Přirozené prostředí

Vydáno:

Péče o děti a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se v uplynulé době přesouvala od rodiny a nejbližší občanské komunity k odborníkům ve zdravotnictví a ke specializovaným školským nebo zdravotnickým a sociálním zařízením. Šlo o logický a patrně jediný možný vývoj. Zpočátku bylo k dispozici minimum specialistů i zařízení a vyvstávala potřeba vytvořit praktické postupy vhodné odborné pomoci. S tím také souvisela nutnost vytvářet speciální pomůcky, učebnice, učební texty, metodické příručky apod.

 

 

 

 

Přirozené prostředí
PhDr.
Václav
Mertin,
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
To vše bylo možné pouze při koncentraci kapacit i zdrojů. Rovněž bylo třeba přesvědčit skeptickou odbornou i laickou veřejnost, včetně možných mecenášů a politiků, že i s postiženými jedinci lze úspěšně pracovat a že to přináší prospěch osobní i společenský. Speciální pedagogická, zdravotnická i psychologická pomoc jedincům se speciálními vzdělávacími potřebami zaznamenala v průběhu desetiletí značné pokroky, kterých bylo podle mého soudu dosaženo právě díky soustředění odborníků i postižených do speciálních zařízení, tedy díky segregaci.
Jenže v určité fázi odborníci dospěli k přesvědčení, že jedině oni jsou s to poskytnout odpovídající a efektivní pomoc. Tento trend původně nevzešel ze školství, ale ze zdravotnictví, které dnes naštěstí prochází podobným vývojem. Mělo se dokonce za to, že rodiče by neměli své dítě učit, protože nemají odborné pedagogické vzdělání. Podobný názor dodnes zastávají někteří učitelé a mnoho dalších dospělých. V extrémní podobě je toto stanovisko obsaženo v nesouhlasu s
domácím vzděláváním
. Do stejné kategorie patří v sociální oblasti i debaty kolem kojeneckých a dětských domovů. Tento přehnaný názor však dnes vyvolává opačnou extrémní reakci, v níž někteří zcela vážně obhajují přesvědčení, podle kterého speciální pedagogické a psychologické vzdělání není pro výkon učitelské profese zapotřebí, že úplně postačuje odbornost. Navíc by nejraději hned a úplně zrušili veškerá speciální zařízení.
Dnes tedy můžeme sledovat stejně silný trend, kdy se mnohem více zdůrazňuje význam
přirozeného
(ve většině případů domácího)
prostředí
pro rozvoj dítěte s postižením. Nejde jen o domácí, ale i o inkluzivní vzdělávání, které je umožněno nejen změnou pohledu na děti, ale i širší vzdělaností učitelů a veškeré veřejnosti. Bohaté a kvalitní odborné informace se dostávají mezi odborníky nespecialisty, rodiče, pedagogy apod. Roli hrají také zlepšující se metodické materiály a snadněji dostupné a lacinější technické vybavení, které dovoluje, aby každý potřebný žák byl vybaven vlastním zařízením. Někdy je příčina prozaičtější a představuje ji nedostatečná kapacita či kvalita nabízených služeb odborných zařízení. Bez ohledu na tuto specifickou příčinu, kdy si domácí péči vynutí okolnosti, je však tento trend obecnější a týká se např. péče o jedince s duševním onemocněním či staré lidi, porodů mimo nemocnice, forem náhradní péče o děti a pochopitelně i již zmíněného vzdělávání dětí.
Někteří odborníci na tento trend nenahlížejí příliš příznivě. Vyslovují obavy z toho, že laik nezná všechny souvislosti, nemá odborné znalosti ani zkušenosti, při hodnocení příčin podlehne jednomu symptomu, opomene další, oddaluje skutečně odborný zásah, a tak může dojít k zanedbání péče a v případě zdravotních problémů i k ohrožení života.
Tyto námitky je třeba brát vážně, protože v některých případech se obavy skutečně naplní. Jen bychom neměli uzavřít, že podobné tendence představují výmysl alternativních nadšenců nebo několika pomatených odborníků.
