Příspěvek k diskusi o smyslu víceletých gymnázií

Vydáno:

V diskusích nad vhodností víceletých gymnázií se zdůrazňuje řada aspektů. Systémoví odborníci se vyjadřují spíše negativně z pohledu vzdělávání celé populace, naopak rodiče v nich vidí ponejvíce šance pro vlastní dítě, a tak jejich zájem během posledních dvou desetiletí neuvadá. Rodiče vycházejí z osobní zkušenosti s běžným základním školním vzděláváním, která je pro jejich rozhodování o dítěti a jeho edukaci pochopitelně mnohem silnější než obecné principy a zásady, které deklaruje stát.

 

Příspěvek k diskusi o smyslu víceletých gymnázií
PhDr.
Václav
Mertin,
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
S varujícím prstem zmiňujeme, že pro řadu dětí představuje gymnázium neúměrnou zátěž, protože prý nemají schopnosti zvládat jeho požadavky. Navíc jim prý bereme dětství. Když k tomu přidáme několik uskutečňovaných mimoškolních aktivit, kroutíme hlavou nad nerozumností rodičů. Ovšem na druhé straně nezmiňujeme, že pro nemalou řadu dětí představuje setrvávání v hromadné „základce“ svým způsobem neúměrně malou zátěž. Přitom se nemusí jednat pouze o nadané nebo mimořádně nadané žáky. Jde třeba o žáky, kteří nemají příliš dobré výsledky, škola je moc nebaví, a přitom v tomto věku mají ještě prokazatelně na víc. Nebo o takové, kteří chodí do tříd, v nichž učitel naplňuje zásadu „všem stejně“, a oni se do jeho normy nevejdou. Řada z nich se navíc nevěnuje žádné volnočasové aktivitě. Tato okolnost sice není tolik patrná,
děti se z nedostatku zátěže nehroutí, ale podle mého soudu je z hlediska dlouhodobé perspektivy ještě závažnější než přetěžování
. Vzniklé ztráty jsou osobní i společenské. Otázka také zní, kdy jindy než v dětském věku by měl člověk věnovat zásadní množství času a energie právě vzdělávání.
Z pohledu pedagogické psychologie je obojí špatně. Při dlouhodobé neúměrně vysoké zátěži se dítě „hroutí“, ztrácí motivaci i zájem o vzdělání, při trvalém nedostatečném zatížení se nerozvíjí a krní. Navíc leniví a nerozvíjí dovednost učit se. Za optimální se pokládá zatížení, které nepatrně přesahuje aktuální úroveň rozvoje dítěte. Vyžaduje tak od něho na jedné straně vynaložit určité úsilí, současně však s velkou pravděpodobností může dosáhnout úspěchu.
Chci upozornit ještě na jednu dílčí okolnost, která může být nepříznivě ovlivněna tím, když dítě nemusí věnovat školním či mimoškolním aktivitám podstatné množství času. Málo zatíženým dětem zbývá prostor a čas pro různé aktivity. Jestliže připouštíme, že škola nabízí dobrou cestu rozvoje dítěte, tak by mělo učení zaplňovat zásadní část jeho života. Dokonce souhlasíme s tím, že školní vzdělání představuje namáhavou a vyčerpávající činnost. Podobnou prospěšnou rozvíjející roli však plní i rozmanité mimoškolní aktivity - kroužky, návštěva ZUŠ, sportovní trénink apod. Někdy je nám až líto, že školní vzdělání zabere některému dítěti tolik času a energie, že mu nezbývá na další činnosti obohacující jeho život. I proto vznášejí někteří odborníci námitky proti domácím úkolům a přípravě do školy. Jestliže však školní povinnosti dítě zvládá „levou zadní“, má více možností pro realizaci právě různých volnočasových aktivit. Jistě si umíme představit uvedené a další přínosné aktivity, jako je např. intenzivní rozvoj jazykových dovedností, četba, další kulturní zájmy a samozřejmě hraní (např. na tabletu) a volná zábava. Podstatnější část času se může věnovat kamarádům, ale také nicnedělání (relaxaci), výjimečně se dítě i nudí. Zpravidla ani pracovní zatížení v domácnosti nezabírá dnešnímu dítěti příliš času.
Jenže uvedená varianta platí pro děti, kterým rodiče alespoň zčásti organizují život, dohlížejí na přípravu do školy, podporují i několik volnočasových aktivit. Co však mohou dělat ty, které mají celé odpoledne víceméně volno, neúčastní se žádných aktivit, nenavštěvují kroužky a jejichž rodiče ruku v ruce s tím nijak nepodporují vzdělanost?
Tak se pozvolna dostávám od propojení množství volného času a zvolených aktivit k problému, který mě trápí. Tím je
samostatnost dětí
