Příprava budoucích učitelů nesmí zůstat výhradně v rukou teoretiků

"Proměna vzdělávání musí začít u přípravy učitelů! Budoucím pedagogům chybí inspirace z praxe! Na přednášce se ještě nikdo učitelem nestal...!" To jsou některé z kritických hlasů přicházejících "zezdola" ze studentské iniciativy Otevřeno¹⁾, prosazující změny na pedagogických fakultách. "Pedagogika už tři desetiletí platí za vědu, která pracuje pouze pro specialisty, ale nikoli pro praxi. Má jen málo společného se vzděláváním učitelů, jelikož se primárně stala profesní vědou pro vědce." Ztratila význam pro život, postrádá užitek pro pedagogickou praxi a pro formování vychovatelů. To jsou slova přicházející naopak "shora", pronesená na přednášce prof. Dr. Wolfgangem Brezinkou²⁾ při přebírání čestného doktorátu v oboru pedagogika na milánské univerzitě v květnu 2014.

Brezinkova přednáška byla publikována³⁾ česky v časopise Pedagogika. Je však příznačnou skutečností, že články zveřejňované ve vědeckých periodikách se spíše jen ojediněle dostanou k veřejnosti a bývají diskutovány (více či méně) pouze v uzavřené vědecké komunitě. Uvádí se, že až 50 % vydaných článků ale kromě autora a recenzentů nikdo nečte⁴⁾. V případě Brezinkova textu by to byla velká škoda. Rád bych zprostředkoval alespoň některé myšlenky tohoto významného pedagoga mezi čtenáři Řízení školy, jež vychází více než osminásobně větším nákladem než časopis , a má tak potenciál oslovit mnohem větší čtenářskou základnu, stejně jako doručit Brezinkovy poznatky praktikům ve školách. Zájemce o plné znění přednášky odkazuji na původní zdroj citovaný na konci článku.

Pregnantní rétorika Brezinkovy přednášky je vystavěna na tezi, že základ profesního vzdělání učitelů má tvořit solidní praktická pedagogika. Ta musí být co nejjednodušší, nejjasnější a nejsrozumitelnější. Neměla by být orientovaná na pedagogického vědce, ale na praktiky - jejich úkoly, povinnosti a možnosti jednání v konkrétních životních situacích. Kdo má připravovat učitele a vychovatele na jejich povolání, není zodpovědný pouze za intelektuální vzdělávání studentů, ale též za jejich schopnost přispět k hodnotové výchově, k vývoji mysli a citu žáků.

Tomuto cíli se ale pedagogika ve svém vývoji zpronevěřila, pokud se k němu vůbec kdy přiblížila. V posledních desetiletích sledujeme trend zcela opačný: pedagogika jako původně praktická disciplína dnes usiluje o "zvědečtění" (scientifikaci), povýšení na vědeckou úroveň (resp. se snaží vědeckou úroveň předstírat), aby si vydobyla své místo mezi ostatními obory označovanými za vědu. Do jakého střetu zájmů se tak pedagogika dostává, ilustruje trefně Brezinka odkazem na výrok prvního německého profesora pedagogiky Ernsta Christiana Trappa (1870): "Učenost má s výchovou tak málo společného, že je pro ni spíše škodlivá, a to tím škodlivější, čím je větší."

Vraťme se ale k původnímu vymezení pedagogiky. "Pedagogika" je označení pro teorii výchovy. Jako vyučovaný obor se etablovala teprve v polovině 18. století. Dlouho nebyla považována za vědu, ale za výchovné umění. Měla výhradně praktický účel: poučení učitelů, duchovních a rodičů ke správnému výchovnému jednání a rozvoj jejich pedagogických schopností. Ti potřebují při plnění svých úkolů vládnout třemi druhy znalostí:

Dvě nejvýznamnější otázky učitelů a jiných vychovatelů znějí: Jaké znalosti mám (nebo chci) a mohu svým konkrétním žákům zprostředkovat tady a teď i v budoucnu? Jak mám a mohu postupovat, aby se toto zamýšlené působení s největší pravděpodobností dostavilo? Je tedy zapotřebí kauzální vědění o podmínkách úspěchu a neúspěchu výchovy a výuky v konkrétních podmínkách. Tyto podmínky jsou velice komplexní, individuálně odlišné a do velké míry neznámé a nepoznatelné.

Výraz pedagogové (Pädagogen) se používal jako označení pro vychovatele. Teoretikové výchovy, kteří vyučovali vychovatelství, byli označováni jako Pädagogiker. Jejich úkolem bylo přemýšlet, vyučovat a psát o výchově. V pedagogických seminářích zpravidla nikdo nemohl vyučovat, aniž by nejprve prokázal své schopnosti dlouholetou praxí učitele. Bývalo zvykem, že ti, kdo vzdělávali učitele, vzešli zčásti z učitelstva. Museli nejprve osvědčit své schopnosti v pedagogické praxi, než byli po dodatečném studiu pedagogiky a psychologie povoláni ke vzdělávání učitelů.