Jde o všeobecný trend, byť se po letech systematického snižování kompetencí budeme muset jako laici spoustě věcí znovu učit. A to na podstatně vyšší úrovni než před desítkami let. Pro řadu lidí bude i nadále jednodušší a pohodlnější spoléhat více na odborníky než na vlastní síly. Podobně se odborníci budou muset naučit, že nemohou převzít od obyvatel odpovědnost za vše, protože takovou péči není možné ufinancovat a ani to není v silách společnosti. Je přece nemyslitelné, aby každý člověk měl anděla strážného v podobě osobního lékaře, psychologa, finančního poradce, automechanika apod., kteří neustále bdí nad všemi sebemenšími problémy.
Jedna možná cesta pomoci veřejnosti spočívá v tom, že odborníci mnohem více vyjdou z ulity tradičních přístupů spolupráce a budou ochotni podstatně více komunikovat s klienty bez toho, že by je viděli, vyšetřovali a případně hospitalizovali.
Nemám na mysli jen to, že existují lékaři/psychologové a učitelé, kteří stále ještě příliš nekomunikují se svými pacienty/ klienty, s rodiči žáků ani jejich učiteli a zřejmě jsou přesvědčeni, že všechno zvládnou sami bez aktivní spolupráce klienta. Jedná se např. o to, že jen někteří odborníci také využívají konzultace prostřednictvím e-mailů, telefonické rady, zejména dlouhodobým klientům, ale i odpovědi na otázky na různých specializovaných webových stránkách. Je zřejmé, že tento způsob komunikace v sobě nese mnohá rizika, zejména v nevhodné interpretaci jednotlivých přístupů a podcenění závažnosti problému, nicméně ani samotná odborná péče není bez rizika (i v nemocnici se lze nakazit, i péče odborníka může způsobit škody).
Nepochybnou brzdu této formy pomoci však představuje i ekonomický zájem odborníka. Pro soukromníka jde o problém, protože tyto služby mu bezprostřední příjem nepřinesou, snad jedině že se dostává do povědomí veřejnosti, u zaměstnanců - veřejných institucí je to snad jednodušší. Přes všechna rizika tedy pokládám
posílení konzultačního prvku poradenství
za jeden perspektivní směr praxe. V třístupňovém modelu péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami jsme před léty postup doporučovali jako jednu z možností odborné pomoci před vlastním vyšetřením, zatím však nenašel pozitivní systémovou odezvu. Na podporu těchto přístupů budiž řečeno, že v řadě případů nevolíme mezi odborným a laickým zásahem, ale mezi nulovým nebo zcela nekompetentním zásahem a zásahem podpořeným alespoň dílčí odbornou informací.
Občas žehráme na to, že dnešní komunikační prostředky vedou k tomu, že pro rodiče je otázkou pár minut a jednoho kliknutím napsat e-mail, takže jsou s to zeptat se na každou hloupost. Mnohem víc je tedy nutné
komunikovat na dálku
. To ovšem v případě péče o dítě předpokládá zásadní důvěru odborníka k rodičům i rodičů k odborníkovi. Přitom není vhodné spekulovat o tom, že rodič zkresluje údaje, vymýšlí si, lže, ale je nutné mu jasně ukázat, že ho bereme vážně a že je v jeho nejvlastnějším zájmu, aby poskytl maximálně věrohodná data. Současně je třeba učit rodiče, že nedostatečné množství a kvalita dat nemusejí vždy dovést odborníka ke správnému porozumění problému.
Důležité však také je, aby se odborníci naučili
více komunikovat i při osobním kontaktu
s ohledem na srozumitelnost pro konkrétního klienta. Jestliže
klient
odsouhlasí opatření, kterým nerozumí nebo o kterých není zcela přesvědčen, a tedy je nenaplní, přijde podstatný díl práce odborníka vniveč. Učit se budou muset i rodiče, kteří jsou leckdy stále ještě překvapeni, když v případě problémů dítěte chci mluvit v první řadě s nimi a dítě ani nechci vidět.
V současnosti mají laici mnohem lepší podmínky, aby poskytovali dobrou péči svým dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale i nemocným dětem nebo na druhé straně spektra bezmocným starým rodičům.