. Máme zkušenost z předcházejících vývojových období, kdy jsme většinou byli rádi, že se dítě chová jako vyspělejší, než odpovídá jeho kalendářnímu věku. Začínáme s tím od věku batolecího. Oceňujeme, že už nepotřebuje plíny, samo se nakrmí, spí samo celou noc bez maminky, o řadu věcí si řekne. Později se nemusíme bát nechat je chvíli doma samotné, spolehneme se, že se většinou postará o běžné osobní záležitosti, s nepatrnou dopomocí si napíše úkoly, připraví tašku, vezme si samo něco k jídlu, když má hlad, vyřídí vzkaz. Podstatné je rovněž, když dítě snáší odloučení od rodičů a od známého prostředí. Dítěti školního věku občas připomínáme, že už je velký školák a nemělo by si pořád tolik hrát s autíčky nebo panenkami. Floskuli, že dítě je velké, používáme v řadě dalších situací a prakticky ve všech věkových obdobích. Někdy také dítě odkazujeme na dobu, až bude ještě větší, nebo dokonce dospělé. Přemíra samostatnosti dítěte nám sice někdy může poněkud zkomplikovat život, v zásadě ji však vítáme. Zejména hromadné vzdělávací instituce mají požadavek co nejvyspělejšího samostatného jednání dítěte nebo je alespoň implicitně předpokládají. I pro učitele bývá totiž dobré, když dítě už vcelku umí to, co se má teprve naučit.
Jenže pak přijde období, kdy začneme mít obavy, jestli náhodou není dítě vyspělé a samostatné předčasně a v některých ohledech až přespříliš. Zatímco jedna dvanáctiletá slečna se v souladu s našimi očekáváními věnuje hlavně studiu a zájmovým činnostem, jiná už převažující pozornost věnuje módním trendům, šminkám, poslechu hudby a vztahům s kluky a školní vzdělávání stojí zcela na okraji jejího zájmu. Podobně pro některé kluky je ve stejném období nesmírně přitažlivé kouření a pití alkoholu, zatímco pro jiné představují ještě vrchol zájmu počítačové střílečky. Děti mají tendenci minimálně pobývat v rodině a jednoznačně preferují vrstevníky. A když už jsou doma, stále mají na uších sluchátka a v rukou drží tablet. Najednou zjišťujeme, že se nám jako rodičům ani v dnešní poměrně liberální době vůbec nelíbí, kdyby děti začaly sexuálně žít, věnovaly větší pozornost partnerským vztahům, máme strach, že přijdou do jiného stavu a nedokončí školu. Nejsme rádi, že za vrchol dospělého chování pokládají kouření a pití alkoholu, že chtějí neustále peníze na módu nebo na atrakce , které vůbec nepokládáme za příhodné pro tento věk. Najednou nám vadí, že nechtějí být s námi doma, jít v neděli na návštěvu k babičce, nechtějí jet s námi na dovolenou, ale na čundr s kamarádem nebo partou. Pravda, některým dospělým k rozladění úplně stačí, že dítě má najednou své vlastní názory a prosazuje je. To platí i pro školu, která nejprve samostatnost vyžaduje, ale v určité fázi se jí přestane líbit, když ji zejména dospívající děti vezmou vážně. Dospělí navíc velmi často chápou samostatnost jinak než dospívající; mají na mysli samostatnou a zodpovědnou přípravu do školy a udržování pořádku v pokoji, zatímco děti si představují svobodné rozhodování o náplni volného času, pozdější návraty domů a další „výhody“ dospělosti.
Můžete namítnout, že s tělesným vývojem nic nenaděláme a že tomu tak bylo vždy. Jenže pod vlivem měnících se podmínek ve společnosti (např. dostatečná strava, všeobecně velká míra podnětnosti od útlého věku, ale patrně i zaměstnanost rodičů) v průběhu generací tento tělesný i psychický vývoj akceleruje. Nemusíme ani konfrontovat výzkumná data, zcela laické pozorování v průběhu čtyř pěti dekád tento nález jednoznačně podporuje.
Vede však zrychlený tělesný vývoj automaticky ke stejným posunům v emocionální nebo sociální vyspělosti, zvyšuje se i míra zodpovědnosti?
Velmi dobře víme, že tyto oblasti nikdy nešly ruku v ruce, a není tomu tak ani dnes. Vzhledem k tomu, že v daném období je s trochou nadsázky znát každý měsíc, představuje značný rozdíl, jestli je dnes dítě tělesně vyspělé ve 12 letech, nebo před desetiletími bylo ve 14. Podstatná část čtrnáctiletých tehdy navíc měla před sebou maximálně čtyři pět let do faktické dospělosti, dnes mají jedenáctiletí devět, deset a vysokoškoláci ještě více let, než vstoupí do prvního zaměstnání. A pokud se stane, že poslední roky povinné školní docházky do školy děti pouze docházejí, tak se jejich čas faktického vzdělávání zkracuje na dobu dřívější obecné školy.