V ideálním případě platila následující kritéria:

Kandidáti byli z praxe zcela realisticky obeznámeni se všemi školskými problémy. Tento typ vyučujících dnes téměř vyhynul. Dnes na vysokých školách dominují profesoři, kteří na základní či střední škole nikdy neučili. Brezinka v této souvislosti cituje Johna H. Newmana (1852): "Výzkum a výuka jsou dvě různé činnosti; odpovídají jim také dva druhy nadání, které se zpravidla nevyskytují společně spojeny v jedné osobnosti." Vědecko-teoretická kompetence se zřídkakdy pojí s optimální pedagogickou profesní zdatností, zájem o výzkum zřídkakdy s láskou k učitelskému povolání a se schopností nadchnout pro učitelské povolání stále nové a nové studenty.

Pedagogika zaujímá mezi kulturními a sociálními vědami specifické postavení. Existují názory, že pedagogika není věda a nemůže se vědou stát. Naivní napodobování přírodních věd a přehnané matematizování a kvantifikování oboru generuje jen skromné výsledky. Zvědečtění ve špatném slova smyslu přineslo přetížení nepříliš užitečnými znalostmi na úkor osvojování si pedagogicky praktických dovedností. Je v pořádku kritickým ověřováním stávajícího pedagogického učiva a systematickým výzkumem usilovat o eliminaci nevědomosti, odstraňování omylů a získávání nových, lépe ověřených znalostí. Avšak v realitě se pedagogika stala extrémně nepřehledným oborem bez systematického řádu a jasných hranic. Je obsahově a metodicky rozdrobená na mnoho dílčích disciplín. Kdo dnes hledá základní znalosti oboru, bude zklamán. Namísto uspořádaného systému nastoupila encyklopedičnost, lexikalizovaná sbírka nesouvislého dílčího vědění. Na tomto stavu se nepodílejí pouze profesoři a výzkumníci, ale i jejich žáci: záplava studentů, kteří mají v bakalářských či magisterských pracích a disertacích prokázat výzkumný potenciál. Z toho důvodu je zapotřebí mnohem více vhodných výzkumných témat, než kolik jich je k dispozici, což je jedním z důvodů zaplevelení oboru zdánlivým věděním, banálními, bezobsažnými a nepatřičnými tématy a texty.

Z Brezinkovy přednášky jsem si odnesl, že hlavním určením pedagogických fakult je ze studentů udělat dobré učitele. Oproti tomuto ideálu však spatřujeme značné rezervy v tom, jak výuka na našich pedagogických fakultách probíhá. Přitom právě podoba výuky na fakultách se zásadní měrou odráží v tom, jakým způsobem budou pracovat budoucí pedagogové se svými žáky. Každý vysokoškolský vyučující by se měl proto v prvé řadě stát modelem kvalitního vyučování. Jedině tak se fakulta může stát místem maximálně podnětným pro učení a hledání cest k pedagogickému poslání.

Podle zákona o vysokých školách č. 111/1998 Sb. vykonávají akademičtí pracovníci jak pedagogickou, tak tvůrčí činnost. Například na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity je rozsah pedagogických a vědeckých povinností konkretizován pro odborného asistenta takto: výuka odpovídající 30 - až 50 % podílu pracovní doby zaměstnance; vědecká (vývojová a umělecká) činnost 20 - až 50 % podílu (20 % odpovídá rozsahu osm hodin týdně). Vědecká činnost znamená, že pracovník se podílí na "základním nebo aplikovaném výzkumu, vývoji nebo umělecké činnosti, jehož výsledky publikuje především jako výstupy v recenzovaných časopisech, sbornících a monografiích dle specifik vědních oblastí a vědních oborů Univerzity Karlovy". Posouzení výkonu pracovníka v obou složkách jeho pracovního výkonu (pedagogické a tvůrčí) je pak podkladem pro prodloužení pracovního poměru zaměstnance.

Jak jsme ale ukázali výše, je fakticky nemožné a navíc nežádoucí, aby vysokoškolský učitel pedagogiky vystupoval v dvojroli badatele a pedagoga. Nemožnost a neochota vypořádat se s tímto rozdvojením má za následek vyloučení z akademických kruhů - a tak důležité pozice obsazují pedagogičtí teoretikové s dostatečně dlouhým seznamem publikační činnosti, zatímco skutečně praktikující učitelé na základních a středních školách jsou z fakulty vytlačováni. Jak se promítne eliminace odborníků z praxe do kvality pedagogické přípravy studentů učitelství? A jaké dopady bude mít tato personální politika na vzdělanost příštích generací...?