Důležité je také nastavení servisu, který laici mohou využít k tomu, aby se úroveň jejich péče ve všech směrech co nejvíc přiblížila té profesionální. Měl by být snadno a rychle dostupný a měl by být určen pro všechny části populace i pro všechny případy. V tomto ohledu má stát za úkol iniciovat a podpořit vznik služeb v těch segmentech, které dosud zůstávají stranou pozornosti samotného trhu.
Poměrně jednodušší než dřív je dnes opatření rozmanitých pomůcek. Existuje rovněž množství edukačních komerčních i nekomerčních materiálů, aplikací, technická podpora je uživatelsky přátelská, snadněji dosažitelná, finančně dostupná. Ani v těchto případech však nemáme ambice nahrazovat zcela péči odbornou.
Více dostupná by měla být
odlehčovací zařízení
zejména pro děti s výraznějším postižením. Jejich rodiče často léta nemají přijatelnou dovolenou a jsou nesmírně unavení. Rodiče, kteří se snaží poskytovat domácí péči, včetně domácího vzdělání, patří k nadprůměrně se zajímajícím, snaží se převzít maximální zodpovědnost za vlastní život i za život svých dětí. Ti, kteří se nezajímají, se nadále plně svěřují do rukou institucí a odborníků, leckdy s minimálním podílem vlastní péče.
Určitě bychom měli mnohem více diskutovat o
zaměření školství
. Jistě nelze opustit výuku všech tradičních znalostí a vědomostí, které škola dlouhá léta předává. Jen bychom podle mého názoru měli jejich význam v některých ohledech umenšit ve prospěch výcviku kompetencí skutečně potřebných pro reálný život v dospělosti v současné vyspělé společnosti - podobně jako v posledních desetiletích zmenšujeme význam drilu při vyučování ve prospěch výcviku kritického myšlení nebo tvořivosti či sociálních kompetencí.
Stát však rovněž musí uznat (leckdy to činí velmi nerad, protože tím ztrácí část svého vlivu), že
v posledku je domácí péče mnohem lacinější a v řadě případů efektivnější
než institucionální. Žádná instituce nemůže v plné míře nahradit hojivý efekt domácího prostředí a lásky, kterou v případě
edukace
zcela samozřejmě dítěti poskytují rodiče. Navíc při domácí péči dochází postupně k větší citlivosti veřejnosti vůči potřebám jedinců, než když je "odklidíme" do odborného zařízení. Jestliže si někdy stěžujeme na zhrubnutí společnosti, tak se alespoň částečně může jednat o dopady dřívější praxe vylučování všeho odlišného, nebo dokonce nehezkého ze života společnosti.
Důvody pro posilování kompetencí neodborníků jsou i ekonomické. Odborné poradenské i pečovatelské služby budou nesmírně drahé. Jestliže lze banální problémy řešit jednodušším způsobem, měli bychom ho využít. Rodinní příslušníci pracují bez ohledu na čas. Ovšem nelze se domnívat, že dojde k celkovému snížení výdajů na tyto služby. Přiměřená pomoc potřebným v roce 2017 je jiná než před dvaceti nebo padesáti roky.
Uznáváme, že práce odborníků je značně namáhavá a vyčerpávající. Měli bychom však vzít rovněž na vědomí, že pečující rodiče jsou vyčerpaní úplně stejně a že přes velikou lásku k dítěti je vyhoření ohrožuje právě tak jako kteréhokoli odborníka z některé pomáhající profese. Patrně nebudou dítě odmítat, ale péče o ně bude postrádat potřebný entuziasmus, budou hledat cesty, jak se dítěte alespoň na chvíli "zbavit", třeba tím, že mu dovolí víc hraní na tabletu.
A to máme před sebou ještě jeden velký krok. Zatím máme za to, že běžné děti nepotřebují jinou než běžnou péči. Není to sice pravda, protože každé dítě je jedinečné a má specifické požadavky, ale budiž. Takže se zatím věnujeme mimořádně dětem, které označujeme jako děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Na tyto běžné odlišnosti zatím nejsme dostatečně nastaveni a hlavně s nimi neumíme pracovat efektivně. Jenže zřejmě velmi brzy budeme muset začít intenzivně fakticky naplňovat myšlenku
individualizované péče o každé dítě
. Navíc v tom tkví skutečná podstata inkluzivního vzdělávání.