huséna, natož ta naše.