Je logické, že část dětí se silně zajímá o aktivity a činnosti, které jsou spojené s dalšími vývojovými etapami. Jsou pro ně zpravidla velmi atraktivní, protože jim zvyšují pozici mezi vrstevníky, rychleji je směřují k vytoužené dospělosti, ve které si podle nich člověk může dělat, co chce sám, a povinnosti se plní jaksi mimoděk.
Jedenáctiletá či dvanáctiletá dívka však ještě nemá příliš upoutávat druhé pohlaví a ani podobným aktivitám věnovat větší množství času. Dokonce ji tato oblast nemá přespříliš zajímat. Nezbývá jí pak dostatek času a energie na další aktivity, které je v tomto věku potřebné i vhodné rozvíjet. Analogické věty by platily i pro o něco staršího kluka.
Každé vývojové období má své priority, tedy aktivity, které jsou pro další rozvoj jedince a jeho adekvátní začleňování do společnosti klíčové.
Pro období staršího školního věku je to v současné době pořád ještě edukace, tedy vzdělávání a výchova. A ta bude nezbytností ještě po několik dalších let vývoje dítěte. Řada dětí skutečně nachází ve školní přípravě vcelku samozřejmou náplň podstatné části času a nijak výrazně ji nezpochybňuje. Totéž platí pro zájmové aktivity, pro jejichž rozvoj je školní věk ideální období.
Už jsem uznal, že dnešní děti jsou tělesně a v jistých směrech i mentálně vyspělejší než dřívější generace a nemůžeme je násilně držet v blažené nevědomosti do 15 let. Na druhé straně, čím později se začnou zajímat o šminky, módu a druhé pohlaví, čím déle jim nebude chutnat pivo a víno, tím lépe. České děti patří mezi velké konzumenty alkoholu, kouří a mají hojné zkušenosti s marihuanou. Není třeba připomínat, že už mnohem menší děti dokážou leckdy spolehlivě rozlišit mezi kvalitním vybavením a módním značkovým oblečením a ošacením „od Vietnamců“ a po sourozencích. Totéž platí pro technické vybavení. Mnohem víc jim jsou dostupné atributy dospělosti. Pokud však v této souvislosti někomu něco vytýkám, pak to nejsou děti, ale my dospělí, protože více nebráníme a nepodporujeme „dětské“ zájmy. Podobné tendence podporuje i obchod a reklama, pro které je tato skupina velmi lákavým zdrojem příjmů, přestože vlastní zdroje mají děti zatím malé. Nicméně už disponují dostatečnou silou, aby přesvědčily rodiče nebo prarodiče, že nezbytně potřebují konkrétní věc.
Puberta sama o sobě není jednoduché období. Dítě už nechce být dítětem, ale má jen minimum možností i dovedností, jak se stát dospělým. Dobré prospívání ve škole k nim nepatří, kouření a pití alkoholu ano. Uznávám, že na prvním místě hraje roli rodičovský příklad a vzor, vztah rodičů ke vzdělání i celková hierarchie životních hodnot, prostor, který dítěti poskytují pro specifické dospělé aktivity. Určitě není možné vyspělou dívku držet s culíky a krátkou sukénkou, ale není nutné podporovat (příliš tolerovat) dospělé malování, barvení vlasů, tetování či módní výstřelky v oblékání ani uspišovat další dospělé zájmy.
Vidím nějaké řešení? Nabízím dvě.
Jako rodiče bychom neměli příliš a hlavně uměle podporovat dospělé tendence u dítěte. Vždy se dají alespoň mírně brzdit.
Neměli bychom proto pospíchat už od útlého věku. Co se stane, když se určitá dovednost objeví o pár měsíců později? Neměli bychom se nechat svést příkladem samoživitelů, kteří nemají jiného partnera než dítě a už ve středním nebo starším školním věku na ně naloží vše, o čem přemýšlejí, problémy, které řeší. Podobně někteří další rodiče podlehnou tlaku okolí i vyspělosti dítěte a ženou je mílovými kroky k samostatnosti. Totéž platí pro školu, aby svými požadavky nenapomáhala urychlovat vývoj, ale aby vycházela vstříc vývojovým možnostem dítěte.
Druhé řešení představuje úspěšné a radostné vzdělávání ve škole a bohatá náplň pro volný čas.
České děti nechodí zatím do školy příliš rády. Škola a školní vzdělávání jsou pro ně o něco méně přitažlivé než v jiných státech. Je to velká výzva pro tuzemské pedagogy.
Když se vrátím na začátek: Víceletá gymnázia dávají většině dětí dostatečné podněty ke studiu. Hlavní pozornost bychom měli věnovat tomu, aby stejně náročné a zajímavé podněty nabízel hlavní proud školství. Dokud se nám to plně nedaří, měli bychom brát víceletá gymnázia víc na milost.

Související dokumenty

Pracovní situace

Dohled ve středním a vyšším odborném vzdělávání
Správní řízení - střední školy
Přijetí žáka ke vzdělávání ve střední škole a ke vzdělávání v konzervatoři
Vzdělávání v soukromých a církevních základních a středních školách
Rámcové vzdělávací programy středního odborného vzdělávání
Absolutorium - konzervatoř
Individuální vzdělávací plán ve střední škole, konzervatoři a vyšší odborné škole
Organizace odborné praxe - směrnice
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole a konzervatoři - právní předpisy, informace
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole a konzervatoři - základní souvislosti
Základní informace o talentové zkoušce, jednotné přijímací zkoušce a školní přijímací zkoušce
Příprava přijímání ke vzdělávání ve střední škole nebo konzervatoři
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole
Průběh správního řízení o přijetí ke vzdělávání ve střední škole do vydání rozhodnutí
Rozhodnutí o přijetí ke vzdělávání ve střední škole a doručení rozhodnutí
Rozhodnutí o nepřijetí k vzdělávání ve střední škole
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole - zveřejnění výsledků
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole - zápisový lístek
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole - doložení vysvědčení nebo jiných dokladů
Přijímání ke vzdělávání ve střední škole - autoremedura

Poradna

Stanovení počtu skupin na odborném výcviku za účelem určení počtu zástupců ředitelů/VUOV
Platnost zkoušky
Studium pedagogiky pro učitele odborných předmětů SŠ
Kvalifikace
Pomůcky
Vyživovací povinnost